|
K již dříve popsaným slabinám jeho teorií považuji za nutné přiřadit neschopnost vysvětlit rozdíl mezi vznikem homosexuální orientace a genderové nonkonformity, což je ostatně slabina snad všech etiologických teorií, které zde uvádím. Úvaha, že sexuální orientace je pouhou prvkem genderu, jistě umožňuje hledat spojení mezi genderovou výchovou v dětství a pozdější sexuální orientací, avšak nevysvětluje obrovskou početní disproporci mezi homosexuálními a transsexuálními lidmi. Jestliže má homosexualita prevalenci několik procent, zatímco transsexualita méně než 1: 10 000, potom by měl existovat nějaký významný faktor, který by takový rozdíl vysvětlil. Money se jinak v otázce homosexuality považoval za liberála. Podporoval vynětí homosexuality z DSM a později protestoval proti zavedení diagnózy ego-dystonní homosexuality. V rozhovoru z roku 1980 o existenci diagnózy ego-dystonní homosexuality v DSM prohlásil: "Myslím, že je to politická zbabělost. Můj velký argument je ten, že máme-li ego-dystonní homosexualitu, pak musíme mít také ego-dystonní masturbaci, ego- dystonní heterosexualitu, etc." (1980 in Mass 1990, s.36). V současnosti se myšlenky Johna Moneyho ocitly pod palbou kritiky za odbornou nesolidnost a etickou problematičnost, což mnohým nejde dohromady s jeho zdůrazňovanou tolerancí k homosexuálním a transsexuálním lidem. Myslím, že velký kus pravdy má jako vždy jízlivý Thomas Szasz, který řekl:
"...myslím, že Money stejně jako
mnoho jiných dalších sexuologů je sexuální totalitarista, který začal považovat sám sebe
za "sexuálního osvoboditele" - v klasickém robespierrovském stylu." (1981 in Mass 1990,
s.63). Moneyho současná stylizace jako bojovníka proti sexuální kontrarevoluci se zdají
toto hodnocení potvrzovat (Weiss 2002, s.22).
|