Coming out (z anglického coming out of closet, doslova ‚vylezení ze skříně‘, nejspíš se tou skříní myslí ta, ve které schováváte své kostlivce 😉 ) je proces při kterém se člověk vnitřně vyrovnává se svoji menšinovou pohlavní identitou a/nebo sexuální orientací (tzv. vnitřní coming out) a začne svůj život žít s souladu s touto skutečností (tzv. vnější coming out). Úžeji se termín chápe jako svěření se se svou odlišností blízkým osobám, případně veřejnosti.
Pokud chcete projít přeměnou, pak vás coming out dříve či později čeká. Coming out není v žádném případě bezúčelným exhibicionismem, ale praktickým krokem od dosavadní přetvářky k vlastnímu plnohodnotnému životu podle vašich představ.
Jste-li připraveni, tak s vnějším coming outem můžete začít sami bez pomoci odborníka, nicméně právě on vám může pomoci s plánováním a přípravou. Váš terapeut by vám neměl nějakým způsobem určovat, kdy máte začít, ale je třeba si uvědomit, že většina lékařů velice nerada (pokud vůbec) dlouhodobě předepisuje hormonální terapii, pokud jste coming outem ještě zcela neprošli.
Narozdíl od coming outu, který si prožívají gayové a lesby, translidé na počátku přeměny mají situaci obecně trochu koplikovanější v tom, že o své situaci musí informovat daleko širší spektrum lidí. To znamená nejen svou rodinu a blízké, ale i ostatní lidi, se kterými běžně přicházíte do styku (učitelé, spolužáci, zaměstnavatel, spolupracovníci,…). Nikdo to za vás neudělá, a pokud ano, tak zajisté spláčete nad výsledkem. Je daleko lepší se o šíření informací postarat osobně a mít tak pod kontrolou, co se o vás lidé dozví, než se spoléhat na samovolně se šířící drby (‚Von je ten.. no… transvestita‘). Rovněž je až příliš často marné doufat v to, že si lidé něčeho všimnou sami od sebe a vše si v hlavě správně pospojují. Transsexualita je zpravidla ta poslední možnost, kterou vaše okolí napadne.
Je poměrně škoda, že, narozdíl od gay a lesbické komunity, zatím v ČR nemáme žádnou veřejně známou osobnost, která je ohledně své trans-minulosti otevřená. Podobný případ by jistě mnohým z nás, které proces coming outu čeká, dodal odvahy a sebedůvěry.
Pokud ovšem celým coming outem úspěšně projdete, získáte onen nádherný pocit, že svou identitu již nemusíte před nikým skrývat. Je to jako by vám ze zad spadnul obrovský balvan a náhle můžete volně dýchat. Zároveň to znamená, že jste překonali tu největší překážku na cestě k přeměně, tj. lidské předsudky.
Ale pozor! Můžte přitom i leccos ztratit: rodinu, partnera, přátele, zaměstnání. Míra akceptace translidí se sice v ČR stále zvyšuje, ale i tak se najdou lidé plní záště a předsudků. Přejeme vám, aby jste se s podobnými problémy nemuseli potýkat, ale je lepší být vždy připraven na nejhorší.
Pár značně neuspořádaných tipů (uvítáme vaše reakce a doplnění!):
Je lepší informovat jednoho člověka po druhém spíše než celou skupinu najednou, jedna negativní reakce může strhnout všechny. Pokud je to nutné, není špatný nápad mít mezi lidmi již předem nějaké tajné spojence.
Osondujte opatrně terén. Nenápadné poznámky či otázky pomůžou odhadnout reakci vašeho protějšku. Zkuste si vzpomenout, jak vaši blízcí reagovali na podobné krizové situace v minulosti. Pokuste se představit sama sebe na jejich místě, jak byste reagovali vy? Přizpůsobte svůj projev jejich povaze/věku/vzdělání.
Není zbabělost začít tam, kde čekáte nejmenší problém. Právě naopak, potřebujete si na začátku své cesty cestě hlavně nálezt spojence, na které se budete moci spolehnout až přijdou ty nesnadné úseky. První úspěchy a přijetí vám dodají tolik potřebnou sebedůveru.
Svěřovat se rodičům jako úplně prvním nemusí být dobrý nápad, jakkoli vás mohou mít sebevíce rádi. Blízký přítel bývá obvykle lepším začátkem.
