|
Podobný druh odporu proti provádění SRS charakterizoval Green, když napsal, že v šedesátých letech byla řada lékařů, včetně psychiatrů, kteří dávali najevo, že by své transsexuální pacienty viděli raději mrtvé než po SRS (Green 2000). Na debatě v tehdejším Československu je pozoruhodné především akcentování biologických příčin transsexuality ze strany většiny sexuologické obce a z ní vyplývajícího práva na somatickou intervenci. Podobné spojení se objevilo i v USA, kde hlavní propagátor SRS Harry Benjamin, který byl jakožto endokrinolog seznámený s historií hormonálních a operativních experimentů v Německu zastáncem biologických příčin transsexuality. Zde bych si dovolila malou odbočku ke dvěma specifickým argumentům, které se objevovaly v raných diskusích o SRS, přičemž oba vyvolaly i politickou pozornost. Jedním z nich byl odpor proti SRS na základě přesvědčení, že by tím medicína vlastně napomáhala podvodu a to zejména na možném budoucím partnerovi transsexualního člověka. Tento argument nalezl odezvu v odporu řady zemí přiznat postoperativním transsexuálním lidem status jiného než chromozomálního pohlaví. Další velmi žhavě debatovanou otázkou byla rodičovská práva transsexuálních lidí. Například v České republice se transsexuální člověk, měl-li dítě, musel ještě donedávna před operací vzdát rodičovských práv. Diskutovalo se i o tom, že by tito lidé neměli mít právo podstoupit SRS. Zdá se však, že v obou těchto směrech dochází ke značné liberalizaci.
V souvislosti s rodičovskými právi
transsexuálních lidí bych ráda připoměla studii "Transsexuals children" od Richarda
Greena (1998), která vyvrací negativní vliv styků s postoperativním transsexuálním
rodičem na formování jejich genderové identity, což je další rána teoriím o sociálním
učení jako hlavním zdroji genderové identity.
|