SRS operace Motol 2018

Deník z Motola 2018

aneb Týden v „tichém“ domě ;-D

(parafráze názvu staršího českého filmu z r. 1931)

Den D – 1

Nástup do nemocnice mám dopoledne v půl jedenácté.

Kolem desáté (radši jsem si přivstala, abych nepřišla pozdě, jak se mi občas stává : ) ) vystupuju z metra a mířím s taškou zabalených věcí tím „tunelem“ k nemocnici. Nervozní jsem jenom trochu, protože jsem připravená od kamarádek na to, co mě přibližně čeká. Všechny cenné věci (prstýnky, náhrdelník, náramek) jsem radši nechala doma, protože se tam prý můžou ztratit… : (

Přicházím do ambulance v 1. patře uzlu A a hlásím se na příjmu. Sestra mě přijímá, je tam dost pacientů dalších, tak je tam trošku zmatek. Sepíše se mnou první papíry, pak mě pošle na chodbu ještě vyplnit nějaká prohlášení. Tam sedím a vyplňuju asi 20 min., pak už jenom čekám, až na mě sestra bude mít čas.

Ta mě pak posílá k jiné sestře, která se mnou všechno sepisuje: alergie, nemoci od dětství, příp. úrazy atd. Je toho tolik, že mi z té spousty papírů za chvíli jde hlava kolem. Pak mi ještě vystavuje neschopenku – zase několik papírů : ( , jeden díl mi dává do ruky, že ho musím do tří dnů poslat zaměstnavateli, ostatní do mé složky, kterou mi dává do ruky. Posílá mě na lůžkové odd. urologie v uzlu B v 2. p., což bude teď moje přechodná adresa. : )

Už vím zhruba, kde to je, protože už se tady trochu v tom labyrintu orientuju (musí se sledovat cedule a šipky na podlaze). Radši pak ty dvě patra jedu výtahem, přestože to trvá déle. Na schodech bych si ještě spletla nějaké dveře.

Při vstupu na lůžkové odd. se ptám první sestry, kterou potkávám, kde se mám hlásit na příjem. Náhodou je to ta sestra, ke které jsem měla jít. : ) Usměvavá paní, asi 35 – 40, blond. Sepisuje se mnou poslední papíry – jestli nemám umělé zuby, brejle; znova mě upozorňuje na cennosti – jejda, zapomněla jsem si sundat náušnice. („Ty musí dolů a ten lak  z těch nehtů taky, nedá se nic dělat“, říká mi sestra s úsměvem). Za chvíli mi přináší nějaké příšerné odlak. polštářky – lak jde sice krásně dolů, ale rozleptává mi konce nehtů : (. Pak ode mě vyzvedává prášky, co musím pravidelně brát a dilatátor, co jsem si musela koupit. „Nebojte se, my vám ho při operaci zas vrátíme“, říká opět s úsměvem. Jo, pak mi ho fakt vrátili. : )

Pak sestra odchází s tím, že mi ještě pak přeměří tlak a píchne nějaké injekce. Mezitím si vybaluju věci a převlékám se do županu a noční košile. Vzpomenu si, že musím poslat tu neschopenku. Beru ji tedy a jdu do sesterny, jestli by mi ji neposlali. Kroutili hlavou, že prý ne, že si ji musím poslat sama poštou. „Jak?,“ ptám se. „Musíte si sehnat někde obálku a dopisní známku a poslat poštou – tady je snad někde pošt. schránka v přízemí“. Víc se se mnou sestra nebaví. Zastavím se tedy na pokoji a říkám spolupacientce, že kdyby mě sháněli, že jsem šla poslat poštou tu neschopenku. Vydávám se zpátky směrem k atriu, kde je ten bufet a obchody – snad tam někde koupím obálku a známku. NE. Je tam butik, kadeřnický salon a další „potřebné“ služby, ale obálku nikde nekoupíte. Pak se mi jednu daří vyžebrat na sestře u jedné ordinace v přízemí. Ale známka – opět nic. Ptám se všude – nikde nemají. Pak se v zoufalství ptám ještě u budky securiťáků, jestli paní neví, kde bych tam sehnala známku. Paní je naštěstí tak hodná, že prý mi tu obálku pošle, když jí dám peníze na známku. Dávám jí peníze a tím konečně končí moje pohádka o kohoutkovi a slepičce. : ( Příště si s sebou radši do nemocnice vezmu dopisní obálku a známku.

Celá udýchaná se vracím na lůžkové odd. na béčku. Tam už mě shání sestra – kde prý jsem, že mi ještě musí změřit tlak a píchnout injekce.

Potom už mě čeká poslední „dobrota“ toho dne – vypít roztok Fortransu. 8 ( Někomu to možná nevadí, ale kdo má slabý žaludek, doporučuju to vypít pokud možno rychle, tj. pít to sklenici za sklenicí, než se vám z toho udělá zle. Já jsem to do sebe tak ‚hrnula‘, hlavně první dvě konvice. Od třetí konvice už to do mě šlo fakt ztuha. Bojovala jsem s každou sklenicí. Přiznám se, že poslední konvici jsem ošvindlovala – vypila jsem asi jenom čtvrtinu. Takhle jsem to vypila asi za hoďku a půl, ale zle by mi bylo, jako při kocovině. Naštěstí začal Fortrans fungovat – šel dolem ven. Pak už jsem nic nejedla ani nepila a šla spát. Taky jsem ani neměla chuť – ani ráno ne.