Na druhou stranu, snažte se zamezit tomu, aby se to vaše rodina dozvěděla od třetí osoby místo od vás osobně. Není nic horšího, než když se dozví, že si o tom štěbetají i vrabci na střeše (a hlavně sousedky na pavlači) a vy k nim nejste upřímní.
Právě proto, že rodičům na vás záleží, se vás budou snažit chránit před rozhodnutími, které se jim z jejich pohledu mohou zdát být chybná. Zkuste jim vysvětlit, že si tím možná trochu na čas zkomplikujete další život, ale mnohem větší komplikací je pro vás váš současný stav.
Pokud už máte někoho z rodiny na své straně (třeba jednoho z rodičů), použijte ho jako oporu v dalším postupu v řadách příbuzenstva.
Nikdy to o sobě neříkejte v hádce nebo jinak vyhrocené atmosféře. Najděte si klidnou chvíli.
Na druhou stranu – na ten ‚úplně perfektní‘ okamžik můžete čekat až do skonání světa.
‚Neutrální území‘ je většinou nejlepší. Pokud máte před sebou ‚horkou hlavu‘, zkuste si najít místo spíše někde na veřejnosti (restaurace apod.), třeba tak předejdete výbuchu emocí a následnému odmítnutí, které nebude mít zmíněná osoba odvahu pak vzít zpět.
Třeba už to ví. Lidé (obzvláště rodiče/blízcí přátelé) mohou tušit víc, než si myslíte.
Pokud se chystáte na coming out před rodiči, na kterých jste ještě existenčně závislí či před partnerem, se kterým sdílíte domácnost mějte vždy připravený plán (např. místo na přespání pro nejbližší noci), co dělat, když věci naberou opravdu špatný směr.
Rodiče mohou cítit vinu, zda váš problém nezavinili sami, např. špatnou výchovou. Ujistěte je, že, ač příčiny vzniku transsexuality nejsou dosud dostatečně známé, není to nic, co by se dalo ovlivnit výchovou.
Prarodiče překvapivě často reagují chápavěji než rodiče. S věkem možná opravdu přichází moudrost. Spoléhat se na to ovšem ve všech případech nedá.
Ženy obecně přijímají transsexualitu lépe než muži, zvláště pokud jste transžena (MtF).
Nechoďte kolem horké kaše, nebuďte přehnaně defenzivní. Neomlouvejte se. Nemáte se za co stydět! Transsexualita není něčím, za co je třeba cítit vinu. Změna pohlaví je jediným známým způsobem, kterým lze problém s transsexualitou vyřešit. Pracujte na sebevědomém projevu. Příliš defenzivní postoj vyzývá k útoku. Ale nepřežeňte to, přehnaná agresivita ma ve výsledku stejné důsledky.
Nechte svému protějšku prostor na rozmyšlenou, čas na promyšlení otázek, netlačte příliš na pilu. Vy jste se na tuto chvíli pravděpodobně připravovali dlouhou dobu, pro druhou stranu je to naopak zcela nová informace, kterou si musí nejprve trochu (víc) projít hlavou.
Připravte si odpovědi na otázky. Pokud žádné nepřijdou, automaticky to neznamená nezájem, i proto je dobré nezávazně nabídnout nějaké informace, třeba v psané formě (články, knihy, weby, dopis..)
Většině lidí bude chvilku trvat než si na vaše ‚nové já‘ zvyknou, dejte jim čas. Obzvláště oslovení dělá ze začátku problém. Mějte tedy pochopení, ale trvejte na svém.
Váš terapeut vám může pomoci si coming out naplánovat. Ale samotné sdělení je vždy na vás. V případě problémů bývá v některých případech možné si vzít po domluvě tvrdohlavého blízkého s sebou na sezení.
Přijetí je (nebo alespoň měla být) normální reakce. Pokud se setkáte s odmítnutím, chyba není na vaší straně. Na druhou stranu je slušné dát najevo, že kladnou reakci oceňujete.
Čas přivede k rozumu mnohé, tak nezoufejte, pokud první reakce je odmítavá.
Budte připraveni, že váš coming out vzbudí silné emoce na obou stranách. Hněv a odmítnutí často maskuje strach. Obavy o vaši budoucnost. Strach z toho, jak vaše rozhodnutí ovlivní váš vzájemný budoucí vztah. A v neposlední řadě ‚Co řeknou lidi?‘ Ujistěte svůj protějšek, že budete stále tím samým člověkem, přítelem/potomkem/rodičem/sourozencem, bez ohledu na to, co přijde.
