SRS operace Motol 2019 – druhá fáze

Deník z Motola 2019

druhá op. – Z – plastika

den D – 1

Nástup do nemocnice dop. v půl desátý – přibližně jako loni. Přijíždím zase s předstihem, tentokrát asi čtvrthodinovým, takže v podstatě akorát tak, abych se aklimatizovala, odskočila si a šla na ambulanci do 1. patra, kde se mám hlásit.

Po předchozích zkušenostech sice už vím, do čeho jdu, ale i tak jsem trošku nervózní. V ambulanci mi dává sestra zase vyplnit ty papíry, jestli se na mě při operaci můžou dívat stážisti nebo ne apod., kdo může vědět o mým zdrav. stavu a jestli chci na cestu domů sanitku. (Dobrej vtip, když mi jí pak nenapsali : D.)

Po jejich vyplnění ještě čekám v čekárně, než mě zavolá sestra na změření tlaku, sepsání prvních lejster a vypsání neschopenky. Ptá se na alergie, zdrav. potíže, jaký beru léky atd.. Po skončení tohohle pohovoru zase čekám asi čtvrt hod. v čekárně, než pro mě přijde jiná sestra, která mě odvede na lůžkové oddělení. Za chvíli přichází, jdu s ní o ty tři patra níž. Za chvíli úplně ztrácím přehled o tom, kudy jdeme, ale věřím té sestře, že nás dovede, kam máme dojít.

Konečně přicházíme na lůžk. odd., ale ještě prý pro mě není připravené lůžko (super, fakt : /). Sestra mi teda říká, ať se zatím posadím na chodbě, než mi ho připraví. Sestry mezitím pobíhají z pokoje do pokoje. Nevím, jestli ošetřují pacienty nebo asi hledají to volné lůžko pro mě : ). Po asi hodině a čtvrt čekání na chodbě (naštěstí nemusím stát) konečně přichází sestra, že je to lůžko už volné.

Na pokoji jsem se dvěma důchodkyněmi. Jedna z nich nemá vzadu zavázaného „andílka“ a bohužel nenosí župan : (. Dívám se radši honem jinam. Paní se zdají být jinak slušné.

Čekám na příchod sestry, která má se mnou sepsat další formality a vzít si moje prášky, jak mi to říkala sestra, co mě sem přivedla. Přichází ve čtvrt na jednu a jenom se mě ptá, na jakou operaci jdu. Prášky si prý vezme později. Jenom se mě ptá, na jakou operaci jdu a jak se jmenuju. Pak mi říká, že prý zítra půjdu na op. až třetí, protože přede mnou jsou prý dvě konverze. Škoda, že nejsem s těma na pokoji, mohla bych jim předat svoje zkušenosti z loňska. To si asi počkám, jestli jim ty konv. budou trvat jako loni mě. Snad ne.

Mezitím ohlásili v místním rádiu oběd pro chodící pacienty. Je to dobré – něco jako kung-pao s rýží a hustá zeleninová polévka. Snědla jsem to všechno, protože už jsem měla hlad.

Obě spolupacientky se už „rozjíždějí“ – začínají probírat svoje prodělané nemoci, operace a nemocnice : (. Předstírám radši spánek a snažím se usnout, abych to nemusela poslouchat. Přerušuje je až příchozí sestra, která mi zase zjišťuje, jaký mám alergie, jaký beru léky atd.. Moje léky mi odebírá, že prej mi je bude dávat sestra. Potvrzuje mi, že jdu na op. až třetí – někdy po obědě. Přináší mi na zítra ráno kompresní punčochy a „andílka“. Jen tak tak jí stačím podepsat zprávu a už pro mě přichází internistka, že mám jít k ní na vstupní prohlídku. Jdu teda k ní do ordinace na druhé straně chodby. Znova říkám, jaký beru prášky, jaký mám alergie, všechno znova zapisuje do počítače, říkám jí taky, že mám občas nepatrnou inkontinenci, ať se na to při operaci podívají. Prohlíží mě tam dole ještě na lehátku, jak to tam vypadá a je s tím spokojená. Říká, že to prý p. dr. Jarolímovi vyřídí. Ještě prý za mnou přijde na pokoj anestezioložka, říká a podává mi vyplněné neschopenky, že prý tu jednu mám odevzdat zaměstnavateli do 3 dnů : ). Už jsem od minule na tenhle jejich „bonbón“ připravená – dopisní obálku a známku se Zemanem mám s sebou. Obálku s neschop. zalepuju a přilepuju známku. Hlavně to nepoplést – to se říkalo prej už se známkama s Husákem – neplivnout na lícovou stranu, jinak známka nebude držet ; D. Pak běžím tu obálku hodit do pošt. schránky, co je v atriu u rest. Achillea.

