Pohled, který je upřený na otázku léčitelnosti homosexuality, apriori předpokládá, že homosexualita je něco, co by se mělo léčit respektive měnit. Chceme-li hledat kořeny tohoto přístupu, musíme se obrátit do historie. Celá staletí byla totiž v alespoň v Evropě homosexualita nazírána především jako hřích, mravní provinění a také právní přestupek. Teprve v devatenáctém století se začala prosazovat medicinalizace problému homosexuality jako něčeho, co je třeba nejen trestat, ale i léčit.

V knihách Kraft-Ebinga či Havelocka Ellise se setkáváme s vypodobněním homosexuálů a lesbiček jako psychicky vážně narušených nešťastných jedinců (Faderman 2002, s.287-305). Považovalo se za pochopitelný cíl medicíny přimět tyto "nešťastníky" ke konverzi k heterosexualitě. V tehdejší společnosti bylo natolik rozšířené pohrdání homosexuály, že jejich vylíčení jako pomatených ubožáků se zdálo jako skutek humánního milosrdenství.

Nikdo nepovažoval za nutné tázat se, zda musí homosexualita vést k další patologii. Homosexualita se jevila natolik zvrácenou, že jakékoliv další zkoumání její povahy se zdálo bezpředmětné. Jedinou významnější osobností, která si v devatenáctém století troufla vyslovit názor, že homosexualita by mohla být normální variantou lidského chování, byl německý právník Ulrich (LeVay 1996, s.11-16), jehož názory však později na desetiletí zapadly.

V tomto okamžiku se lze tázat, kde se toto přesvědčení o zhoubné povaze homosexuality ve společnosti a následně v medicíně vzaly. Na tuto otázku lze psychologickými prostředky jen těžko odpovědět. V Evropě trvala nejméně jedno tisíciletí politika nemilosrdného pronásledování homosexuálů a hledáním jejích historických kořenů se zabývala řada autorů (Faderman 2002, Fanel 2000, Janošová 2000, Rupp 2001).

   1       2       3       4       5       6       7       8       další kapitola       obsah 2