Povolení těchto operací přes řadu výhrad lze považovat za důsledek terapeutického zoufalství než za vítězství nemnoha zastánců těchto zákroků. Jasně se v tomto směru vyjádřila například Libuše Widermanová: "Otázka terapie se zužuje prakticky na otázku operovat nebo neoperovat. Protože ani psychoterapie ani medikamentózní terapie se zatím nejeví o mnoho víc než pouhým plýtváním energií a materiálem." (Katedra soudního lékařství LF UP 1969)

Důvodem, proč se v posledních desetiletích staly SRS běžnou metodou pomoci transsexuálním osobám a to přes řadu kritik věštících katastrofální problémy a neúspěch této terapie, je především její nepopiratelná účinnost a relativně malé vedlejší účinky. Dnes existuje velké množství studií dokazujících značné zlepšení kvality života velké většiny osob podstoupivších SRS.

Po technické stránce dosáhlo provádění SRS u transsexuálů male-to-female vysoké míry dokonalosti. Zákroky prováděné u transsexuálů female-to-male jsou sice méně dokonalé, ale celkově je hormonální léčba a SRS relativně bezpečná ve srovnání s psychickými a sociálními problémy, které může pocit genderové dysforie vyvolávat (Blanchard a kol. 1983; Kuiper, & Cohen-Kettenis 1988).

Vzhledem k těmto praktickým úspěchům jsou SRS prováděny ve většině vyspělých zemích, přičemž tam, kde prováděny nejsou, dochází stále k přesunům zájemců o SRS do jiných zemích. Migrace je ostatně v transsexuální komunitě stále velmi vysoká, neboť vhodné prostředí vytváří pro transsexuální lidi zejména velká města s liberální atmosférou.

Ostatně ani vcelku vysoká míra shody v podpoře provádění SRS ze strany sexuologické veřejnosti neukončila spory ohledně SRS. Hlavním bodem sváru jsou především podmínky umožňující provedení tohoto zákroku, které mnohde řadě lidí brání v absolvování SRS. Celkově lze však říci, že dochází ke globální liberalizaci těchto omezení respektive kontraindikací SRS a to jak somatických, tak psychologických a sociálních.