Ke coming outu (pokud zrovna nehledáte prvního člověk, kterému se svěřit) přistupujte ve chvíli, kdy máte už trochu rozmyšlené další kroky. Nepůsobí dvakrát důvěryhodně pokud se po oznámení dlouhé měsíce z vaší strany nic neděje.
Vašeho šéfa vždy informujte dříve než ostatní spolupracovníky! Bude si připadat důležitě. Ujistěte ho, že se změna na vašm pracovním výkonu neprojeví, naopal budete pracovat na 110%, abyste si vydělali na novou garderobu 😉
Ve škole (mimo blízké přátele) začněte u třídního učitele nebo ředitele. Případně kontaktujte školního psychologického poradce.
Sdělení dopisem umožňuje adresátovi si reakci důkladně promyslet a vám vhodně formulovat své myšlenky, pokud nejste dvakrát výřeční. Nicméně na druhou stranu je to dosti neosobní forma, někoho to může až urazit. E-mail si raději schovejte pro případy, pokud potřebujete hromadně informovat vaše spolupracovníky ve větší společnosti nebo spolužáky se kterými nemáte pevnější vazby.
Panák na kuráž je fajn. Ale zároveň potřebujete mít čistou hlavu a schopnost rychlé reakce na měnící se situaci 😉
Zvládly to už tisíce lidí před vámi, zvládnete to také! Hodně štěstí!
A na závěr motto ‚ukradené‘ z translide.cz:
Nikdy se k naší odlišnosti „NEPŘIZNÁVEJTE“, pouze se s ní SVĚŘUJTE!!! Člověk se přiznává soudci ke zločinu anebo mamince, že rozbil talíř, ale rozhodně ne ke své jinakosti… I tak se liší hrdost od provinilosti.
Translide.cz
vyzerá to tak jednoducho, ale pritom je to nesmierne ťažké, už aj nad takýmito vecami premýšľať.
Ahoj, pokud by někdo chtěl, můžu prodat 3 bindery černé barvy z Underworks. Jeden je starší, už tak nestahuje, což je super když s ním musíte spát. Další dva stahují perfektně. Velikost S. Cena dohodou, ale nehodlám na tom zbohatnout, nebojte 😀
Nejlépe Brno a okolí.
http://www.underworks.com/tri-top-chest-binder
Ahoj, máš ještě pořád alespoň jeden binder?
jo, a můžete psát na binder@post.cz 🙂
Bojím se, jak to říct šéfovi 🙁
Já se to dozvěděla od syna na základě sdíleného článku na fb a dala jsem si to dohromady s jeho nalakovanými nehty.Pak jsem se ho zeptala,zda se ho to týká a odpověděl,že jo.
Milá Lenko, je to už tři roky, jestli to čtete, zajímalo by mě, jak jste si radili, jak jste na tom – vy a dcera dnes?.. Já jsem se to dozvěděla od syna nedávno (bude mu 13) a všechno nás teprve čeká… děkuji všem za sdílení… a redakci za tuto stránku…
Teda tenhle první řádek píšu as po sté protože jak správně začít,ale nějak musím a protože také chci pomoci a také dát nějakou tu zkušenost ze života.Téma jak na to a co práce a co sousedé,co rodina,děcka které jste vychovaly do života?Co všechno ztratím a o co přijdu a jak dál?Moje rada je VŮBEC SE NEBOJTE.Jste konečně na světě.Já když dostala papír pro matriku ohledně rodného listu a jména JEN NEUTRÁL od mé paní doktorky,jěště ten den jsem byla na matrice,ač to mám 100km.To byl teda frmol.JÁ cestou vytlačila málem několik kamionů,Audi apod.značky na cestách na mého konika tj.stará oktávka prostě jen v zrcátku.No ale v půli cesty jsem se zastavila na jedné zapadlé benzince na kafe.S kafem v kelimku v ruce a zapálenou bensonkou jsem seděla vedle mého koníka na patníku,a jen hleděla a hleděla před sebe do dálky.Začal se mně promítat jakoby film mého života.Byla to chvíle na kterou nikdy do své nejdelší smrti nezapomenu.Bylo to snad jakoby rozloučení se s někým koho milujete a uvědomění si svého vlastního zrození.Tekly mně slzy jak hrachy,ale přitom to byly slzy štěstí.Bensonka mne dohořela mezi prsty,tak jsem se zvedla s toho patníku,kafe zahodila do křoví,sedla do koníka a první co mně napadlo bylo POHNI HUSO matrika má jen do pěti.A tak jsem stihla i občanku se vší hrůzou na fotce.A co jsem tím chtěla říct?Jen to že SKORO JSEM.No a to ostatní jako soused a pod?Prostě k vás to k tomu dovede samo.A vůbec se nebojte,co se dnes zdá být problém,zítra nemusí být. Ahote Vasě Ida
Pekne povedané. Ale má to jeden háčik. Ak by som s tým začala tak postupne stratím priateľov, známych a čo rodina ? Tá sa ku mne postaví chrbtom.
