|
Ačkoliv se v této knize ještě v souladu s DSM vyjadřuje o homosexualitě jako o poruše, v následujících letech významně podpořil vynětí homosexuality z DSM (Mass 1990, s.16). Dlouhodobě se věnoval teoriím spojujícím homosexualitu s narcismem (Marmor 1980 in Mass 1990, s.20), čímž si vysloužil značnou kritiku od Szasze, který to považoval za projev Marmorova zkostnatělého patologizujícího myšlení (1981 in Mass 1990, s.59). Marmor nicméně zastával názor, že homosexuální orientace je většinou nezměnitelná (1980 in Mass 1990 s.22) a kritizoval své psychoanalytické kolegy Biebera a Socarida, stejně jako Masterse a Johnsonovou za nezodpovědné sliby v oblasti změny sexuální orientace (tamtéž, s.28). Sám se však domníval, že je neetické nepokusit se o takovou změnu, pokud ji klient vyžaduje, za což byl rovněž kritizován Szaszem. Dalším analytikem, který zastával tolerantnější stanovisko k homosexuální orientaci svých klientů, byl C. Friedman, který chápal sexuální orientaci jako neutrální charakterovou dimenzi (LeVay 1996, s. 81). Naproti tomu výskyt feminních rysů u mužů a chlapců považoval za patologický jev (LeVay 1996, s. 81-82). Mnohem kritičtěji se k dřívějším psychoanalytickým teoriím postavil Richard Isay, který měl mimo jiné značný vliv na otevření Americké psychoanalytické společnosti pro gay a lesbické analytiky. Sám je otevřený homosexuál a ve své praxi se významně věnoval případům gayů traumatizovaných předchozí na konverzi k heterosexualitě zaměřenou léčbou (LeVay 1996, s. 83). P
atrně i na základě těchto klinických zkušeností vyjádřil
přesvědčení, že "homosexuální orientace je věc svou povahou vrozená a nepodléhá změně"
(Mitchell,& Blacková 1999, s. 251). Přezkoumával také teorie o předpokládané patologii v
primárních rodinách homosexuálů. Vyslovil názor, že eventuální poruchy v primárních
rodinách homosexuálů jsou spíše důsledkem reakce rodičů zejména otců na již v dětství
existující odlišnost jejich dětí než příčinou této odlišnosti (orientace) (LeVay 1996, s.83-
84).
|