Nový pohled na genitálie a gender

Budoucnost intersexuality

Lékaři vnímají sami sebe jakožto tvůrce technologie, nikoliv kultury. Jedna světoznámá pediatrička nám předestřela vizi světa, v němž veškeré chirurgické zákroky prováděné na novorozencích budou zbytečné. Její utopická fantazie však nezahrnuje ani stopu po akceptaci nestandardních genitálií či intersexuality jako takové. Obsáhlý článek, v němž je zmíněno široké spektrum chirurgických postupů, končí následujícím tvrzením: "Vrozené defekty bude možné odhalit a snad i napravit již v průběhu nitroděložního vývoje (...) Jejich včasné odhalení by navíc mohlo přispět i ke snížení četnosti jejich výskytu."

Dokud k tomu nedojde, mohli by lékaři aspoň méně řezat a více mluvit? Pediatrické "týmy", které o sobě tvrdí, že tráví celé hodiny osvětovým působením na rodiče, se ve skutečnosti zaměřují hlavně na fyziologickou stránku intersexuality a ne na nové interpretace významu genitálií.

Typickým příkladem je chirurg-pediatr, který už dvacet let operuje intersexuální děti a přitom přiznává, že v poradenské praxi neuplatňuje žádný konzistentní přístup (a to ani u pooperačních konzultací). Jedna psychoendokrinoložka, jejímž úkolem je hovořit s rodiči intersexuálních dětí a která patrně poskytuje více rad než kdokoliv jiný, prozradila v jednom rozhovoru, že podle svého názoru dělá "holé minimum" a zároveň přiznala, že "na tyto věci nejsou peníze".

O jakých "věcech" je ale řeč? Jde o "věci" odlišné od jiných "věcí", s nimiž by se rodiče atypických dětí mohli potýkat? A co názor dětí na "tyto věci"? Jakými vzory se máme řídit v otázce chirurgických zákroků prováděných na intersexuálních dětech?

Od skupiny plastických chirurgů z nemocnice v Leedsu jsem se dozvěděla o povinném poradenském programu, který vyvinuli pro rodiče ve snaze usnadnit jim rozhodování o provedení případného chirurgickém zákroku na jejich dětech. Zmíněný program nabízí rodičům možnost vyjádřit své pocity ohledně chirurgického zákroku, své pocity vůči téže záležitosti však mohou ventilovat i děti a to při individuálních sezeních, která se odehrávají v nepřítomnosti rodičů.

To, že poradenství zde probíhá právě tímto způsobem, vypovídá hodně o postoji lékařů v otázce nezbytnosti těchto chirurgických zákroků, jejich úspěšnosti i psychologických potřebách dětí a jejich rodičů. Jde o postup, který je v ostrém kontrastu k těm, o nichž jsem se zatím v této souvislosti zmiňovala. Citlivý přístup lékařů z oddělení plastické chirurgie je patrný i z jejich následujícího vyjádření:

Mají-li [rodiče] dospět k uváženému rozhodnutí ohledně realizace či upuštění od chirurgického zákroku, musejí se nejprve obeznámit se složitými a netradičními technickými otázkami a vyrovnat se s možností případného neúspěchu. Jejich citové rozpoložení mohou kromě toho zásadním způsobem ovlivňovat nedořešené emocionální odezvy vyvolané zmíněnou anomálií a samozřejmě také očekávání, která vůči svému dítěti chovají. Z těchto důvodů je pak obtížné zhodnotit celou situaci uvážlivě a porovnat nabízené alternativy. Mnozí rodiče se také obávají, že dítě je později bude za jejich rozhodnutí kritizovat. Chybí jim jistota, že dítě je stále bude chovat v úctě, ať už se rozhodnou jakkoliv.