|
Rovněž velmi málo diskutovaným tématem byla otázka psychických poruch, o kterých lze předpokládat, že mohly být způsobované jak behaviorálními technikami tak rovněž direktivní psychoanalytickou terapií. Ačkoliv se například Socarides a další dovolávali utrpení nebohých homosexuálů jako důkazu patologické povahy homosexuality, nezajímali se ani o tato rizika ani o možnosti jak pomoci té většině, kterou i on považoval za "nevyléčitelnou". Skutečnost, že byly opomenuty takové základní odborné otázky, mě vede k závěru, že hlasování o vynětí homosexuality z DSM bylo především politickým gestem a zároveň snahou umýt si ruce, jak nad pochybnými terapiemi v minulosti, tak současnou nepříjemnou politickou debatou o homosexualitě. Nezodpovězenou zůstává především otázka, proč byla tak důležitá debata o etiologii eventuelně změnitelnosti homosexuální orientace. Nejdříve je však nutné si uvědomit další z paradoxů hlasování v APA v roce 1973, který ukazuje, že celá debata byla od začátku poněkud postavená na hlavu. Tím byl fakt, že se ve skutečnosti vůbec nehlasovalo obecně o tom, je-li homosexualita patologií či není, nýbrž pouze o tom, zda jí může v některých případech nebýt. Jako neutrální záležitost mimo oblast patologie byla homosexualita akceptována až v roce 1987, kdy byla zrušena diagnóza ego-dystonní homosexualita.
Otázka „léčitelnosti" se navíc zdá z hlediska debaty o vynětí s DSM zcela
marginální proto, že ačkoliv hlasovalo pro vynětí pouze 58% členů APA, nelze se
domnívat, že by se ti zbylí domnívali, že mohou homosexualitu nějak běžně léčit. Bieber si
nárokoval úspěch asi v 23% případů, zatímco Socarides dokonce 50% ovšem pouze u silně
motivovaných homosexuálů (LeVay 1996, s.221) Obě tato čísla lze považovat za naprosto
extrémní.
|