Den D

Ráno jsem nejedla ani nepila. Bolest břicha už odezněla, ale na nějaké jídlo ani pití nemám po Fortransu ani pomyšlení. Sestra mi přinesla tzv. andílka a kompresní punčochy. Jak si nasadit andílka, to jsem věděla, ale s punčochami jsem poprvé trošku zápasila – jsou fakt těsné – kvůli prevenci trombózy. Pak už jsem v jejich navlíkání měla cvik – nosila jsem je ještě několik dní.

Od sestry na příjmu od předchozího dne vím, že mě má operovat dr. Jarolím a prý jsem druhá na řadě někdy po 9. hodině. Aspoň nebudu muset čekat dlouho, myslím si. Ale 1. operace s pacientem se trochu protáhla (prý nějaké komplikace), takže je tři čtvrtě na deset a jsem pořád na pokoji. Kdo ví, kdy půjdu…

Pak se najednou otvírají dveře pokoje a dvě veselé sestřičky volají: „Tak  jdete na sál!“ Loučím se se spolupacientkami, přejeme si, ať nám to dobře dopadne. Trochu se mě zmocnila nervozita, ale jakmile mě vyvezou i s postelí na chodbu, už jsem odevzdaná tomu, co se mnou udělají. Nezbývá mi, než jim věřit. Vezou mě asi 10 min. po chodbách všude možně, až přijíždíme k nějaké chodbě. „Tak jsme tady,“ říká jedna ze sestřiček. Zastavujeme u nějakého kovového pultu jako někde v závodce – s nízkým okýnkem. Nic se ale neděje asi 10 minut. Pak se na druhé straně okýnka objevují další sestry a jeden ošetřovatel, stahují pult níž, na něj mám přelézt a z něj mě ošetřovatel a sestry ze sálu přetahují na jinou postel. Zatím ale ještě pořád dokončují předchozí operaci, tak ležím ještě asi půl hod. v místnosti vedle sálu. Je tam trochu chladno, tak mi dávají deku. Pak mě odvážejí na sál, kde už je ‚šrumec‘ – doktoři a sestry pobíhají sem tam, jeden přes druhého mluví, až se ozve hlas za hlavou: „Teď dostanete anestezii – dýchejte zhluboka,“ a přikládají mi tu masku. Dýchám zhluboka, jednou, dvakrát, pětkrát, ta anestezie nějak ne… za… bí… rá…

…

Probírám se někdy pozdě odpoledne, zase šrumec – sestry vozí postele sem a tam, ale hlavu mám úplně prázdnou, skoro nic nevnímám, jenom, jak mě převážejí do pokoje na JIPce. Konečně se postel se mnou zastavuje někde u okna, je slyšet pípání přístrojů. Sestry kolem mě zatahují plentu, protože vedle mě na dvou postelích jsou nějací pacienti – chlapi. Pomalu přicházím k sobě, začínám cítit mezi nohama přilepený divný velký balík obvazů a taky pomalu začínám trošku cítit bolest. Naštěstí zrovna přichází milá mladá sestra a ptá se, jestli něco nepotřebuju. Prosím ji o něco na utišení bolesti. Dostávám infuzi, pak ještě během noci asi několikrát plus nějaké injekce proti bolesti a taky něco na srážení krve. To mi bolest snižuje na únosnou mez.

Pacienti na JIPce jsou oba podivíni – jeden si stěžuje na zdejší jídlo (asi čekal ústřice a kaviár se šampaňským 🙂 ), druhý si s ním notuje, dost nahlas, tak nemůžu spát, přestože jsem unavená. Aut. tlakoměr mi navíc furt měří tlak asi po půlhodině. Prosím sestru o prášky na spaní. Dostávám je, ale nejsou mi nic platné, protože jeden z těch debilů zapíná TV (proč musí být i na JIPce?), protože jemu se nechce spát. Pouští si Novu a nahlas, tak neusínám ani přes prášky. Když prosím sestru někdy po desáté, jestli by to mohli aspoň ztlumit, dědek vedle tu TV neochotně vypne a jde spát. Bohužel ale strašně chrápe, takže je to z louže pod okap. Marně se snažím usnout .

Když už skoro usínám, najednou se rozsvěcí světla, jednoho z těch chlapů odvážejí na pokoj a přivážejí jiného – naléhavý případ. Skoro hodinu zase jezdí postele sem tam, až jsou všechny na svém místě. Pak zase zhasínají, ale dědek vedle za plentou zas začíná chrápat. : ( K ránu na pár hodin usínám.

Probouzí mě k ránu sestra, že mi musí píchnout injekce na ředění krve a dává mi další infuzi proti bolesti. Pak odchází.