Vracím se na pokoj. Za chvíli přichází ta anestezioložka – při těle, původem asi odněkud ze stř. Asie – šikmé oči, mluví se silným ruským přízvukem. Nejdřív zpovídá paní vedle, co jde tak na op., jestli má svoje zuby a brejle atd., zapisuje si to, pak odchází na chodbu. Za půl min. je zpátky a říká mě: „Aga, vyy jste tády, páni.“ Pak se ptá mě, jestli mám svoje zuby a jestli mám brejle. Pak ještě říká: „Súndejte si tyy naúšnice, páni.“ Pak dodá, že prej jdu na op. první hned ráno. „Ale první prej jde tady paní vedle,“ namítám, „to nám říkala sestra.“ „Nene,tá páni de na jiny sál,“ odpovídá ta asi Kazaška a odchází. Aha, myslím si, tak já půjdu hned ráno, to musím teda hned ráno vstát a jít do sprchy, dokud tam bude volno. Za pár min. se ta doktorka? vrací a říká mi: „Nene, vyy pujdete až tržeti, njekdy po objédě“. Tohleto bude zítra hlídat moje životně důležitý funkce, pomyslím si zděšeně. Pak se ale radši začínám v duchu modlit za spásu svýho života, ať nad ním všemohoucí drží ochrannou ruku. Snad mě vyslyší…

Pak už je klid. Ležím na posteli a vzpamatovávám se z toho leknutí. Utěšuju se v duchu tím, že snad má ta ženská dneska jenom špatnej den a zejtra už bude v pohodě.

Pak jdu na chvíli na wc. Využívám toho a sundavám si v umývárně u zrcadla náušnice, abych na to snad nezapomněla.

Odpoledne jdu ještě před večeří dilatovat do lázně pacientů. Jsem zvědavá, jak se to tam od minule změnilo. Přibyly na stěně hodiny, takže si můžete dobu dilatace měřit. Jinak je všechno ostatní stejné – pořád je tam v rohu lehátko, kolem kterého si můžete dokola zatáhnout plast. závěs, aby na vás nebylo vidět a měli jste celkem soukromí. Pořád je na dveřích lázně ta cedulka s nápisem Obsazeno, aby vám tam nelezli jiní pacienti. Sestry tam ale pořád mají sklad zdravot. materiálu, takže vám do té místnosti můžou „vlítnout“ pro něco, ale buďte klidný, na vás přes ten závěs nevidí. : )

Spolupacientky na pokoji pořád „diskutují“ – tentokrát přišly na řadu rodinné problémy : (. Večer asi přijdou na řadu ještě seriály na Nově nebo Primě, to holt budu muset vydržet. : ( Snad je ta TV rozbitá… : )

Navečer v v půl šestý sestřička přináší nějaký prášky, mám si je prej vzít v sedm – jsou to antibiotika. Připomíná mi ještě, že zítra půjdu až třetí na op, protože přede mnou jsou prej dvě konverze. Prej se s náma, transsexuálama tam teď roztrh‘ pytel, vtipkuje s úsměvem.

Pak je zas klid. Po večeři (2 rohlíky, salám, máslo, rajče) se spolupacientky zas rozpovídaly – přišel na řadu životopis obou a rod. vztahy : /. Ty seriály v TV by možná byly lepší…: )

Pak je na chvilku přestávka – před osmou večer přichází sestra, že už mi musí napíchnoout kanylu, asi aby na to ráno nezapomněla : ). Zapíchla mi jí do ruky a oblepila náplastí kolem dokola, aby mi ta hadička s jehlou asi neupadla : ) a pak se mi na tu náplast ještě podepisuje i s dnešním datem, asi na památku : ).

