Nechci zde polemizovat o prezentaci homosexuálů ve společnosti a jejích formách, avšak domnívám se, že je i z tohoto citátu cítit zřejmý strach z homosexuality jako něčeho, co se může nekontrolovatelně šířit. Domnívám se, že právě tento strach byl hlavním důvodem tak podrobné diskuse o etiologii homosexuální orientace. Tato obava však nemá se samotnou patologičností či nepatologičností homosexuality nic společného, neboť asi nikdo by nevyslovoval strach z nekontrolovatelného šíření heterosexuality a nechtěl ji proto vyhlásit za patologii. Existuje však ještě jeden významný mimovědecký důvod, proč byla tato debata tak důležitá. Jedná se o morální hodnocení homosexuálů jako individualit. Morální odsouzení homosexuality vycházelo a dodnes vychází z představy, že jde o věc volby (Brzek, Pondělíčková-Mašlová 1992, s.114-119, Ondrisová, Bianchi 2000, s.167). Přijmeme-li totiž názor, že homosexualita je daná a nezměnitelná můžeme pak daleko hůře pracovat s tradičními kategoriemi viny a hříchu. Jestliže na počátku vědeckých názorů na homosexualitu stála stanoviska křesťanské víry, pak nyní se zjištění o vrozenosti respektive nezměnitelnosti homosexuality stává důležitým faktorem vnitrocírkevních debat (Janošová 2000).
V debatách o vynětí homosexuality z DSM se mi přímou odbornou souvislost mezi
etiologickými teoriemi a terapeutickými přístupy k homosexuální orientaci na straně jedné
a názory na její patologickou či normální povahu na straně druhé najít nepodařilo. Odlišný
vývoj, který probíhal po druhé světové válce toto zjištění potvrzuje.
|