Den D + 1

Od rána se o mě pak stará jiná mladá sestra, moc milá a sympatická. Ptá se mě hned, jestli něco třeba nechci. Odpovídám, že zatím ne a aspoň se na ní usměju, aspoň co mi bolest dovolí.

Asi v půl desáté dop. ale nastává změna. Odvážejí mě z JIPky zpátky na normální pokoj, ještě s kapačkou – nějak brzo, ale není to jediné překvápko, co mě ještě čeká, jak ještě zjistím…

Kapačku mi na tu chvíli odpojili a přivezli mě na chodbu lůžk. odd., kde se mám přesunout sama (?) na postel vedle, a to na chodbě. Sestry žádají dva pacienty, co stojí asi pět metrů od nás, aby se otočili. Samozřejmě, že se neotočili a čumí na mě jak vrány, co se bude dít, ti zvědaví dědkové. Přesouvám se na vedlejší postel s pomocí hrazdy nade mnou, ale snadné to není – jen s trochou pomoci a den po operaci… : (

Pak mě převážejí s postelí, ale na jiný pokoj k úplně jiným – starším pacientkám. Ta jedna naštěstí moc nemluví. Zato ta druhá baví každého, kdo jí je ochotný naslouchat (nebo tak aspoň vypadá) o jejím bolestivém vyšetření tlustého střeva do všech detailů 8 (. Při prvním poslechu jsem jí ještě litovala, ale po už asi dvacátém poslechu už přestávám vnímat a snažím se usnout. O to víc mě bolí moje bolesti. Žádám sestru o  infuzi proti bolesti. Za chvíli jí přináší. Pak zaslechnu tuto starou paní říct té první, že je tam ona a pak ona nebo možná on. Tím oním myslela mě. Jak milé, že jo? : (

Já už pak jenom dělám, že spím. Ale za chvíli přichází jiná sestra a slyším tu paní všechno vyprávět znova o jejím vyšetření. A tak se to pořád opakuje… : (

Pak první starší paní odchází domů a místo místo ní přichází mladá pacientka, asi 22, náhodou se stejnou diagnózou jako já. Zhluboka si oddechuji. Tato pacientka se pak naštěstí s tou starou dává do řeči a povídá si s ní. Je trpělivá, že to dokáže všechno poslouchat dokola. Pak se mi podaří na asi hoďku usnout. Pak dostávám první jídlo, no jídlo, dva kastrůlky nějakého hodně řídkého zeleného vývaru, chuťově docela ujde, ale mám docela hlad, tak je sním oba a jdu spát. Spím docela dobře,  ale během noci pořád chodí sestry píchat injekce, vypouštět sáčky a brzy ráno měřit tlak.

Den D + 2

Ráno se probouzím, vyspalá jenom částečně.

Během dopoledne se ta druhá starší paní dozvídá, že jí propouštějí taky. Sice už nemusíme poslouchat o jejím vyšetření, ale místo ní přichází jiná starší paní P., která jde na nějakou lehčí operaci. Vyměňují mi podložku, přestýlají postel, dávají mi ještě infuzi a předtím snídani – opět ten řídký vývar. Sestra, co mi to přináší, mi ale zapomněla přinést čistou sklenici. Když jí pak požádám, přináší mi jenom novou konvici čaje, sklenici ne. No nic, piju čaj ze stejné sklenice celý další den. : (

Mám ještě trochu dole bolesti, ale už mi na ně dávají jenom injekce, infuze zatím ne. Chci přes den spát, ale bohužel to nejde – ta nová starší pacientka, paní P., pořád povídá a povídá – docela nahlas. Tak to jde až do večera.

Navečer zase k večeři stejná polévka, už maličko hustší. Zase jí sním, ale tentokrát ne všechnu – nemám takový hlad. Mezitím se obě spolupacientky chtějí dívat na Ulici na Nově a pak nějakou tu ordinaci. Snažím se usnout, ale nedaří se  mi to. Dostávám sice až později večer prášky, protože k nám sestry přijdou až jako k posledním. Pak jdeme spát. Tedy lépe řečeno jenom ta starší paní. My ostatní skoro nespíme, protože ta paní chrápe tak, jako když někdo tahá nábytek po parketách. : (

Den D + 3

Druhý den se probouzím úplně rozlámaná, protože jsem spala asi tak dvě hodiny. Navíc ráno jsme zas měli „budíček“ už někdy v půl šesté – injekce + změření tlaku. Pak možnost spánku asi jenom hoďku, než nám přinesou snídani. Já mám vývar – zase o něco hustší, než včera. Jak ležím pořád jenom na zádech, začíná to být nepříjemné. Dostávám nějakou injekci, která to trochu zmírňuje. Paní P. se v noci vyspala, tak teď začala zase vyprávět. Povídá si hlavně s tou mladou spolupacientkou. Paní P. je taky zvědavá, s čím tady je. Ta jí to klidně řekne, že kvůli oper. přeměně pohlaví z muže na ženu. Pak odvážejí tu mladou spolupacientku na sál, já zůstávám na pokoji jenom s tou upovídanou paní P. Já se snažím usnout, ale mezitím přichází k mojí posteli a povídá:“Paní, slyšela jste to? Ona je tu prej kvůli přeměně pohlaví z muže na ženu. To jsou věci, co?“ Netroufám si jí hned odpovědět, že já jsem tu s tím samým – nevím, jaké by to mělo následky na její zdraví – to by asi už psychicky nezvládla. : ) Chvíli se s ní pak snažím mluvit, ale pak se mi zavírají oči únavou. Naštěstí paní P. to chápe a nechává mě asi hodinku spát. Ale pak zase přicházejí sestry s nějakými prášky a probouzejí mě.

