V současné psychiatrii však převládá názor, že není vhodné snažit se o násilnou změnu identifikace dítěte a je spíše třeba se soustředit na podporu v řešení problémů souvisejících s narušenými sociálními vztahy. U nás takový přístup doporučuje Procházka (in Fifková a kol. 2002, s.39-40). Ze zahraničních pramenů doporučují takový přístup například směrnice britské The Royal College of Psychiatrists z roku 1998 sestavené týmem převážně evropských odborníků.

Velmi pozoruhodným textem, který je veden stejným duchem, je text Di Ceglie a kol. (2002). Hlavní pozornost tohoto článku je soustředěna na sociální problémy dětí s GID, přičemž skutečnost , že 57% z nich uvádí problémy s rodiči, 52% s vrstevníky, 42% trpí pocity deprese a více než třetina z nich byla obětí šikany či násilí, svědčí spíše o stavu společnosti než o důsledcích samotné GID identity. Podpůrná psychoterapie je v takových případech jistě vhodná, ačkoliv pochopitelně nemůže sama řešit sociální obtíže.

Pokud se týká přetrvávajících doporučování snah o změnu GID, jak to u nás nedávno učinil s jistou vyhýbavostí Hort (Hort a kol. 2000, s.342-349)) domnívám se, že je třeba je brát jako archaismus. Hortova tvrzení o GID vycházejí s velmi málo pramenů, přičemž rozhodující vliv měly zřejmě právě Zuckerovy názory. Pokud se týká hodnocení jednotlivých metod používaných ke změně genderově nonkonformního chování lze patrně souhlasit s Hortovým tvrzením, že behaviorální techniky jsou asi jediné, které vykazují nějaký efekt (Riseley in Walters a kol. 1986, s.42-43).

Neměli bychom však zapomínat, že především skutečnost obvyklého samovolného ústupu GID před pubertou, stejně jako velmi malé množství popsaných případů činí takové závěry krajně nespolehlivé. Domnívám se, že v tomto směru není špatné držet se hesla především neškodit, neboť případ Kyle je mementem pro další podobné zásahy.