Spolupacientky dál pořád rozebírají rodinné historie : (. Jsou jak rádio, co nejde vypnout.

Před desátou hod. přichází noční sestra, píchá mi injekci – prý na zředění krve a ještě mi dává prášek na spaní.

Spolupacientky dostaly prášek taky, tak konečně „vypnuly“ a šly taky spát.

Den D

Ve čtvrt na šest mě budí ještě noční sestra, míří mi na čelo „pistolkou“ – měří mi teplotu s pípnutím – je prej O.K.. Dává mi ještě znova antibiotika. Ty ještě můžu zapít. Pak už nemůžu ani pít ani jíst. Po sedmé ráno se radši jdu sprchovat, dokud je ve sprše volno. Je totiž jedna na šest pacientek. Po sprše se cítím fajn.

Oblíkám „andílka“ – to jde snadno. Potom přichází na řadu řeckořímskej zápas s těma kompresníma punčochama : ). Jedna ještě šla docela dobře, ale přestože to znám odminule, u druhý se mi tu punčochu podaří natáhnout přes patu až napodruhé : /. Pak už jde natáhnout bez potíží. Ale byla to trochu fuška.

Za chvíli přichází sympatická doktorka. Ptá se na zdrav. potíže těch, co jdou na op. a zas odchází. Místní rádio zve na snídani, tu já ale musím vynechat, když jdu na op. – je to zvláštní, ale ani mi to moc nevadí. Asi vlivem všech těch léků ani nemám hlad. Začíná mi vyčkávání, než půjdu na sál. To bude dlouhý – do odpoledne : (.

Mezitím na na pokoj přicházejí dvě nové pacientky: jedna jde na konverzi, druhá paní jde na nějakou lehčí operaci.

Už je skoro poledne a teprve dělají tu druhou konverzi, jak mi před chvilkou řekla sestra, co byla na pokoji kvůli těm dvěma novým pacientkám. Tak to asi půjdu až někdy odpoledne, pomyslím si. No nic, musím to čekání vydržet.

Někdy ve tři čtvrtě na tři odpoledne, když jsem na tu operaci skoro zapomněla, se najednou rozrazily dveře, do pokoje vchází ošetřovatel se sestrou a volají na mě: „Tak jdete na sál“. Ta jedna nová pacientka, se kterou jsem mezitím prohodila pár slov, mi říká, že mi drží palce. Je moc fajn.

Dávají mi do té kanyly nějakou kapačku – prý antibiotika, ale spíš asi něco na uklidnění. Vezou mě chodbami sem a tam, až asi po 15 min. říká ten ošetřovatel: „A jsme tady“. Vidím zase tu známou chodbu jako minule při 1. op. s tím „výdejním pultem“ a okýnkem na konci jako v nějaké záv. jídelně : ). Na druhé straně okýnka mě vítají ošetřovatel a sestřičky, představují se mi, ale jak jsem nervozní, hned všechna jména zapomenu : (. Jsou moc fajn, všechno mi vysvětlují, vtipkují u toho. Sundavají mi andílka a přehazují přes mě takovou plachtu, abych měla zakryté tělo. Kapačka mi mezitím dokapala, tak mi jí odpojují, taky proto, abych mohla přelézt na ten plechový „výdejní pult“, aby si mě ti vevnitř mohli převzít. Pult se se mnou posouvá dovnitř a jak zas jede zpátky, opatrně mě to sešoupne na takové lehátko, na kterém mně převezou na sál. Přikurtovali mi nohy, abych prej nespadla nebo abych si to asi nerozmyslela a neutekla? : )

Vezou mě krátkou chodbou na sál – cítím stejný chlad, jako minule, takže vím, že jsem na oper. sále. Kolem pobíhá sem a tam spousta sester a lékařů sem a tam, navzájem si dávají příkazy, co kdo má připravit nebo zapnout atd. Pořád ležím na tom lehátku, přichází ke mně nějaký sympatický lékař a říká, že je můj anesteziolog. Tu ránu, jak mi spadl kámen ze srdce, že anesteziolog bude on a ne ta popleta ze včerejška, je asi slyšet až ven : ).

