Operace: SRS v Brně-Bohunicích u dr. Franců

Na tomto místě Vám formou rozhovoru přinášíme podrobnou reportáž od jedné mladé ženy, která v roce 2012 podstoupila rekonstrukční operaci u paní doktorky Milady Franců ve fakultní nemocnici Brno-Bohunice.

Když jste plánovala svoji operaci, jistě jste zvažovala různá pracoviště. Proč jste se nakonec rozhodla právě pro dr. Franců?

Od začátku léčby jsem byla rozhodnutá, že chci, aby mě operovala žena. Proto jsem si už v době komise hledala doktorky, které se těmto zákrokům věnují. Jako první jsem na webu transsexualita.cz našla paní doktorku Franců z Oddělení rekonstrukční chirurgie a popálenin ve Fakultní nemocnici Brno-Bohunice, tak jsem jí zavolala, a ona mě okamžitě objednala na úvodní konzultaci. Měla perfektní přístup a hned jsme si domluvily operaci na nejbližší termín, což bylo za tři týdny.

Operatérku ženu jsem si vybrala také kvůli větší citlivosti a intimitě, protože jako lesba nechci, aby nějaký muž měl vliv na to, jak má vypadat můj genitál. Kromě toho se domnívám, že muži včetně lékařů mají úplně jiné představy o tom, jak má taková vagína vypadat. Všem transženám včetně heterosexuálních bych proto doporučila, aby si tento zákrok nechaly udělat ženou.

Jak probíhaly konzultace s paní doktorkou a jaký jste z toho měla pocit? Zkoušela jste konzultovat ještě jiná pracoviště?

Ne, paní Franců mě okouzlila na první pohled a navíc mi dala i blízký termín, takže jsem už pak nikoho dalšího nehledala. Paní doktorka se zmínila, že mívá přibližně jednu operaci tohoto typu měsíčně. Není mi známo, kolik má v této oblasti zkušeností, ale na základě vlastního porovnání jsem došla k závěru, že výsledky její práce jsou kvalitativně na vyšší úrovni než například výsledky operací provedených v Motole. Paní doktorka provádí chirurgickou konverzi v rámci jednoho zákroku, jen mne upozornila, že vytváří pouze velké stydké pysky a malé ne. Nevím vlastně, proč to tak je, ale jsem spokojená i tak.

Na rozdíl od mnoha jiných lékařů má paní doktorka takový lidský přístup, jedná se svými pacienty jako se sobě rovnými, je vstřícná, milá a okamžitě se snaží vyhovět. Když jsem se ptala, jaké je u nich riziko odkladů, tak mi bylo řečeno, že tam se všechny zákroky považují za rovnocenné, takže u nich k žádným odkladům nedochází, jedině snad, že by ona sama onemocněla.

Na úvodní schůzce jsme vyřídily všechny nezbytné instrukce a formality. Pak jsem se ještě ptala, jak je to u nich s autotransfuzí, a ona mi řekla, že při těchto operacích je ztráta krve natolik zanedbatelná, že žádná transfuze obvykle není nutná. Také se zde před operací nepožaduje vysazení hormonů.

Mohla byste rámcově popsat průběh vaší hospitalizace?

Příjem. Do nemocnice jsem přišla na desátou hodinu ranní, při registraci se tam musí putovat mezi dvěma odděleními, kde na jednom vám založí kartu a provedou některá základní vyšetření a pak vás pošlou ještě na odběr krve. Mohu říci, že jsem všude měla štěstí na příjemný personál. Kromě toho ale musíte přinést i výsledky klasického předoperačního vyšetření od praktického lékaře.

Co se týče vaginální bandáže, tak se zde používá měkká varianta, to znamená prezervativ vystlaný obvazovým materiálem, což je daleko pohodlnější. Na rozdíl od Motola se tedy neužívá tuhá výztuž. Po vyzvednutí pomůcek z lékárny a absolvování se pacientka vrací zpátky na oddělení a pak už probíhá ubytování. Je zde samozřejmostí, že již před operací s pacientkou jednají jako s plnohodnotnou ženou, takže nehrozí, že by byla umístěná třeba na pánský pokoj. Pokud je to možné, tak umísťují pacientky s touto diagnózou na samostatný pokoj, což je asi proto, aby se předešlo vzniku nějakých konfliktů s netolerantními spolupacientkami. Když je ale plná kapacita, tak je dávají na pokoji dohromady s dalšími pacientkami, což byl i můj případ, takže jsem před zákrokem měla na pokoji společnost dvou žen (pokoje jsou třílůžkové). Personál ostatním pacientům nesděluje, s čím tam jste, ale protože se mi moje sousedky zdály důvěryhodné, tak jsem jim to řekla, a neměly s tím žádný problém.

