Z metod založených na behavioristických principech se zdála být nejslibnější averzivní terapie. U nás ji v padesátých letech používal zejména Kurt Freund. Při expozici homosexuálních podnětů podával pacientům látku apomorfin vyvolávající silnou nevolnost. Přes jisté krátkodobé efekty byl nucen konstatovat recidivu u většiny pacientů včetně těch, kteří byli pro léčbu silně motivováni (Freund 1962, s. 209-244). Sám celou záležitost později komentoval s jistým humorným nadhledem, že u svých pacientů vyvolal především averzi vůči lékařům respektive bílým plášťům obecně, nikoliv však vůči homosexuálním aktivitám (Brzek,& Pondělíčková-Mašlová 1992, s.60-61). Ve své studii se Freund zabýval i dalšími metodami „léčby" homosexuality, přičemž dospěl k závěru, že: „Výsledky terapie homosexuality nejsou takové, aby opravnovaly k požadování na komkoliv, aby se jí podrobil (1962, s.244).
Averzivní terapie byla rovněž populární v USA,
přičemž byly používány jako negativní stimuly především elektrické šoky. V
Československu bylo od této terapie ustoupeno již na přelomu padesátých a šedesátých let,
v USA zhruba o desetiletí později (LeVay 1996, s.92-94). Z dnešního pohledu se zdá být
zřejmé, že tyto metody sice mohou vyvolat poruchy psychosexuálního fungování, nikoliv
však změnit sexuální orientaci. |