Kyle trpěl depresí, sociální stažeností a úzkostí ze své zjištěné homosexuální orientace. Měl jednou náhodný homosexuální styk, po kterém však trpěl výčitkami, a proto se neodvažoval navázat další vztah. Jeho problémy se v dalších letech stupňovaly a Kyle se pokusil o sebevraždu. Ke cti Richarda Greena je nutno říci, že narozdíl od Moneyho v případu Jane si tato svá zjištění nenechal pro sebe a publikoval je v knize "Sissy boy syndrome" (LeVay 1996, 97-105).

Přes značné přehodnocení svých postojů k GID u dětí však Green i v osmdesátých letech obhajoval nutnost určitých terapeutických zásahů zásahů u těchto dětí. Domníval se, že podstatné je, že tyto děti svou identifikací trpí, protože se stávají objektem nepřátelství ze strany vrstevníků. Existence jejich reálných problémů se mu jeví jako důvod pro pokračování v opatrných snahách o úpravu GID chování u dětí (Green 1980 in Mass 1990).

Za tyto názory byl kritizován stejně jako za přesvědčení, že se v případě GID v dětství jedná o patologickou záležitost, byť většina problému dětí s GID je způsobena tlakem okolí. Green naproti tomu namítá, že jeho úkolem je pomáhat lidem nikoliv měnit společnost. Mass však naproti tomu napsal, že stejně by se dalo obhajovat používání kliteroktemie, neboť muži v některých zemích výrazně diskriminují partnerky, které neprodělaly tento zákrok.

Další problém Greenovy argumentace argumentace vidím v tom, že totéž se dá říci nejen o většině transsexuálů, ale také o mnoha homosexuálech, jakkoliv jsou ve výhodě svou obvykle menší nápadností. Green se nejméně dvě desetiletí věnoval provádění psychologických intervencí určených k potlačení GID u dětí a proto se jich jen těžko vzdává, avšak v jeho pracích je zřejmý výrazný posun od behaviorálního důrazu na změnu chování k podpůrné psychoterapii.

Green však nebyl jediný, kdo se snažil o změnu GID chování u dětí. I v současnosti existuje skupina amerických odborníků okolo Zuckera, kteří se domnívají, že v některých případech je úsilí o změnu GID chování smysluplné a úspěšné. Zucker je ovšem rovněž veteránem výzkumů v oblasti GID u dětí a vzhledem k jeho ovlivnění Moneyho teoriemi na straně jedné a psychoanalytickými konstrukty na straně druhé od něj nelze patrně jiný postoj očekávat (LeVay 1996, s.102).