V Brně nepožadují provedení epilace intimních partií, stačí běžná depilace. Sestra se mě zeptala, zda tuto proceduru vyholení zvládnu sama, přičemž mi nabídla, že pokud bych například měla problém dotýkat se nechtěných genitálií nebo se na ně dívat, tak že mi ochlupení odstraní sama, což jsem ráda využila.

Pobyt trvá zpravidla 2-3 týdny. Když jsem v Brně vyprávěla, že z Motola občas propouštějí pacientky se zavedenou cévkou, kterou si pak mají někde nechat vytáhnout ambulantně, tak nad tím kroutily hlavou, že je to nezodpovědné a že u nich se to stát nemůže. V Brně je na prvním místě zodpovědný a bezpečný přístup, a to nejen k samotnému zákroku, ale také k pooperační péči a průběhu hojení a počítá se preventivně s určitou rezervou, takže když pacientku propouštějí, tak musí být zdravá téměř na sto procent, aby byla jistota, že následně nedojde k nějaké komplikaci. Trochu složitější je to v Brně pro kuřačky, protože paní Franců si nepřeje, aby během prvních cca deseti dnů po operaci pacientky chodily ven mimo oddělení.

Jestliže chce být pacientka ošetřovaná v intimních partiích výhradně ženami, tak je to možné zařídit. Neděje se tak automaticky, ale pokud je toto přání vysloveno, tak to personál důsledně dodržuje.

Doporučuji se během posledních dnů pořádně najíst a napít do zásoby, protože od půlnoci přijímacího dne se už nesmí nic jíst ani pít. Toto nařízení lékařů je dobré dodržet, protože jeho porušení by mohlo znamenat zbytečné riziko odkladu. Projímadlo se v Brně před operací nepodává, jenom platí ten zmíněný půlnoční zákaz potravy a následuje doporučení, aby se pacientka snažila sama přirozeným způsobem vyprázdnit, na což je pak před odvozem na sál dotazována.

Operační den pak představuje čekání na zákrok. Ráno přijde v rámci vizity paní doktorka osobně a konzultuje s pacientkou dopodrobna průběh zákroku, kdy je možné se v rámci možností domluvit na požadavcích ohledně parametrů budoucí neovagíny. Pokud je například pacientka lesba a chce používat svou vagínu pouze na dráždění prostřednictvím prstů, tak je toto při operaci zohledněno. Dokonce se zdá, že je takovýto návrh přijat pozitivně, protože když nemá pacientka velké požadavky na hloubku a šířku vagíny, tak se tím celý zákrok zjednoduší. Pro lesby tedy toto pracoviště považuji za vysloveně ideální, ale domnívám se, že je stejně tak vhodné i pro heterosexuální ženy. Rozhovor v rámci ranní vizity pak končí oznámením, kdy pacientka přijde na řadu, ale v mém případě se tento termín nakonec ještě o několik hodin posunul, což bylo kvůli žízni docela nepříjemné, ale pořád vcelku směšné v porovnání v nemocnicemi, kde vám to odloží třeba o několik týdnů nebo měsíců. Během čekání za vámi chodí personál a postupně zpřesňuje časový odhad toho, kdy půjdete na sál, takže nemusíte být v nejistotě. Také si můžete roztřídit své věci a určit, co se zamkne do skříně na oddělení a co si budete brát s sebou na JIP. Pacientku pak odvezou sestry dolů do předsálí, kde si vás převezme přípravný personál. Tam bylo trochu nepříjemné, že tito lidé o vás mluví ve třetí osobě, jako kdybyste už byli v narkóze, přestože vy teprve čekáte v plném vědomí na chodbě. Přímo na sále už je personál opět slušný a dá vám například vybrat, do které ruky chcete zavést kanylu, aby vám pak ta, kterou více používáte, zůstala volná. Měla jsem přímo na sále ještě prosbu, aby pozdrželi začátek anestézie, dokud neuvidím přicházet paní doktorku, v čemž mi vyhověli. Byla jsem za to ráda, protože díky přítomnosti paní doktorky jsem se cítila bezpečněji. Paní Franců si totiž vytváří s pacientkami vysoce profesionální, ale zároveň i osobní vztah, takže se s ní necítíte jako s cizí osobou, která vaši operaci bere jenom jako práci. Přistupuje prostě k pacientům takovým lidským způsobem, takže si velmi rychle získá vaši důvěru, což vám pak pomáhá překonat obavy z nějakého špatného zacházení.