Najprov nájsť podobne zmýšlajúcich ľudí, vytvoriť si zázemie až potom začať uvažovať čo a ako.
Někdy je lepší coming out neřešit. Setkala jsem se jen s jednou negativní reakcí z okolí, ale stejně 90% mě správně nevnímá a to je možná daleko více ubíjející než negativní reakce. A jinak coming out pro mě nebyl žádný uvolnění, prostě je pro mě ponižující vysvětlovat,že jsem žena, když mě považují za muže. Ne všem to prostě vyhovuje.
Osobnosti jsou různé, ale na transsexualitu a řešení se nasazuje na všechny stejný mustr. Nevím proč se nenabízí možnost, žít bez stresu a počkat v klidu na tělesné změny po HRT, co je úplně pro trans osobu nejhorší nepřijetí rodinou a pak opětovné nepřijímání novými a novými lidmi kvůli nedokonalým fyzickým parametrům.
Prý 50%lidí přeruší léčbu. čím to je? Možná špatně nastaveným systémem, který je dosti stresující, při tom už samotná transsexualita stresuje a ještě k tomu něco přidávat.
……no a tak jsem tímto začala můj nový život.Přicházel pomalu ale jistě.Začal na těch úřadech,a když se našla nějaká protivná úřednice tak mně tou svou protivností spíše dodávala energii a možná mně pomohlo k tomu jak na to v práci.A protože mám ohromnou schopnost na třeba jednoduchou otázku nebo poznámku občas odpovědět příšernou krav…u,vzala jsem si s sebou do práce rozhodnutí z úřadu s mým novým jménem,abych třeba zase něco.Zapojená do pracovního procesu jsem ale přemýšlela jak a u koho začít.A tu jsem kousek od sebe zahlédla našeho ředitele,a bylo mně jasno.Popadla jsem ten papír a rovnou za ním.Slušně jsem ho požádala o kousíček jeho času,dala jsem mu ten dokument aby si ho přečetl,s tím že si uvědomuji co dělám,že můžu přijít o práci,ale já jinak nemůžu.Kouknul do papíru,řekl že si ho půjčí k sobě do kanceláře a odešel.Můžu říct že ta půlhodina za kterou za mnou s tím stočeným papírem v ruce sám přišel,NO TEDA NIC MOC.Řekl že mám jít s ním a vedl mně do kanceláře k hlavní účetní.Já šla asi dva kroky za ním a najednou se zastavil,otočil se ke mně,kouknul do toho stočenýho papíru,pak na mě a zeptal se naprosro přímočaře a bez zaváhání,,VY JSTE MUŽ NEBO ŽENA“?A já mu bez zaváhání a přímočaře jedním slovem a bez zaváhání odpověděla,,ŽENA“Otočil se a beze slova jsme přišli k hlavní.Zavřela jsem za sebou dveře a pro jistotu u nich také zůstala stát,a jen jsem v tom krátkém okamžiku a tichu vnímala na sobě dva pohledy,a také moje opravdové,,já“ s malinkou dušičkou. V ruce jsem žmoulala hadřík,a najednou ředitel začal.Vážíme si vaší práce a nemáme důvod proč vás vyhazovat.Vaše soukromí a váš život je vaše věc,a obdivujeme vás za to čím jste musela projít.A také že pokud budu mít s někým problém že si to s nim osobně vyřídí,dokonce mne nabídl i vlastní šatnu.Pro mně nastala obrovská úleva,pocit štěští.Nedokážu to všechno popsat ale bylo to hodně velký.Také mně došlo že jsem na jednoduchou otázku jednoduše odpověděla.No také nebýt vyzbrojená tím papírem,asi bych pořádně koktala při mých schopnostech odpovědět na něco ohromující hova….u.Asi po týdnu jsem dostala nové firemní razítko s novým jménem,které za mně udělalo kus práce za mně. Ada
Ahoj,
prodám úplně nový binder značky GC2B, pokud byste měl někdo zájem. Je černý, tvar tílka, velikost L. Nebyl ani jednou nošený, špatně jsem se naměřila, a protože je poštovné do USA docela drahé, nechci jej posílat zpátky, aby mi jej vyměnili. To se spíš vyplatí objednat si nový. Pokud byste měli zájem a chtěli nějaké bližší infrormace, jako domluvit se na ceně, předání/poslání, vědět nějaké rozměry, popř. foto, napište mi na email cechuse@seznam.cz.