Navečer přivážejí ze sálu tu mladou spolupacientku – ani nebyla prý na JIPce, jak je tam nával. K večeři dostávám zase tu polívku – o něco hustší a k ní jeden rohlík.

V noci paní P. zas  chrápe – nebo spíš tahá nábytek po parketách, protože si zas lehla na záda, takže moc nespím. : (

Den D + 4

1. kritický den pro mě – záda už skoro necítím, jak jenom na nich ležím asi třetí den. Paní P. se zas v noci doslova vychrápala, tak teď zase mluví a mluví, takže nemůžu usnout ani přes den.

K jídlu dostávám zase tu polívku – zas o něco hustší, rohlík a banán. Ten si nechávám na později. Sestra mi sice zas donesla další čaj v konvici, ale na čistou sklenici zas zapomněla, přestože jsem jí to říkala – asi mi nerozuměla. Piju teda čaj ze stejné sklenice už třetí den : (. Už na to začínám být apatická – asi následek nedostatku spánku.

Bolesti dole ale trošku polevily, tak mi stačí jenom injekce za celý den – už nedostávám infuze. Horší je to se zády – večer už nevím, jak si mám lehnout. Doktor mi radí, ať si prý lehám na jednu nebo druhou polovinu zad, ale moc to nepomáhá. Pak ještě dostávám injekci později večer a prášek na spaní, ale moc mi není platný. Paní P. totiž v noci v chrápání úplně překonává, takže celou noc nespím : (. Polohu v noci šidím po zhasnutí tím, že si lehám aspoň trošku na bok a pak si opřu horní nohu o nesklopený stolek, což mým zádům přináší trochu úlevu, ale je to asi riskantní, poněvadž zatím nemůžu dát nohy k sobě. Radši jsem si asi měla říct sestře o další injekci.

Den D + 5

2. kritický den pro mě – kvůli nedostatku spánku už stěží vnímám. Navíc mě bolí záda. Doktor mi ale včera slíbil, že dneska už mi snad měli sundat ten obvaz, takže bych si mohla lehnout i na bok. To by bylo super.

Dopoledne po snídani přichází velká vizita – nerudný doktor, který na mě už na ind. vizitě neudělal dobrý dojem a teď ho potvrdil. S ním celý zástup mladých lékařů a lékařek, asi stážisti. Ani se mě nepodíval, jenom ucedil polohlasem směrem k sestře, která zapisovala:“…pacientka,  šestý den po konverzi, dopoledne rozbalit.“ A šel k vedlejší posteli. Jeden ze stážistů si dovolil zdržet otázkou na mě, jak se cítím. Odpověděla jsem, že docela dobře, jen mě to trochu bolí. Ten nerudný doktor zahučel jenom něco jako hm a pokračoval k pacientce vedle. Milej, fakt : (. K ní se choval stejně neosobně – asi mu tyhle konverze moc nevoní.

Po asi další hodině přicházejí dvě odb. sestry, aby mi „rozbalily“, čili sundaly ten balík, co mám už asi pátý den mezi nohama. Trochu se toho bojím, protože mi budou taky vyndavat drén – cévku, co odvádí krev z té rány. Prý to nebude bolet. Balík obvazů mi sundaly, objevil se můj dilatátor, ten mi opatrně vyndaly a pak došlo na ten drén. Bolelo to, spíš štíplo asi jenom dvě vteřiny, protože mi ho vytahovaly zevnitř snad asi 20 cm, ale ta sestra už v tom měla cvik, tak se to dalo vydržet. Asi jako píchnutí injekce do ruky.

Obvazy sestry hned hodily na zem a odnesly, abych je asi radši neviděla. Dilatátor odnesly, aby mi ho umyly a pak ho vrátily v papírové misce s tubou mesocainu, že prý odp. začnu s dilatacemi – na lázni pacientů.

Přemohla mě pak zvědavost a podívala jsem se, jak to „tam dole“ vypadá. Žádná sláva: takové dva ‚vyplazené jazyky‘ a mezi nimi z toho koukala ještě cévka na odvod moči. Vzpomněla jsem si, že jsem viděla takovou podobnou fotku na internetu, tak snad je to v pořádku, řekla jsem si.