Mezitím mi na jedné straně připojují do kanyly nějakou novou kapačku, na prsa a ruce mi náplastmi přilepují všelijaké sondy, které začínají pípat, z čehož všichni ti lékaři mají zjevnou radost. Levou ruku mi pokládají na stranu a připojují mi k ní asi tlakoměr podle toho pásu, co mi kolem ní omotali.

Pak mi ten anesteziolog dává na obličej masku. Prej je to kyslík, vtipkuje, že to není jako alpskej kyslík, protože je ta maska úplně nová. Ale já jsem mu ten trik prokoukla – cítím, jak mi postupně tuhnou záda, pak ruce a nohy, pomyslím si aha, ne kyslík, ale narkóza.

Letos… jim… to… zabírá… ň áák… líííp…

…

Probouzím se až na pokoji někdy před čtvrtou hod. odpoledne. Ležím na posteli, jsem schopná pohnout nejdřív jenom rukama a trošku hlavou. Ze strany slyším milý hlas té paní, co dneska ráno přišla: „Tak vidíte, už to máte za sebou“. Zatím sotva mluvím, jak mám sucho v puse, vnímám jenom zeď před sebou a trubky na ní.

Za nějakou dobu přichází ten veselý ošetřovatel, co mě vezl na sál a ptá se, jestli je všechno O.K.. Pokusím se o úsměv a odpovídám, že jo, ale jsem ještě trochu malátná. „No, dyť to byl ňákej mejdan“, odpovídá mi s úsměvem a odchází : )

Za půl hod. přichází sestra a přináší mi konvici ovoc. čaje. Ještě musím počkat, až vystydne : (. Po první sklenici čaje se mi už mluví líp. Sestra mi říkala, že mi prý schovali večeři, ale já mám zatím jenom žízeň. Piju ten ovoc. čaj jak duha – jednu sklenici za druhou.

Postupně vnímám širší okolí, jak se mi vrací vědomí. Uvědomuju si, že mám zavedenou cévku. To je pro mě trochu překvapení, ale asi mi jí dali kvůli tomu, abych nemusela vstávat ani záchod.

Sestra je moc hodná, že mi tu večeři schovala, nikdo mi jí nesnědl : ). Hlad jsem dostala až ve čtvrt na deset večer. Ty dva krajíce chleba se sýrem ve mně úplně zmizely : ).

Pak mi sestra přináší ještě konvici čaje – prý mám pít. Ani mě k tomu nemusí povzbuzovat – mě ten jahodový čaj chutná a mám taky žízeň.

Jsem ráda, že nikdo nezapnul TV. Za půl hod. přichází sestra a zhasíná – obě pacientky jdou zítra na operaci, tak se prý musejí vyspat. To mi vyhovuje – jsem utahaná a chci spát.

V noci spím přerušovaně, dlouho nemůžu usnout. Asi od toho, jak jsem jedla pozdě. Přece jenom jsem usnula, ale v noci jsem sebou asi mlela a asi si trhla za cévku : (.

Teďka mi začíná z obvazu trochu prosakovat krev. Není to sice kritické, ale bohužel mi to prosáklo z podložky i na prostěradlo : (. Nechce se mi na tom ležet až do rána, tak volám sestru a prosím jí, jestli by mi nemohla vyměnit aspoň tu znečištěnou podložku. Sice mi trošku vynadala, že jsem asi neležela klidně, ale byla tak hodná, že mi nejen vyměnila podložku, ale převlíkla i prostěradlo. : )

Potom mi to slabý krvácení ustalo, ale do rána mi to bohužel začalo zas : (.