Ahoj, je tu někdo, kdo procházel coming outem ve škole? Nějak si to neumím představit… Třídní ani ředitel nejsou zrovna dobří kandidáti na první osobu. A taky nevím co pak se spolužáky. Požádat učitele o chvíli v hodině a říct to před tabulí? Napsat jim všem na fb? To se mi zrovna nezamlouvá…
Nehovor to pred všetkými ale odchyť si všetkých samostatne. Skús sa porozprávať s tvojim oblúbeným učiteľom. Mňa toto čaká v pondelok len s riaditeľkou. Držím palce.
Ahoj, neprodává tady někdo binder – velikost S nebo M? Děkuji případně za meil 🙂
Ahoj, nemáte někdo na prodej binder velikosti m? Kdyby jo, pište prosím na marcher009@seznam.cz
Čauky všem 🙂 Taky sem plesknu svojí malou zkušenost,trochu stručně leč se asi stejně rozepíši. Takový Coming out ve srovnání s něčím…
Coming out byl pro mě ten největší oříšek s kterým jsem se kdy utkala. A než jsem se k němu odhodlala, věřila jsem, že svůj život proživořím jako živoucí mrtvola. Bez duše, bez zájmu. Hlavně, abych nepřišla o pouto s rodiči nebo abych je neranila a nezostudila před lidmi. Abych nebyla tehdy vyvrhelem ve škole. Později aby mě nevyhodili z práce. A všechny lidi, které mohu označit za přátele, aby se na mě nevykašlali. Asi ten nejčernější scénář, jaký by se mohl přihodit a který každého z nás napadne.
A tak jsem mnoho let „existovala“. Všechny mé koníčky opouštěla, protože jsem na ně neměla energii. Opouštěla jsem svoje přátele, protože mě psychicky deptalo, že jsou šťastní a je jim dobře. Začala jsem se odcizovat vlastním rodičům. Protože při výběru třeba obuvi jsem popadla automaticky takové na které mamka opáčila ,,No ale to jsou holčičí!“ a vybrala mi ty správné. Já jen slepě plnila jejich požadavky. Moje vlastní rodiče neměli nejmenší tušení co to se mnou je. A já sama jsem nevěděla co si počít. Tehdy byl internet v plenkách, informace opravdu žádné. Ve škole nám akorát tloukli do hlavy, že kondom je velice důležitý!! Jak nás obklopuje AIDS apod. A já přitom neměla nejmenší zájem s kýmkoliv i kdyby jen chodit. Necítila jsem se dobře ve svém vlastním těle, natož se zajímat o jiné.
,,Ráno jsem vstala, šla do školy, ve škole jsem byla fyzicky přítomná, šla jsem domů, doma jsem přežila, šla jsem spát. Druhý den znova.“
Nějakým zázrakem a s vypětím všech sil jsem zvládla i maturitu.
Našla jsem si zaměstnání a aby toho nebylo málo, můj nadřízený mi neustále oznamoval, že mi všechno strašně trvá, že jsem pomalá! Nejhorší je, že měl pravdu. Začala jsem se nebezpečně přibližovat k tomu, čeho jsem se nejvíc bála. Nakonec mi dal výpověď že ,,pro mě není už práce“.
Bylo mi myslím asi 23 let a uvědomila jsem si, že jsem na začátku konce. Můj život byl úplně prázdný. Měla jsem takové deprese, že mi váha tvrdila 46kg na mých 172cm. Myslela jsem na konec. Ale mé pouto k mé mamce mi to nakonec nedovolilo. Ublížila bych jí a to bych jí nikdy neudělala. Komu to nedošlo, chtěla jsem se zabít.
Najednou coming out už nevypadal tak zle. Nebylo co ztratit. Jenže zdánlivě jednoduché přiznání ,,cítím se být ženou“ není tak jednoduché, když je člověk prázdný a plný depresí. Musela jsem se vzchopit a měla jsem plán.
