Hoenig by měl být brán v potaz pro jeho přehled této práce, která zahrnuje mnoho studií zabývajících se centrálním nervovým systémem a transsexualitou. Záležitosti týkající se spánkového laloku uzavírá :"Je možné že, souběh abnormalit spánkového laloku a transsexualismu je pouze náhodný a není zde žádné kauzální spojení", ale přechází zde ke zmínce, že se snad transsexualita objevuje v mnoha podobách, přičemž naše schopnost je klasifikovat, je v současnosti nedostatečná. To může být vysvětlením faktu, že většina biologických korelátů transsexualismu byla krátce po širším ověření zjištěna u stejné menšiny případů.

Rozsáhlá literatura spojuje abnormality v EEG s transsexualitou a je uváděna Hoenigem (1985) a Hoenigem a Kennou (1979). Z několika studií vyplývá, že je zde značné rozpětí v nálezech určených EEG abnormalit; podíl kolísá od 13% do 48% ze zahrnutých vzorků transsexuální populace. Takové zastoupení je jistě vysoce dostačující k vzbuzení zájmu o budoucí výzkumy, ale jak Hoenig uzavírá: "Význam abnormního EEG u velké části transsexuální populace zůstává nejasný. Nicméně výskyt je příliš velký než, aby byl opomíjen..." (s.46).

Hoenig poukazuje na přehled od Meyer-Bahlburga (1977, 79) týkající se hormonálních faktorů, které se mohou ojediněle u homosexuálních a transsexuálních mužů a žen vyskytovat. V této oblasti "...konečný závěr ohledně výskytu či absence hormonálních abnormalit musí být odložen až do dalšího dobře kontrolovaného šetření." (s.51). Další podporují stejný závěr (Kupperman, 1967).

Opatrná pozornost musí být věnována Hoenigovým závěrům týkajícím se zprávy Impero-Mcginleyho a jeho kolegů (1979). Tyto zprávy bývají v některých kruzích interpretovány jako protikladné modelu sociálního učení pohlavní identity, jak je prezentován Moneym a Ehrhardtovou (1979). Impero-McGinley a kol., ve svých široce citovaných studiích (1979), popisují chlapce mylně vychované jako dívky vlivem pre- a post-natální hormonální nedostatečnosti. V pubertě změny hladin testosteronu spustili rozvoj sekundárních pohlavních znaků a tyto pseudodívky odhodily svou ženskou pohlavní identitu a začaly žít jako mladí muži. Na první pohled vypadá toto nemožné spojit s modelem rozvoje pohlavní identity prosazovaným Moneym a Ehrhardtovou (1972).