V Evropě byl rovněž již od padesátých let zřejmý neúspěch snah o změnu homosexuální orientace, jak o tom svědčí například zpráva britské Wolfdenovi komise (LeVay 1996, s.218-219) či závěry českého sexuologa Kurta Freunda (1962, s.244). Vzhledem k odlišné společenské situaci zde však vývoj probíhal jinak. V Evropě bylo nepřátelství vůči homosexuálům méně výrazné než v USA a stejně tak místní gay komunity tu byly politicky méně aktivní.

Zároveň zde existoval širší konsenzus mezi odborníky a větší byla i ochota vlád respektovat jejich názory. To vedlo k tomu, že se odborníci nespokojení s dosavadními přístupy k homosexualitě věnovali především snaze zlepšit neuspokojivou právní situaci homosexuálů. Díky tomu proběhla od šedesátých let v evropských zemích vlna dekriminalizace homosexuality. Ta vyvrcholila přijetím právních rozhodnutí proti diskriminaci homosexuálů na úrovni Rady Evropy a Evropské unie v osmdesátých letech, zatímco v USA je dekriminalizace a právní ochrany homosexuálů a lesbiček stále předmětem komplikovaných soudních sporů (Janošová 2000, s.48-51, Witt a kol. 1995, s.455-473).

Přesto byla v Evropě až do devadesátých let používána MKN v osmé a deváté revizi, která chápala homosexualitu jako psychopatologický stav. Tato skutečnost byla zdůvodňována především neschopností homosexuálů mít dítě. K vynětí homosexuality z MKN došlo až dlouho po vynětí z DSM a tento problém nebyl považován za tak významný.

Otázka, zda neschopnost zplodit při sexu dítě může být považována za zdůvodnění patologické povahy homosexuality, je z odborného hlediska sice více na místě než debaty o její etiologii, přesto se však jedná o čistě arbitrální rozhodnutí.

Lze očekávat, že z dalších revizí MKN bude patrně vyňata i diagnóza ego-dystonní sexuální orientace, která je zdá se rovněž pouze zbloudilým pozůstatkem amerických diskusí ze sedmdesátých let. Toto rozhodnutí však patrně nebude ani bouřlivě sledované ani prakticky významné.

Na závěr bych chtěla tedy zdůraznit, že patologická či normální povaha homosexuality je záležitost spíše politických úvah a rozhodnutí než odborné povahy. Přesto nepovažuji zkoumání procesu její oficiální depatologizace za zbytečné. Ačkoliv jsem nenašla odborná měřítka pro podobná rozhodnutí u poruch pohlavní identity, přesto jsem nalezla řadu mimoodborných faktorů, které k tomuto rozhodnutí vedly a které mohou hrát významnou úlohu i při diskusích o povaze poruch pohlavní identity.

   1       2       3       4       5       6       7       8       další kapitola       obsah 2