den D + 1

Ráno jsem to krvácení ukázala doktorce, když se na pokoji objevila ještě před snídaní. Ta mě odvedla k ní do ordinace. Ležela jsem na lehátku, paní doktorka mi opatrně sundala zakrvácený obvaz, celou ránu prohmatala, přičemž jsem trochu cítila bolest, jak to tam ještě bylo „živé“. Ale dalo se to vydržet. Doktorka mi to tam dole prohlížela a prohmatávala kolem dokola asi čtvrt hod., až našla místo, kde jsem prý měla slabé krvácení. Radila se ještě s přítomným doktorem, jestli mi tam má přidat pro jistotu jeden steh, přitom mi to citlivé místo mačká, že to prý pak nekrvácí, když mi to zmáčkne. Ale já při tom zmáčknutí dost cítím bolest : (. Snažím se to vydržet. Radši bych snad, aby mi to místo mačkání zašila, abych měla to krvácení zastavené. Ten jeden nebo dva stehy bych vydržela.

Doktorka se nakonec rozhoduje nešít, ale víc to obvázat – asi tlak. obvazem a když mi to prej bude prosakovat, mám jim to hned říct. Moc se mi to nelíbí, ale musím tý doktorce věřit. A to krvácení zas tak kritický nebylo – jenom průsak na obvaze. Kvůli té spoustě obvazů holt nebudu moct chodit dilatovat – snad to ten den, dva nebude vadit.

Pak mi ta doktorka ještě říká, že když s tím nebudou komplikace, zítra ráno by mi vyndali tu cévku a pak by mě pustili domů. Šourám se, zafačovaná dole, zpátky na pokoj. Mezitím mi hodný sestřičky znova vyměnily podložku i prostěradlo : ).

Málem jsem prošvihla snídani, tak mi ji ošetřovatelka přinesla na pokoj. Přitom mě ale sprdla, proč nejdu do jídelny, to prej můžu i s cévkou. Vysvětlila jsem jí, že jsem se zdržela u doktorky na převazu.

Potom spíš jenom podřimuju na posteli – do pokoje pootevřeným dveřmi doléhá rámus z chodby.

Najednou na pokoj přichází jedna ze sester, že prej mě a tu paní, co je se mnou na pokoji, přestěhujou jinam, protože z našeho pokoje prej potřebujou udělat pánskej pokoj. Zkouším ještě lobbovat, jestli by nás s tou paní nedali na jeden pokoj, ale nevyšlo to – prej na to není jinde místo, takže musíme každá jinam : (. Škoda, ta paní byla moc fajn. Ta je z toho, chudák, překvapenější než já.

Přestěhovali mě na pokoj s nějakými důchodkyněmi. Té jedné kapačka bublá jak akvárium a navíc trochu chrápe. V noci asi přijdou vhod ty špunty do uší, co jsem si vzala z domova. Je tam těžký, vydýchaný vzduch a horko. Sice tam sestry navečer trochu vyvětraly, ale o moc lepší vzduch tam nebyl : (.

Večer si pacientky pustily ještě TV – takže jsem zprávy na té Primě? a nějakou tu ordinaci viděla s nimi, protože ležím uprostřed, přímo před TV : (. Před desátou se TV vypnula , šlo se spát. Za chvíli usínám; spím docela dobře.

den D + 2

Ráno v 7:30 přichází na pokoj snad všechny sestry, převlíkají postele, posílají nás do sprchy – bude totiž velká vizita.

Před ní ještě v 8 hod. snídaně – bílá káva, 2 housky s máslem.

V 8:30 přicházejí snad všichni doktoři, primář, a dokonce i Jarolím, tak tak, že se do pokoje vejdou : ). Dozvídám se, že mi prý dopoledne vyndají cévku, zkontrolují mi to tam dole, jestli to tam bude v pořádku a když jo, pustí mě domů. Jarolím se přitom na mě krátce usměje.

Jen aby mi to tam zas nekrvácelo, až mi sundají obvaz… Bolesti už nemám, tak snad ne. Pak se asi hodinu nic neděje.

Po desáté přichází sestra s miskou, že prý mi sundá obvaz a vyndá cévku. Znám to od posledně, ale stejně z toho mám trochu obavy, ale zbytečně. Vytáhla mi ji jemně, s citem, jako profík. Cítila jsem jenom, jak jde ta hadička ven – takový ustupující tlak. Pak už dobrý – žádná bolest. Jenom teď budu muset zas lítat na wc jako všichni ostatní.

