Vzhledem k tomu, že zastánci těchto terapeutických postupů nebyli schopni doložit, že by opravdu dokázali měnit sexuální orientaci jinak než v izolovaných případech, začaly tyto postupy ztrácet na popularitě i uvnitř psychoanalytické obce. V dnešní psychoanalýze lze proto nalézt širokou škálu postojů od Socarida stále prosazujícího myšlenky direktivní léčby a názor, že homosexualita je vždy nemoc, přes Marmora a řadu dalších předpokládajících možnost změny sexuální orientace respektive homosexuálního chování v některých specifických případech až po Richarda Isaye, který považuje za nutnost akceptovat od začátku psychoterapie homosexualitu jako danou věc (Blacková, Mitchell 1999, s.251).

Otázka, proč byli psychoanalytici nejsebevědomějšími a nejvytrvalejšími mezi těmi, kteří prohlašovali, že dokáží měnit homosexuální orientaci svých klientů, má nepochybně více než jednu odpověď. Jednou z příčin je tradiční důraz kladený na spekulativní úvahy a často izolované klinické kazuistiky, který se i v jiných případech ukázal jako nebezpečný zdroj sebeklamů. Přesto nelze nevidět, že muselo jít o něco hlubšího než pouhou mýlku, neboť ta sama by patrně nedokázala konzervativní psychoanalytiky posunout na tak eklektické až behaviorální pozice teoretické a především praktické.

Zajímavý výklad nabízí teorie Kennetha Lewese, autora významného výzkumu psychoanalytických pohledů na homosexualitu, jehož myšlenky shrnuje LeVay (1996, s.82) takto "... (Lewis) dospěl k závěru, že sexismus (či gynekofobie) byl historickou platformou pro antigay zaměření. Podle Lewise psychoanalytici smýšleli špatně o gayích, protože jejich skutečné či percipované feminní rysy je označovaly jako "nedostatečné muže"."

   1       2       3       4       5       6       7       další       obsah 2