Pak obě sestry odešly. Zase jsem se přikryla, ležela a vzpamatovávala se z toho všeho. Najednou mi  přišlo divné, proč mi nechaly v levé ruce zapíchnutou kanylu. (Nevypadala moc pěkně – pod náplastí byla totiž větší krevní sraženina.) Že by mi ještě dávali nějaké infuze? No nic, zeptám se, až přijde nějaká sestra, myslím si. Problém se ale nečekaně vyřešil asi o půl hod. později, když se do pokoje vřítila jedna starší sestra (asi vrchní), přiletěla k mé posteli a vyštěkla na mě: „Ukažte mi ruce!“ Ukazuju jí nejdřív dlaně. „Já myslim celý ruce,“ vyštěkne. Když vidí tu kanylu a tu „nádheru“ kolem jehly, vyštěkne jenom: „Nó, pěkný“, chytne za tu náplast a doslova mi to všechno  vyrve z ruky, až hadička od kanyly lítá sem a tam a naštvaná s kanylou odběhne. Ani se nestačím leknout. Naštěstí mi tu jehlu vyrvala tak, že mi na ruce nezůstala ani modřina. : ( Můžu se jenom domnívat, že asi na tu kanylu sestry zapomněly a dostaly za ní od vrchní sestry sprďáka.

Pak ležím na posteli až asi do jedenácti, kdy přichází menší, veselá, hlaholící sestra, která mi přináší podložky do postele navíc a posazuje mě na kolečkové křeslo, že mě umyje tu „ránu“ dole na lázni pacientů. Krásně mi ji umyje, ukazuje mi, jak si to tam mám sprchovat a říká, že se to těm doktorům povedlo, protože tam nemám žádné otoky. Aspoň nějaká příjemná zpráva. Aspoň tahle sestra je fakt milá. : )

Po obědě, kdy je polívka zas o poznání hustší a jsou k ní dva rohlíky, mě čeká na lázni pacientů „školení“ v dilataci. Jdu se dvěma odb. sestrami do místnosti, kterou teď budu navštěvovat 4x denně. Není to žádná sláva, ale celkem útulné. V rohu lehátko, které se dá zakrýt plentami ze všech stran, v druhém rohu sprcha a záchod. (Pro stydlivé holky – soukromí se tam tedy dá zajistit – i tím, že na dveřích otočíte cedulku na Obsazeno. Dveře se dají i zamknout, ale to nedoporučuju – kdybyste potřebovali zavolat sestru. Musíte ale snést i to, že tam občas přilítne některá ze sester a vezme si něco z polic u dveří, ale na vás přes plentu nevidí.)

Sestra mi ukazuje, jak se má dilatátor namazat gelem a pak správně zavést. Pod cévku, pak trochu dolů a na konci jenom opatrně zatlačit. Někdo si tím ještě nějaké cm navíc zajistí, ale moc tomu nevěřím. Já jsem zůstala na tom, co mi sestra „vytlačila“ napoprvé. Moc to nebolí, spíš tlačí. Já jsem tam dole cítila až po asi půlhodině trochu bodavou bolest. Doktor, co přišel (sympatický, černovlasý, s brýlemi a bradkou) mi ale říkal, že je to normální, že je to tím, jak je to tam všechno ještě citlivé. Po další asi hodině postupně bolest odezní.

Na další dilataci chci jít navečer. Na pokoj přichází zrovna sestra. Ptám se jí, jestli je na té lázni pacientů volno, protože zatím nevím, jak to tam chodí. „Tam je volno, pokud tam někdo není“, odsekne mi. „Poznáte to podle toho, jestli je na dveřích cedulka.“ Odvádí mě k těm dveřím a tam mi to ukazuje, jak se cedulka na dveřích otočí. Pak na mě ještě houkne: „Tady se pak vysprchujte a běžte na pokoj, budete tam mít večeři.“ Myslela jsem, že mi třeba k tomu ještě něco vysvětlí, ale ne. Vzhledem k tomu, že jsem úplně zesláblá, netroufám si vůbec odporovat. Po dilataci jsem se tedy vysprchovala, ale udělalo se mi zle, zamotala se mi hlava. Zůstala jsem radši ležet ještě asi čtvrt hod. na lehátku. Pak jsem se nějak dopotácela na pokoj. (Udělala jsem chybu, že jsem si nezavolala sestru, ať mi pomůže. Přivolávač na té lázni přitom je – u sprchy. Ale ta sestra mi taky mohla říct, ať na ní pak zazvoním, že mě odvede na pokoj. Asi jí to nenapadlo…)

K večeři mám dva rohlíky, jogurt a banán. Večer si jdu vyčistit zuby do umývárny, společné s vedlejším pokojem. K mému překvapení tam stál u jednoho umyvadla chlap jenom ve spodkách a holil se. Nejdřív zírám, ale vzápětí mi dochází, že máme záchod a umývárnu společnou s vedlejším pokojem, kde jsou chlapi. Skvělé, fakt : (. Rezignovaná si začínám čistit zuby. Chlápek mezitím klidně odchází.

Pak jdu spát, nebo spíš bdít, protože paní P. zas chrápe : (,  ale velké plus pro mě je, že si můžu konečně lehnout na bok, ne jenom na záda. Díky tomu se mi povede (až k ránu) asi na hodinu usnout.

