Nový pohled na genitálie a gender

Genderová teorie versus genderová praxe

Zatímco akademici vytvářejí o genderu teorie, jiní se s ním potýkají v praxi. Přestože my akademici zůstáváme ponořeni do lékařské literatury a bereme ji velmi vážně coby jeden z nástrojů sloužících k pochopení principů, na kterých funguje naše kultura, lékaři se zpravidla teoretickými otázkami nezabývají. Jejich profesní organizace nejsou nuceny vůči intersexualitě zaujímat žádné stanovisko, neboť tím by vlastně připustily, že intersexualita má analytický status a mohla by se stát předmětem sporu.

Z lékařského hlediska jsou sice chirurgické zákroky sporné, nicméně samotná existence intersexuality a snaha o její léčbu nikoliv. V tomto okamžiku se již (na rozdíl od devatenáctého století) sice nenacházíme v situaci, kdy intersexualita způsobila "konceptuální, morální i praktický chaos", pokud si však intersexuálové prosadí svou, historie se bude opakovat.

I v případech, kdy jsou data získaná od dospělých intersexuálů vůbec akceptována, dochází vzápětí k jejich odmítnutí na základě "pouhé náhody", přestože víra samotných lékařů v potenciální nebezpečí plynoucí z opominutí včasného chirurgického zákroku se opírá právě o těch několik náhodných případů zmíněných v odborné literatuře.

Jeden význačný endokrinolog, který rozhodoval o pohlaví nejednoho novorozence, vyjádřil v reakci na některá nová stanoviska týkající se intersexuality obavu, že z výsledného materiálu nebudou mít intersexuálové žádný užitek, jelikož "nenabízí přijatelná alternativní řešení". Z čehož vyplývá, že to, co jim nabízí lékaři, představuje v jeho očích přijatelnou alternativu.

S kampaní za důslednější pozorování jedinců, kteří prodělali operativní zákroky, a za zodpovědnější přístup k chirurgickým zákrokům samotným, kterou odstartovala Severoamerická společnost intersexuálů (Intersex Society of North America, zkr. ISNA) souhlasí i psycholog Heino Meyer-Bahlburg, který pracuje s intersexuálními dětmi a jejich rodiči v rámci rozsáhlého psychologicko-endokrinologického projektu. Zároveň však vidí propast mezi oblastí, v níž se pohybují akademici zabývající se studiem genderu, a oblastí zájmu lékařů, která je omezená praktickou povahou jejich profese.

Podle Meyer-Bahlburga by "destabilizace genderového systému přispěla k dalšímu rozrůznění dat a argumentů, které lidé jako já používají ve snaze stanovit určité vztahy a determinující faktory, přičemž se řídíme spíše tím, co je, než tím, co by mělo být" (kurzíva převzatá z původního textu). Nebere však na vědomí, že právě to, co je, je předmětem rozumné diskuse a dá se upravovat ve spolupráci s lékařskými autoritami.

Praktičtí lékaři nesmějí jen vnímat omezení, která na ně klade okolní svět, ale musejí pochopit, že sami tento svět vytvářejí. Posláním akademiků pak je neustále jim tuto skutečnost připomínat.

Politicky aktivní intersexuálové se, stejně jako v minulosti translidé, obracejí k odborníkům na genderovou problematiku ne proto, že by tito měli nějaký významný vliv na lékaře, ale kvůli formulaci příčin, jež dodávají genderovému pojetí jeho autoritu.

Ukázala jsem zde, že lékařská obec přispěla svými praktikami k utvoření mimořádně vlivného pojetí intersexuality. Další pojetí vytvořili samotní intersexuálové svými politickými aktivitami a prezentací svého diskurzu. Akademici se nyní nacházejí v pozici, kdy mohou dokázat, že intersexualita nepotřebuje vůbec žádné pojetí a otevřít tak jednu z cest, jejímž cílem je odstranění genderu jako takového.