Nový pohled na genitálie a gender

Bioložka Fausto-Sterling, která přišla s konceptem pěti genderových kategorií, konkrétně dvou standardních a tří intersexuálních (pravých hermafroditů, ženských pseudohermafroditů a mužských pseudohermafroditů) se zmiňuje, že její kolegové z lékařských kruhů jsou touto legitimizací intersexuálních kategorií zděšeni. Ptají se jí: "Jak by nás vůbec mohlo napadnout, že nebohé intersexuální děti použijeme jako dobývací beranidla při útoku na pevnost pohlavní nerovnoprávnosti?"

Akademikům, kteří vyjadřují svou podporu tomuto extrémnímu konceptu pěti pohlaví, se vysmívá i John Money. "Nemá zkrátka žádný smysl mluvit o třetím, čtvrtém nebo pátém pohlaví, když se samotné fylogenetické schéma skládá pouze ze dvou pohlaví (...) Odmítání lékařských zásahů je nezodpovědné a je to v rozporu se vším, za co bojuje tato kniha – tj. za co možná nejefektivnější zlepšení zdravotního stavu a spokojenosti pacientů."

S tímto názorem souhlasí i katolická církev. Katolická liga bojovníků za náboženská a občanská práva (Catholic League for Religious and Civil Rights) označila v reakci na pokrokové tendence, které se projevily na IV. konferenci OSN věnované ženské otázce, debatu o pěti genderech (aniž by citovali Fausto-Sterling) za "hraničící se šílenstvím", přičemž argumentovali tím, že "každý příčetný člověk ví, že existují pouze dvě pohlaví, která jsou daná od přírody".

Otázka, kterou mi lidé nejčastěji kladou, zní, zda skutečně navrhuji, aby rodiče vychovávali děti, jejichž genitálie jsou v přímém rozporu s jejich genderovou identitou. Z této otázky vyplývá, že genderová teorie je veskrze nepraktická a že ve způsobu, jakým dochází k praktickému naplnění genderu, dosud nedošlo k žádným zásadním změnám. V této části se hodlám zabývat některým cestami genderového vývoje a v závěrečné pasáži nastíním možnost alternativního přístupu k intersexuálním dětem.

Nikdo sice nemůže čekat od chirurgů, že v zájmu (r)evoluce dají své skalpely do služeb genderu, přitom však již existují i lidé, kteří transformaci genderových kategorií uplatňují v praxi. Komunitu transgenderistů, která se zformovala v 80. letech minulého století, popisuje antropoložka Anne Bolin jako společnost složenou z jedinců, kteří narušují obligátní systém dvou genderů tím, že v sobě mísí viditelné rysy obou pohlaví a/nebo tím, že volí pouze částečný chirurgický zákrok, aniž by "do toho šli naplno".

"Základní stanovisko tohoto hnutí zní, že každý by měl mít právo změnit dočasně či trvale pohlaví, které mu/jí bylo přisouzeno v dětství." Zatímco lékaři uplatňují gender na druhých lidech, transgenderisté jej – a jen občas s pomocí lékařů – uplatňují sami na sobě.

Někteří z těchto transgenderistů narušují gender tím, že zcela odmítají poskytovat vodítka, podle nichž by bylo možné je přiřadit jim mužský nebo ženský gender, a také tím, že s biologickými aspekty genderu (včetně genitálií) zacházejí jako s jakýmisi tělesnými ozdobami – jejichž úprava je volitelná do stejné míry jako třeba vyhlazení vrásek.

Transgenderisté – což mohou být transvestité, transsexuálové i homosexuálové – chtějí do svých řad zahrnout i intersexuály. Slovy jednoho transsexuálního aktivisty: "Na váš příchod jsem čekal celé roky. Je evidentní, že translidé se svých práv nedomůžou, dokud se jich nedomůžou i intersexuálové." Zakladatelka organizace Transexual Menace, Riki Anne Wilchins, prohlásila, že čeká na okamžik, kdy členové Severoamerické společnosti intersexuálů "začnou představovat hrozbu (menace) a my jim konečně budeme moci stanout po boku".