Den D + 6

Ráno se probouzím úplně vyřízená – ta spánková deprivace se už začíná projevovat – jsem úplně apatická. Přichází nějaká „milá“ sestra a houkne na mě, ať se jdu prý vysprchovat, když jsem už chodící a odchází. (Nenabídla mi ani asistenci při tom sprchování, jako mé spolupacientce o dva dny později jiná sestra : ( ) Překvapeně na ní koukám, pak ale říkám, že jo, že jdu. Motá se mi sice hlava, ale do sprchy je to pár kroků. Je tam hrozné horko, jak se tam asi někdo sprchoval přede mnou. Zamotala se mi hlava, sesula jsem se na kolena. Když jsem se pokusila vstát, sesula jsem se na kolena znova. Radši jsem se na těch kolenou vysprchovala a utřela. Naštěstí jsem neupadla. Pak jsem na sebe oblékla noční košili a otevřela dveře sprchy. Nadechla jsem se trochu lepšího vzduchu z umývárny a dopotácela se těch pár kroků k posteli.

Mám ještě pořád trošku průsaky z těch otoků. Zachytává to sice podložka, co mám pod sebou v posteli, ale ta mi vystačí tak na půl dne. Ještě, že mi ta hodná sestra včera nechala ty podložky dvě navíc – můžu si je vyměňovat sama a hned a nemusím čekat, jestli mi přinese čistou nějaká sestra s kyselým obličejem.

Před polednem jdu do ‚lázně‘ na další dilataci. Před dilatací se mi chtělo na velkou. To nevadí, myslím si, záchod tu je, půjdu tady. Po zvednutí víka záchodu na mě čekalo nemilé překvapení – prkýnko i mísa bylo totiž od někoho dost znečištěné. Zazvonila jsem tedy na sestru. Stála jsem u toho zašpiněného záchodu a řekla jsem jí, že je tam znečištěný záchod a že ho potřebuju umýt. Myslela jsem si , že mi řekne, že to umyje, když mám ještě cévku a sáček v ruce. Já naivka : )! Jenom na mě houkla: „Jo. Támhle na stole jsou hygienický zvlhčený ubrousky a vedle jsou hygienický rukavice.“ A zabouchly za ní dveře. Když jsem se vzpamatovala z úžasu, vzala jsem rezignovaně rukavice a ubrousek a začala čistit to prkýnko. Nebylo to lehké, protože jsem si musela v jedné ruce držet sáček, druhou čistit tu „nádheru“ a ještě přitom hlídat andílka na sobě, aby se mi o ten špinavý záchod neotřel. Samozřejmě, že bohužel otřel : (.

Pak jsem toho zašpiněného andílka hodila do koše na špinavé prádlo a po cestě z lázně (jenom v županu) jsem na sesterně požádala o čistou noční košili. Přítomná sestra na mě zaječela, že už nemají, pak ale odešla někam vedle a přinesla čistou n. košili, ale že prý je to jejich poslední, že s ní musím vydržet až do pondělka, kdy teprve nafasujou další. Nezmohla jsem se po tom všem už na slovo odporu, vzala si košili a odešla na pokoj.

Poprvé jsem měla normální oběd – ještě na pokoji – obvyklou zelenou polívku (asi pórkovou) a br. kaši s rajskou omáčkou. V té je nějaké mleté maso. Divná kombinace, ale mám hlad, tak to ‚zbodnu‘.

Odpoledne už naštěstí bez žádného dalšího ‚překvápka‘, jenom dvě dilatace na lázni pacientů. Vlastně ne. Večer mi došla poslední podložka ze zásoby od té hodné sestry. Žádám sestru, co zrovna přišla na pokoj, jestli by mi nepřinesla čistou. Asi na mě zapomněla, protože se už neobjevila. Do rána spím na té použité podložce, plné fleků. Super, fakt. : (

K večeři tousty a toust. sýr – dobré, ale ten jeho obal se špatně rozbaluje – děsně tuhej.

Trochu mi to tam dole oteklo. Dostávám na to ledový obklad. Splaskne mi to, ale trošku mě to pak bolí kolem cévky. Asi po hodině bolest odeznívá.

Večer žádám na sesterně o špunty do uší, protože paní u nás chrápe. Prý nemají. Odevzdaně jim říkám, že si teda řeknu večer o víc prášků na spaní. Přece jenom to má odezvu. Když se později vracím ze záchoda na pokoj, sestra paní P., říká, ať si lehne na břicho nebo na bok, aby se ostatní mohli vyspat. Tak uvidím. Paní P. konečně fakt nechrápala. : ) (Sláva : ). )

Den D + 7

Konečně jsem spala celou noc, protože paní P. nechrápala. Cítím se trošku líp.

Sice mě to dole už tolik nebolí, ale je to pořád trošku citlivé. Taky mi ale z těch švů tam prosakuje něco jako krev nebo moč po kapkách, hlavně když si sednu. Zachytává mi to všechno podložka, co mám pod sebou – už druhý den stejnou, protože mi ji nevyměnili : (. Příchozí milá doktorka mě uklidňuje, že by to prosakování mělo časem odeznít.

Dilatace mě naštěstí už nebolí, jenom mám trošku zakrvácený dilatátor, jak je „rána“ ještě pořád čerstvá. Není to ale hrozné. Postupně to prý taky přestane. Jsem ale furt jenom na těch 7 – 8 cm : (. Asi by mi to v nejhorším stačilo.

