Sára - poezie

Osm křesel

První křeslo vrže a je vrzadlem,
Loupe se barva, páří červi
Potah je kanelovaná sranda
Občas jsou vryty zdoby.

Druhé je tajemné křeslo
Štíhlé a hluboké, mívá splíny.
Ovšem jen zlehka končí nad zemí
Nedotýká se, je inkognito
Opuštěnek mířící do strouchnivění.

Třetí křeslo je brzda, na gumových konečcích
Svíjející se opěradlo a žhavá sexualita,
Tohle křeslo je úplně nejhorší a
Nejkřeslovitější, fuj!

Čtvrté,dobývá člověka duši,
Onu zpohodlnělou selanku,
Vrabčáka vycpaného jak
Poskakující Prokop Diviš, brrr…
O tohle křeslo dnes nikdo nestojí.

Páté vidí a slyší jako my všichni,
Louhuje si čaj, občas ho něco vytočí,
Třeba číslo, jinak je úplně k ničemu.

Šesté křeslo dáví děti a
Usíná pod stromem,
V něm usínají staří pánové,
Má krajková opěradla
A není proti smyslu,
Ono totiž skutečně není.

Sedmé touží a je zároveň magnetem.
Tím na průsery, štěstí, vědu a politikaření.
Tohle sedmé křeslo má ještě šanci se zlepšit.

Zato Osmé, jak už všichni dobře víme,
Je ono naše, splihlé a dobrácké křeslo,
V kterém sedíme nebo nesedíme, podle toho,
Jestli na něj máme nebo nemáme.
(To mám nejraději a z duše se proto nenávidím…snad si prominu)