Anestézie je pak velmi rychlá, do narkózy upadnete během několika vteřin. Osobně mi to připomíná spíše hibernaci než spánek, protože vlastně dochází k úplnému výpadku, takže po probuzení jsem vůbec netušila, jestli uběhlo deset let nebo deset minut, prostě biologické hodiny jsou úplně vynulované. Já jsem ten zákrok pocitově vnímala jako konec starého, cizího života a začátek nového, vlastního, tedy jako takové znovuzrození, což ta anestézie ještě umocňuje. Můžu říci, že to byl opravdu krásný zážitek. Po zeptání jsem pak zjistila, že skutečný čas operace byl něco pod tři hodiny. Paní Franců si pak chodí několik hodin po probuzení pacientku zkontrolovat, aby se ujistila, že je vše v pořádku.

Po probuzení jsem měla trochu problémy s dýcháním, takže jsem musela požádat o kyslíkovou masku, ale zakrátko už to bylo v pořádku. Při zběžné prohlídce tělesné integrity jsem zjistila, že dole mám vyvedené dvě hadičky, jednu na krev a druhou na moč. Když jsem pak viděla, že dole je pod obvazy konečně to, co tam má být, tak jsem se uklidnila a byla jsem šťastná.

Na JIP jsem strávila celkem čtyři dny. Převazy mi zpočátku dělali dvakrát denně, přičemž se vyměňuje i vnitřní bandáž, což v souladu s mým přáním vykonával výhradně ženský personál. Nepříjemné to nijak nebylo. Po operaci je nový genitál téměř v normálním stavu, akorát stydké pysky se nedovírají, protože je okolí příliš oteklé, což se ale za pár dní zlepší. Paní doktorka si v rámci operace pomáhá zřejmě laparoskopicky, aby z kritické oblasti odsunula záhyb tlustého střeva, protože jsem na břiše vpravo dole našla malou jizvu o velikosti asi dvou milimetrů. Prvních pár dní po operaci jsem měla v této oblasti pocit, že je tam něco jinak (bez bolesti), ale za pár dní to přestalo. Hlavní operační místo zpočátku také téměř nebolí, ale během prvních pár dní se menší bolest přece jen dostavuje, což ale zmírní léky podávané v infuzi. Dvě hodiny po probuzení už se může pít a personál také požaduje, aby pacientka co nejdříve (to jest první den po operaci) začala s normálním stravováním. Trochu paradoxně ale personál zpočátku nedovoluje, aby pacientka sama chodila na velkou.

Druhý den jsem tedy už něco málo jedla a večer jsem chtěla jít na velkou, ale sestry se bály pustit mě z postele, tak jsem raději počkala do rána, až přijde do práce paní Franců a povolí mi to. Při té příležitosti jsem si také mohla poprvé důkladně prohlédnout svůj nový genitál, s jehož vzhledem jsem i přes některé opuchliny byla velmi spokojená. Poslední den na JIP mi vytáhli dren, což docela bolelo, ale jen velmi krátce.

Po přeložení z JIP na normální oddělení jsem se ocitla na samostatném pokoji, což byla trochu nevýhoda, protože jsem tam trpěla nudou. Odstranily mi tam obvazy z nohou, které se dávají před operací proti embolii a trombóze.

Návštěvní hodiny jsou v Brně každý den a běžně se tolerují i přesčasy. Jediný problém s personálem tak představovaly uklízečky, které se chovaly trochu drze, až jsem si na ně musela stěžovat, takže pak přišla vrchní sestra a udělala pořádek. Zdravotní sestry jsou celkově buď velmi příjemné nebo přinejhorším neutrální, žádnou vysloveně nepříjemnou jsem nepotkala.

První den pobytu na oddělení jsem měla povoleno chodit po pokoji, od druhého dne jsem mohla chodit po oddělení a poslední dva dny také po celém areálu.

Na oddělení se už dělá převaz pouze jednou denně a postupně se užívá menší počet vrstev. Pacientka je pak vedena k tomu, aby se stále více podílela na údržbě operovaného místa sama. Vaginální bandáž mi překážela při chůzi, tak jsem si nechala schválit, že ji budu mít zavedenou pouze vleže. Později jsme se pak domluvily, že si ji budu nechávat jenom na noc. Samotná dilatace je velmi variabilní, v Brně nejsou pro dilatační tělesa předepsané žádné konkrétní parametry, takže když jsem řekla, že jako lesba budu dilatovat pouze s pomocí prstů, tak to bylo bez problémů akceptované. Bylo mi řečeno, že podstatné je udržovat hloubku a dilatace do šířky závisí na tom, jak si to sama určím. Také při domácím ošetřování jsem pak dilatovala s pomocí prstů v chirurgické rukavici a jako dezinfekci jsem používala Betadine.