S tátovou pomocí jsem si našla novou práci. Snažila se jsem být v práci nepostradatelnou a to se mi velice dařilo, i když jsem byla na kraji svých sil. Každou chvíli někdo potřeboval s něčím poradit. Snažila jsem se i přes svou introvertní, pesimistickou a depresivní povahu být veselou, bavící a extrovertní. Dařilo se mi to. Byla jsem prostě oblíbená. A já začala měnit sama sebe. Dlouhé vlasy jsem už měla a tak jsem začala nosit dámské džíny. Tehdy po mamce, měla radost, že se nevyhodí 😀 Pak jsem začala nosit výhradně dámské tenisky a ruce ověnčené náramky jak teenager. Bylo mi přes 25 let ale já si teprve procházela svojí holčičí pubertou 🙂 Začalo mi být mnohem lépe. Kolegové si všimli změny mého šatníku. Zatím jsem to razila cestou pánské svetry, mikiny a dámské džíny, kecky. Vypadala jsem unisexově, trochu i divně. Ale i tak si začali kolegové dělat legraci, že zezadu vypadám jako sexy roštěnka. Postupem času jsem si pořídila i ryze dívčí trochu extravagantní polotriko. Mělo velký výstřih kolem krku. To jsem byla poprvé nervózní, ale reakce okolí mě překvapila. Všichni kolegové byli tolerantní. Nikdo neřekl ani popel. Ovšem kolegyně to poznaly. Nic neřekli ale změna chování byla jasná. Mysleli si, že jsem gay a byly ke mě víc kamarádské. Mě to vyhovovalo, už jsem patřila mezi holky 🙂
Tu už jsem v sobě našla sílu se svěřit rodičům. Obrátil se mi život naruby, protože jsem čekala cokoliv, ale ne to, jak k problému přistoupili rodiče. Oni měli radost. Měli radost, že už vědí co to se mnou je a že mi mohou pomoct a stát při mě.
,,Jestli bych mohla mít přání, přeji všem translidem, aby při nich stáli stejně tak dobré duše, jako jsou moji rodiče.“
Protože jsou to moji rodiče a chtějí mě i ochránit, radili mi, ať s tím zkusím nějak žít (=bez coming outu). Že jsou lidí zlý. Mají asi pravdu, ale nikdy nepochopí, jaké šílené peklo je žít život, který mi nepřijde přirozený. Neuplynul ani rok, změnila jsem ještě zaměstnání kam jsem nastoupila rovnou v dámském (dívčí slim džíny, stylové dámské tenisky, dívčí triko a nalakované nehty). Prostě se jednou hráz s mou osobností protrhla a já už to nedovedu a ani nechci zastavit. Nikdy jsem se necítila tak vyrovnaná a jistá sama sebou, jako nyní. Dnes je mi 29 a postupně své okolí seznamují se situací a zatím se setkávám s perfektním přijetím.
To nejtěžší mě ale teprve čeká, kolegové v mé nové práci. I když mi něco říká, že většina z nich už něco asi tuší 🙂 Ale zatím to nemá cenu uspěchat, jdu teprve na první schůzku k paní doktorce přes sexuologii.
Tak rada všem co s coming outem otálejí
,, Jděte do toho, věřte svému šestému smyslu. Nikdo vám nepomůže, pomoct si musíte sami.“
Hodně štěstí přeje
Domča
Ahoj všem no můj částečný coming out .Přišel na vojně 1998 byla to po všem tom tlaku taková úleva a čekala jsem ,že projdu celou změnou ale jaké bylo mé zklamaní když jsem byla odkazana na nejmenovaného psychiatra v severních čechach ten mi dal pouze prašky na zklidnění a více nic neřešil byl dost nepřijemný a hrubý.Začla jsem situaci řešit alkoholem a v podstatě jsem se propila až do roku 2009 kdy osobní tlak co jsem prožívala ,opět vystoupal do nesnesitelné úrovně . Řekla jsem si, že at se děje cokoliv tentokrát už vše klapne a ja projdu změnou pohlaví MtF .Vybrala jsem si proto mladou lekařku, psychiatričku ktera mne po několika sezeních vysvětlila, že se musím objednat na vyšetření v ústí nad labem ,Po serii několika přeobjednání ze strany nemocnice jsem se opět začla opíjet .Dnes je mi čtyřicet situace stale není vyřešená ale játra už téměř ano .Chtěla bych vám proto říct nečekejte na nic nebojte se ,život uteče jak voda a pokud ho chcete trávit jako plnohodnotné ženy či muži jděte si za tím.