Je tedy stanovisko s „omylem přírody" zároveň typickým příkladem reversibilnosti každého infantilova tvrzení v jeho popření, které takové jednoznačné tvrzení v zárodku vždy obsahuje, jaksi do zálohy. Mužský transsexuál bude urputně dokazovat, že je ženou, ale protože je omyl přírody, je to současně nepravda. Sám svou identifikaci pro jistotu prohlašuje za nesmysl a ostudu, ale protože je to právě ona hříčka přírody, musí se kolem ní jakoby chodit po špičkách, nedá se nic dělat. Bojuje proti ní, ale protože jde o zásah vyšších mocností, nebude se přece pouštět do předem ztraceného boje. Tato ambivalence je opět jenom výrazem celkové infantilní nejistoty, nesamostatnosti úsudku, odvozenosti a strachu z napadnutelnosti čehokoliv svého vlastního. „Výmysl" s omylem přírody je ovšem také příležitostí pro infantilní osobnost, jak uplatnit své naivní „objevitelské" vlohy a vlastnosti, mít na všechno hned radu. Ptát se transsexuálů, zda je ke kontrérní identifikaci vede nějaká podobnost, kterou ve svém původním vzezření spatřují, s opačným pohlavím, je – zdá se – každopádně nelogická otázka a oni ji také tak kvitují.
Vůbec asi platí, že mužský transsexuál se identifikuje se ženou a ženský s mužem, nikoliv proto, že
by v sobě měl něco bytostně ženského, nebo žena mužského, nýbrž proto, že je mu ženství, resp.
mužství něčím cizím. |