Tento talent ke kopírování, k infantilní imitaci by snad mohl připadnout v úvahu jako klíč – nebo skromněji jako jeden z klíčů – k záhadě transsexuelního fenoménu. Celý jev výrazně připomíná dětinský sklon chtíti to, co se dá okoukat u souseda, bez ohledu na adekvátnost předmětu tohoto žárliveckého obdivu. Zdaleka jistě nemůžeme celý jev redukovat na pouhý Penisneid nebo Vaginaneid. Transsexuelní identifikace ostatně začíná u oblečení a složka anatomického vzhledu se do ní postupně zaintegruje až později. Celoživotní pošilhávání infantilních osobností po druhých vzorech je důsledkem jejich usilovně maskované vnitřní nesamostatnosti a bezradnosti, jakož i chabosti jejich krátkozraké, katathymně mezerovité a hlavně skotomizované logiky. Infantilní kořeny transsexuelní identifikace se koneckonců dají názorně vysoudit přímo z interpretace, do které prakticky každý transsexuál svou anomálii spontánně a nezávisle jeden na druhém zaklel: „omyl přírody"!
Toto „credo" je především školským případem laciné konfabulace, nepostrádající rafinované dětské
jednoduchosti a tím i účinnosti. Je až překvapivé, jak jejímu sugestivnímu vlivu lehce podléhají i
renomované kapacity, jak o tom svědčí leckteré zmínky z odborné literatury. Pseudologicky
odvážný a až báchorečně podbarvený výrok o „omylu přírody" nemá daleko k „zázraku",
k infantilem oblíbené mystice, ale i k mystifikaci. Alibismus tohoto transsexuálního „axiomu" o
omylu přírody je snad pro infantilní mentalitu nepříznačnější. „já ne-to jiný" – zůstává hlavním
zřetelem, který si infantil nepřestává nikdy hlídat při svém neustálém strachu před odpovědností na
jedné straně a bytostným sklonem k pošetilým bláhovostem na straně druhé. |