Po odchodu sestry jsem se na to tam dole podívala pod peřinu a trošku mě to zklamalo. Je to tam trošku oteklé, na to se ještě musím zeptat, ale je tam ta jizva ve tvaru w, tak snad je to O.K..

Pak to šlo rychle. Přišla odborná doktorka, ještě se mi na to tam dole pořádně podívala. Řekla, že je to prej v pořádku. Doktor mi prej ještě napíše propouštěcí zprávu a můžu jít domů. Ještě jsem dostala oběd – hov. na divoko s knedlíkem a asi zeleninovou polívku – oboje dobrý. Bohužel prej mám jet MHD, protože mi doktor sanitku prej neschválil : (. Sice jsem na tom docela slušně, ale ta sanitka by mi dost vyhovovala. Jelikož jsem si nesehnala pro tenhle případ žádnej telefon na sanitku na převoz nemocnejch, jedu teda fakt MHD. Nafukuju si polštářek pod zadek, balím si svoje věci a odcházím z pokoje. Jedna pacientka mi radí docela dobrou věc pro tenhle případ – ať nejedu v kuse, i když jedu jenom po Praze, ale ať si udělám přestávku, až třeba dojdu k tomu atriu s kavárnou, tam ať si dám třeba kafe, pak ať pomalu dojdu na metro, tam ať si zas na chvilku sednu, aby se mi třeba nezamotala hlava, pak třeba zase někde atd. Udělala jsem to tak a můžu to doporučit, když nemáte zajištěnej odvoz ani sanitkou.

Co bylo pak až do nástupu do práce

Tentokrát jsem nepřijela domů tak zesláblá a netočila se mi tak hlava jako minule. Po třech dnech od návratu domů jsem sice utahaná, ale sama dokázala dojet do Motola na kontrolu a čekat na chodbě, než mě zavolali do ordinace. Udělala jsem ale chybu, zas jsem jela metrem. Asi by bylo dražší, ale pohodlnější jet tam tou sanitkou na převoz nemocnejch.

Na kontrolu jsem šla k panu dr. Jarolímovi. Přijal mě vlídně, prohlídl mi zase, jak to tam dole vypadá, zeptal se, jestli s tím nemám nějaké zdrav. problémy atd. A taky na to krvácení. Musela jsem přiznat po pravdě, že ty bolesti i to krvácení už tam není, jenom z těch stehů. Ale to je prý O.K., ty se budou prý hojit asi 2 – 3 týdny a samy se vstřebají, takže nemusím přijít na jejich vyndání. Trpělivě mi vysvětlil všechny moje další otázky k tomu, takže jsem odcházela odtamtud v podstatě klidná. Na další kontrolu mám prý k němu přijít jenom, když by mi snad nastaly nějaké komplikace.

Doma jsem byla skoro tři týdny, ale dokázala jsem si dojít sama nakoupit přes ulici do samoobsluhy – sice to bylo ze začátku namáhavý, ale zvládala jsem to, a to nejsem nějaká sportovkyně; na všechny cesty jsem si s sebou brala ten polštářek; všude jsem si na něj radši sedala, rozhodně jsem neriskovala sezení na tvrdých sedadlech bez něj. Jinak jsem hlavně odpočívala doma.

Co ještě dodat

Jídlo bylo podle mě v pohodě, protože jsem nečekala nějaké ústřice, kaviár nebo Tournedos Rossini apod. se šampaňským. : )

K pití byl zase buď černej nebo ovocnej čaj – neslazenej, ale mohli jste si ho podle libosti přisladit.

Sestry byly tentokrát všechny dobrý, ochotný, příjemný; žádná se ke mně nezachovala nějak vysloveně hnusně.

Odb. doktorky jsou tam furt jenom ty dvě – obě moc hodné, ale ten černovlasej doktor tam nebyl nebo aspoň jsem se s ním za ty čtyři dny nepotkala.

Jediný dva „chloupky“ asi byly to náhlý přestěhování na jinej pokoj k cizím pacientkám a pak to, že mi na cestu domů nenapsali sanitku. Ale na to jsem si mohla předem sehnat nějaký tel. číslo na sanitku na internetu.