|
Pozoruhodné je, jak transsexuální jedinci dovedou učinit své vyhlédnuté partnery a partnerky povolnými, i když nejde o homosexuálně orientované osobnosti. Sami spatřují tajemství svých úspěchů v tom, že dobře znají mentalitu a reaktivitu příslušníků svého vlastního pohlaví a dovedou toho také při navazování známostí obratně využít. Otázka terapie se prakticky zužuje na otázku operovat nebo neoperovat. Protože ani psychoterapie ani medikamentosní terapie, jak známo, se zatím nejeví o mnoho víc než pouhým plýtváním energií a materiálem. Víme, že je nesmírně závažnou problematikou etickou, medicinskou, právní, psychologickou, společenskou, estetickou a filosofickou, jak se k indikaci operace postavit. Podívejme se však na význam, resp. přínos operace co nejbezprostředněji, jak se nám jeví přímo ze zkušeností s našimi pacienty, kteří operaci prodělali. Ponechme stranou případ zahraničního mužského transsexuála, o němž sice víme, že si operaci na jedné straně velmi pochvaluje, na druhé straně má výhrady k jejímu detailnímu provedení, ale nevíme, do jaké míry jde o účelové kverulace. Zbývají tedy dva českoslovenští pacienti, z nichž jeden – ženský transsexuál – má nejen operaci, ale shodou okolností i všechny občanskoprávní náležitosti včetně rodného listu, občanské legitimace, ba i oddacího listu vyřízeny jakožto osoba pohlaví mužského. Druhý – mužský transsexuál – je sice přeoperován, ale neustále má potyčky s úřady kvůli svým administrativním dokladům, takže neví, kudy kam. Jeho povzdech „nač jsem se tedy dal operovat?!" mluví u této, s výsledkem operace jinak nesmírně spokojené osoby, jasnou řečí: aspirací transsexuálů je být za kontrérní pohlaví obecně uznáván, akceptován a pokud možno i obdivován.
Zatímco první
operovaný transsexuál je dokonale šťasten a na svůj dřívější život vzpomíná jen s krajní nechutí
jako na jakési zakletí do cizího světa, s nímž nemá nic společného, druhý se vysvobozen necítí,
protože mu v tom brání papíry. |