|
Zejména v USA se prosadily mezi psychoanalytiky okolo poloviny dvacátého století názory, které chápaly homosexualitu podstatně negativněji než tomu bylo v klasické psychoanalýze (Mitchel,& Blacková 1999, s.251). Pod vlivem výrazně homofobní americké společnosti se prosadila představa, že homosexualita je vždy projevem dlouhodobého vážného narušení psychiky. O poměrech v americké psychoanalýze řekl Thomas Szasz v roce 1981 následující: "Znáte snad nějakého analytika akreditovaného Americkou psychoanalytickou asociací, který je otevřený gay?... V pozdních padesátých a raných šedesátých letech, kdy jsem byl v psychoanalytickém výcviku v chicagském institutu pro psychoanalýzu, bylo vyloučení gayů firemní politikou. A pokud vím, stále je." (1981 in Mass 1990, s.60). Asi nejostřejším zastáncem názoru o patologické povaze homosexuality byl Irving Bieber, který stejně jako mnozí jiní hledal kořeny homosexuální orientace v narušených rodinných vztazích, přičemž kladl důraz zvláště na vztah s otcem (LeVay 1996, s.80). Další analytici kladli důraz na identifikaci s matkou či strach z ženského genitálů (LeVay 1996, s. 75). Celkově v psychoanalytickém myšlení převládl názor, že utvářéní sexuální a genderové identity probíhá již v druhém roce života (např. Winnicott 1998, s. 47).
Tyto
myšlenky byly značně blízké názorům Johna Moneyho, avšak psychoanalýza na rozdíl od
něj zdůrazňovala traumatickou povahu vzniku homosexuální orientace. Stejně jako u
Moneyho ani v psychoanalýze nebylo nalezeno uspokojivé vysvětlení , proč v obdobných
podmínkách vyroste z někoho homosexuál, z jiného transsexuál a někdo jiný zůstane v
sexuální orientaci i genderové identitě konformní.
|