|
V současnosti existuje řada výzkumů potvrzujících existenci ego- syntonních homosexuálů (u nás Džuka, Waroška 1996). Jestliže byla ego-dystonní homosexualita součástí DSM až do roku 1987 a v MKN 10 je stále přítomná ego-dystonní sexuální orientace, je pozoruhodné, jak málo si většina teoretiků láme hlavu s příčinami takové nespokojenosti s orientací. Tato neochota zabývat se sociálními kořeny takové nespokojenosti a tím i problematikou homofobie je, domnívám se, pouhým alibismem. Svou roli tu hraje nejen neochota postavit se kriticky k rozšířeným sociálním postojům, ale také často pouhé popření homofobie v medicíně a pomáhajících profesích. V každém případě je třeba uvědomit si, že nepřátelské postoje k homosexuálním lidem jsou stále aktuálním problémem, na který u nás věcně upozornili Ondrisová, Heretik a Šípošová (1999). Ve svém článku "Homofóbia-dosledky pre psychoterapiu" uvádí studie dokazující sice menší výskyt homofobních postojů mezi pracovníky pomáhajících profesí, avšak přesto velmi významný. Zároveň se pokusili poukázat na některé praktické problémy, které může homofobie v procesu psychoterapie vyvolat. Rovněž zahraniční studie přesvědčivě dokazují existenci řady problémů, s nimiž se homosexuálně orientovaní dospělí a mladiství mohou setkat v systému lékařské péče, stejně jako v sociálních zařízeních a službách (Mallon 1998, Ondrisová, Bianchi 2000).
Také diskuse, zda je správné či nesprávné podporovat genderově či sexuální
orientací nonkonformní jedince v jejich odporu vůči některým sociálním normám se vleče
jako červená nit úvahami o etičnosti snah odborníků o změnu sexuální orientace svých
klientů. Ještě významnější jsou tyto otázky při práci s osobami s GID a speciálně s dětmi s
GID. Tato otázka je podle mně velmi zásadní, staví totiž následující dilema: jestliže víme,
že problémy našich klientů jsou způsobeny především společenským odsouzením, je naší
povinností snažit se měnit společnost?
|