Odpoledne mi to tam dole zas celé oteklo. Špatně se mi s tím chodí, ale doktorka mě ujišťuje, že by to mělo být časem s tím aescinem v pořádku – postupně to prej zas splaskne. Paní P. se v noci vyspala, tak teď pořád o něčem mluví celý den. Večer pak sleduje ty seriály na Nově – nějakou tu ulici a ordinaci : (. Naštěstí to aspoň ztlumila, když jsem jí slušně poprosila. Ale stejně nějak nemůžu usnout.

Den D + 8

Ráno malá vizita, před ní mi sestry konečně po dvou dnech přestlaly postel a vyměnily podložku. Při té malé vizitě mi jeden z těch dvou doktorů řek‘, že mě asi pustěj už dneska odpoledne, z čehož nemám moc radost. Radši bych tu tak ještě dva dny byla, abych se trochu vzchopila.

Pak následovala asi za další hodinu velká vizita, tentokrát s tím nepříjemným doktorem. Já jsem zrovna přišla ze záchoda, tak jsem si honem lehala, kdyby se chtěl na mě třeba podívat, ale to jsem byla naivní. Odříkal zase znechuceně ty svoje obvyklé věty: „Pacientka, po konverzi osmý den, dopoledne vyndat cévku, po obědě propustit“.  Ani se na mě nepodíval. Zkusila jsem namítnout, jestli bych tam ještě nemohla být, že mám pořád ještě otoky, tak se mi špatně chodí a že se cítím pořád ještě hodně zesláblá. Na oba argumenty ten doktor jenom zahučel, že je to normální, protože jsem prej po těžký operaci. Ještě jsem zkusila namítnout, že jsem sama doma a že se o mě doma tudíž nemá kdo postarat. Doktor jenom zabručel něco jako: „No, uvidíme,“ a šel k pacientce vedle.

Pak mi asi za půl hod. vyndavali cévku – zase ty dvě odb. sestry. Měly srandu z toho, že se bojím, že to bude bolet. Prej ne. Bylo to asi takový, jako když mi vyndavaly ten drén. Asi tak dvě vteřiny, víc ne, takové štípnutí a byla cévka venku. Fakt to nebylo tak hrozný. : )

Byla jsem zvědavá, jak mi půjde močení bez té cévky. Napoprvé jsem musela maličko zatlačit, ale pak to šlo celkem bez potíží. Měla jsem ale pocit, že ze mě nevyšlo všechno. Před obědem mi teda ještě dělali ultrazvuk moč. měchýře. Doktor mi říkal, že to není špatné, že to se prý stává a časem by to mělo odeznít, když budu pít dostatečné množství tekutin.

Pak ještě oběd – hov. vývar s nudlemi a kolínka s rajskou a hov. masem. Po obědě se dozvídám od sestry, že mám jít ještě za tím doktorem, co mi dělal ten ultrazvuk. Od toho se dozvídám, že mi začíná psát propouštěcí zprávu, že mi zavolají sanitku na odvoz a že se mám na to začít chystat. (Ten doktor asi holt neuviděl : (. )

Využívám čekání na sanitku k tomu, abych si došla ještě do lékárny pro kruh. polštářek na cestu do sanitky. Já ho doporučuju, přestože je docela drahej (450 Kč, ale prej ho maj‘ i v Lídlu – levnější), protože i s ním pod zadkem jsem po cestě v sanitce cítila každé zhoupnutí. : (

Co  bylo po příjezdu domů – až do kontroly u dr. Jarolíma

První dny byly pro mě osobně fakt těžký. Měla jsem tam dole pořád otoky, které mi pořád ne a ne splasknout. Polykala jsem na to Aescin 3 x 2 denně + Wobenzym, ale začaly mi splaskávat až při třetí krabičce. Bolesti dole jsem měla spíš malé, ale byla jsem hrozně zesláblá, hlavně mě ale dost bolela hlava a chtělo se mi spát. Prvních min. čtrnáct dní jsem byla schopná chodit jenom po bytě, tak z postele na záchod a zpátky. V té době mi moc pomohla moje kamarádka, která mi došla párkrát nakoupit a vynést odpadky.

To všechno bych snad snesla, ale hodně mě v té době zneklidňovalo, že kvůli těm blbým otokům nově vytvořených stydkých pysků se mi nejen špatně chodilo (musela jsem chodit rozkročená jako nějaká opice), ale měla jsem problém s tím, že díky otokům mi z těch ještě nezahojených stehů odkapávala pořád načervenalá rosolovitá tekutina (asi krev s hnisem), takže jsem musela mít několik týdnů v posteli hygienickou podložku a přes sebe si dávat staré prostěradlo, abych si tím výtokem nezašpinila prostěradlo a povlečení. Tyhle věci je dobré si nakoupit dopředu – radši aspoň jeden balík podložek (v lékárně, co největší, já měla 60 x 30 cm, asi 30 ks, cca 480 Kč). Byla to otrava, protože když jsem vstala z postele a zapomněla si vzít vložku, musela jsem pak všude na podlaze utírat ty skvrny : (. K tomu jsem ještě poctivě 4x denně dilatovala. Nebolelo to moc, ale musela jsem být opatrná – vtlačovala jsem dilatátor do hojící se rány. Sedla jsem si na to vždycky do vany, abych si mohla dole všechno opláchnout před i po dilataci. Hygienu je nutné dodržovat hlavně v období hojení, ale i potom.

