Nejpozoruhodnější na celé věci nebyly deklarované terapeutické úspěchy v tomto směru, ale především skutečnost, že řada amerických analytiků prosazovala používání sugestivně- direktivního přístupu (Blacková, Mitchell 1999, s.251). Abych přiblížila, jak daleko došly změny v samotné podstatě psychoanalytické terapie, ráda bych zde ocitovala jeden konkrétní případ, který uvádí LeVay (1996, s.76):
"Bývalý gay analyzand Martin
Duberman popsal své zkušenosti s úspěšností psychoanalytiků na Východním pobřeží v
padesátých a šedesátých letech. První z nich požadoval, aby Duberman přerušil vztah se
svým přítelem jako podmínku dalšího pokračování v terapii. Druhý analytik naléhal na
Dubermana, aby navázal sexuální vztah se ženou, který měl vést k vymizení jeho
homosexuality ("Potom může být homosexualita věcí minulosti a odvrhnout to by byla
sabotáž vyhlídky na jiný druh budoucnosti"). Třetí psychoanalytik po dvou letech
neplodných sezení zakázal Dubermanovi vůbec zmiňovat jeho homosexualitu,
přinejmenším dokud se mu nepodaří dostat ji ze své mysli.". V praxi se tedy
psychoanalytická léčba velmi přiblížila behaviorální terapii. |