Tři dny před propuštěním mi vytáhli cévku, což hodně bolelo, ale jenom pár vteřin. Měla jsem možnost odejít z nemocnice už po 15 dnech, ale pro jistotu jsem požádala, aby mě tam nechali ještě jeden den, jenže v úterý a ve čtvrtek se nepropouští, takže jsem tam musela zůstat dva dny, ale bála jsem se zbytečně, protože žádné komplikace nebyly. Na konci pobytu už moje vulva vypadala celkem normálně a zdravě, akorát to místo, kudy vedla cévka, bylo ještě nějakou dobu trochu podrážděné.

Měsíc po propuštění pak následuje ambulantní kontrola spočívající v rozhovoru s doktorkou, zda je všechno v pořádku a také v kontrole hloubky neovagíny, kterou doktorka provádí prstem. Mezi labii zůstává zpočátku kvůli oteklinám asi centimetrová mezera, takže prádlo nebo vložka se dotýkají klitorisu, což je nepříjemné při pohybu, ale časem se to usadí.

Jak jste byla spokojena s prostředím a péčí?

Paní Milada Franců je nedoceněná profesionálka, jednou za mnou dokonce přišla i ve státní svátek, přestože neměla službu, aby mi vyměnila obvazy, protože nebyl po ruce jiný ženský personál, což od ní bylo velmi chvályhodné a nadstandardní. Jediná možnost, jak mohu ocenit její práci, je všude ji chválit a posílat k ní další pacientky, čímž předem děkuji za každou novou sestru, protože po získání nového těla tím, že mi ho dala ona, tak jsem ji začala vnímat jako matku a tím pádem všechny svoje spolupacientky vnímám jako svoje sestry.

Během několika měsíců po operaci jsem byla s paní Franců v občasném kontaktu přes email. Bylo příjemné, že se se mnou bavila, třebaže by už vůbec nemusela. Paní doktorka byla nadšená z toho, že ji vnímám jako matku a brala to jako kompliment. Když s ní potřebuji něco zkonzultovat, jako třeba zda mohu chodit k běžné gynekoložce, tak mi vždy odpoví a ochotně poradí.

Spokojenost s péčí byla tedy maximální, po materiální stránce pak nabízí brněnská nemocnice lepší standard, také kvalita stravy je výborná. Zajímavostí je, že na stejném oddělení provádějí také rekonstrukci prsou po amputaci, přičemž místo implantátů používají vlastní tukovou tkáň pacientky, ale pro transženy asi tento zákrok pojišťovna nehradí.

Jak jste spokojena s výsledkem zákroku?

Po vizuální stránce jsem s výsledkem maximálně spokojená, po stránce citlivosti také, a to jak u klitorisu, tak i u vnitřku neovagíny. Řekla bych, že oproti přírodní vulvě ani není poznat rozdíl, tedy až na tu absenci malých pysků. Ani s močením jsem neměla problémy, jen pár dní po operaci šel proud moči trochu na stranu, ale brzy se to srovnalo. Jizvy prakticky žádné nejsou. Při operaci se používají výhradně vstřebatelné stehy, takže odpadá jejich následné vytahování. Stehy po nějaké době zkapalní a samy odejdou z těla ven – také proto je dobré nosit nějakou dobu po propuštění vložky, aby se předešlo zašpinění spodního prádla.

Hloubka neovagíny je asi na délku prstu, což mi vyhovuje, protože to bylo koneckonců i moje zadání. Heterosexuální žena by měla u své neovagíny určitě větší rozměry a také by je dilatací cíleně udržovala. U mě je šířka u vstupu asi na dva prsty a dále pak na jeden prst, což je asi opět dáno způsobem mojí dilatace.

Neovagína se dá vůlí sevřít. Klitoris je plně skrytý pod horním okrajem pysků, jeho velikost je asi půl centimetru. Paní Franců nabízí možnost půl roku po operaci provést ještě nějaké kosmetické úpravy zevního genitálu, což jsem odmítla, protože dílo paní doktorky považuji už tak za naprosto dokonalé.

Nad klitorisem mi roste několik chloupků, které když jsou delší, tak pronikají až ke klitorisu, ale ty stačí občas odstřihnout, což jde velmi snadno. Zevnitř pysků mi neroste nic, zvenku pak v horní části trochu. Ochlupení tedy nepovažuji vůbec za problém, a to, že jsem před zákrokem nešla na trvalou epilaci, za chybu nepovažuji.