Ještě horší ale bylo, že se mi kvůli těm otokům občas špatně močilo, takže jsem často seděla na záchodě i přes půl hod., než jsem moč přes ně vytlačila. V těch chvílích jsem byla dost nervozní, jestli nemám jet do Motola. Pak jsem si vždycky řekla, že ještě počkám, jak mi močení půjde příště. V jednom případě, kdy už jsem byla fakt nervozní, protože jsem se nemohla vymočit snad hodinu, jsem udělala věc, která mi sice tehdy pomohla, ale za kterou se fakt stydím a uvádím jí tady jenom pro ostatní, kdyby  byly taky v úzkých. Protože jsem měla už vyzkoušené, že mi pomůže stoupnout si a předklonit se, pak se mi moč spustí, tentokrát jsem si stoupla do vany, předklonila se a opřela se přitom o pračku vedle vany. Za chvíli naštěstí sevření povolilo a začala jsem močit, ale na wc jsem to už nestihla, tak jsem to všechno pustila do vany : (. Byla to úleva, že mám moč ze sebe venku. Pak jsem vanu samozřejmě pečlivě vypláchla a vyčistila.

V následujících dnech mi naštěstí, asi vlivem wobenzymu a aescinu, otoky začaly postupně pomalu splaskávat. Díky tomu tyhle výš popsané potíže pomalu ustupovaly – postupně se snižovala četnost  a množství výtoků, zlepšovalo se močení. Postupně se mi taky samy vstřebaly stehy, ale furt mi přetrvávalo bolení hlavy, hlavně když jsem byla i jenom chvíli venku a taky se mi špatně sedělo. Musela jsem s sebou pořád nosit ven ještě v igelitce polštářek a všude si na něj sedat, jak jsem to měla dole citlivý – ještě asi dva měsíce po propuštění z nemocnice.

Když jsem šla  cca. 2 měs. po propuštění na 1. kontrolu k dr. Jarolímovi, ten mi to dole všechno důkladně prohlédl a se stavem byl spokojený – bylo to prý v pořádku. Ulevilo se mi, že nemám žádné komplikace. Zmínila jsem se panu dr. o mých potížích při rekonvalescenci, ale když jsem mu řekla, že teď je to v pořádku, řekl mi, že to asi vlivem těch otoků. Další týden už jsem začala zase chodit do práce, radši ještě s polštářkem, ale už jenom asi 14 dní. Pak už jsem dokázala sedět i na tvrdých sedadlech.

Co ještě dodat?

Doporučuju s sebou určitě špunty do uší. Dají se koupit v lékárně nebo ve zdrav. potřebách za pár korun. Jinak se taky vůbec nemusíte vyspat, protože sestry je mít nemusí. Na klid na pokoji nebo JIPce zapomeňte. Ostatní pacienti totiž nechtějí přijít o všechny ty hloupé seriály na Nově a Primě a navíc třeba špatně slyší, takže si TV dají pořádně nahlas. Spousta z nich taky chrápe. : (

Dál doporučuju mít s sebou dopisní obálku a známku pro případ, že by vám taky řekli, že si neschopenku máte poslat sami. V nemocnici sice známku na dopis seženete, ale jenom ve stánku, co je venku hned u vchodu vpravo. Někdy je ale zavřený i ve všední den : (.

Pošt. schránka je v atriu – vedle restaurace Achillea, u jednoho sloupu (u bankomatu ATM).

Jídlo – nečekejte kaviár a ústřice se šampaňským, ale je to docela dobré. I ta polívka, co vám postupně dávají hustší. K pití je čaj ovocný nebo černý, na chuť dobrý, můžete si ho přisladit. Když si nemůžete dojít, sestra vám ho donese na noční stolek.

Sestry jsou většinou hodné, některé jsou neslušné. Na ty neslušné se nebojte zazvonit a říct si o něco slušně znova, když se na vás s něčím vykašlou. Máte na to právo, když jste upoutaní na lůžko nebo máte ještě cévku. Nebuďte srabi, tak jako jsem byla já. : )

Vzpomínám dodneška na své báječné spolupacientky Radku a Viki, které mi psychicky moc pomohly snést ten týden. Doufám, že se jim dobře daří : ). Třeba se tam v nemocnici taky potkáte s tak fajn lidmi.

Doktorky a doktoři se o vás starají střídavě tři – hezká blond s brýlemi, asi 30, pak sympatický mladý, trošku plachý, černovlasý s bradkou a brýlemi a taky velice hezká černovlasá doktorka, asi tak 30, mluví česky s angl. přízvukem. Všichni jsou fakt milí a ochotní, denně se aspoň jeden z nich objeví na vašem pokoji a ptá se, jak se máte. Klidně se jich můžete na cokoli zeptat, když si nejste jistí ohledně vašeho zdraví.