|
Avšak jestliže pro otázku posouzení homosexuality jako patologie či naopak jako normální varianty lidského chování, nemá dvojotázka po původu a léčitelnosti valný smysl, existují nejméně dva důvody, proč je společensky tak důležitá a nejméně jeden čistě psychologický důvod navíc. Začnu s oním psychologickým důvodem navíc: domnívám se, že jde o působení prosté skutečnosti, že psychologové a psychiatři, kteří se osobně angažovali v přesvědčování klientů o tom, že zříci se homosexuality je prostě věcí vůle, mohli a patrně také cítili nejen ohrožení své mravní a odborné integrity, ale dost možná také svých praxí, příjmů a postavení. Takové vysvětlení je domnívám se zcela legitimní, neboť s podobnými postoji se lze setkat vždy tehdy, když se paradigmata posunují jiným směrem. Významným důvodem, proč se lidé přesvědčeni o vzniku homosexuální orientace učením stavěli tak výrazně proti vynětí s DSM, mohla být také obava z možného šíření homosexuality ve společnosti, ke kterému by její lékařské přijetí jako normální mohlo vést. V odborných debatách se sice tento argument příliš často neobjevoval, zato však patří do standardního repertoáru homofobního myšlení. Zde bych ráda ocitovala jeden historický dokument, který může osvětlit určitý typ obav, který činil otázku původu homosexuality v odborných i mimo odborných debatách tak důležitou.
LeVay (1996) ve
své knize Queer Science cituje následující zápis z hlavního stanu Adolfa Hitlera z 19.8.
1941: "Včera večer hovořil Vůdce dlouhý čas o moru homosexuality. Řekl, že ji musíme
pronásledovat s nemilosrdnou tvrdostí, protože v mládí je čas, kdy mohou být chlapecké
sexuální pocity ovlivněny ve špatném směru; právě v tomto věku bývají mladí chlapci
zkaženi homosexuály. Protože homosexuálové svádějí velké množství mladých chlapců, je
homosexualita právě tak nakažlivá jako mor." (LeVay, s.38). Podobné obavy bohužel
nebyly pouze záležitostí tohoto jedno muže, nýbrž se objevovaly již nejméně století v
odborných i politických úvahách.
|