Recenze na recenzi Pohlavních štvanců

Jsem fakt ráda, že se konečně objevila recenze na Pohlavní štvance z majoritního pera. Tahle z novinek.cz, kterou napsala Zuzana Ottová, je vcelku pozitivní, ale přesto mi nedá, abych se nezastavila aspoň u jednoho místa, které podle mého názorně ilustruje naše postavení.

Autorka píše: "pro většinu čtenářů bude diskutabilní, že rozdělení lidí do dvou pohlaví je jen kulturní konstrukcí a je v rozporu s přírodou."

Je to šílené, ale je to tak: jedni proti nám argumentují biblí, druzí přírodou! Zase ta šílená bipolarita! A co zbývá nám? Buď ilegalita, nebo...nebo se můžeme pokusit některý z těchto argumentů zpochybnit.

O bibli se nemá zřejmě cenu příliš bavit, tam o nás opravdu nic moc není. Pokud vím, zakazuje se v ní převlékání, papež dodnes brojí proti homosexuální lásce a vzhledem k tomu, že katechismus i na konci druhého tisíciletí hovoří o čarodějnicích (tránďáci kvůli tomu často končili na hranici), buďme snad jen rádi, že už katolická církev nemá tu moc co dřív.

Zbývá tedy příroda. Každý trochu zkušenější akvarista vám řekne, že některé druhy rybiček mění pohlaví podle toho, jestli se v hejnu zrovna nedostává samiček nebo samečků. Spousta samců spousty zvířecích druhů je schopna laktace, další spousty se chovají homosexuálně a snad jen proto, že se sami nedokážou odoperovat či převléknout srst nebo peří, o nich nemůžeme v podobných případech s jistotou mluvit jako o transvestitech nebo transsexuálech. Chování by bylo, jen ta forma pokulhává...svědčí tohle všechno o pohlavní bipolaritě nebo spíš o opaku?

Kromě Evropy a jí osídlených území uznávají pohlavní pestrost národy takřka po celém světě a lidé -- a tom se nehodlám vůbec bavit -- jsou produktem přírody. Jejich přirozené chování, stejně jako přirozené chování zvířat, proto svědčí spíše PRO fakt, že bipolární chápání pohlaví JE jen naše (křesťanská) kulturní konstrukce.

To, že se k názorům zbytku světa chová naše civilizace nadřazeně a odmítá o nich byť jen uvažovat, je už jaksi zvykem. O skutečnosti ale tenhle postoj nic nevypovídá.

Autorka ale zřejmě měla na mysli pohlaví určovaná podle penisu nebo vagíny. I tady ale můžou nastat problémy, protože biologii jako základ osudové předurčenosti k čemukoli, ať už k pohlaví nebo třeba k zařazení do společnosti, jsme jako lidstvo odmítli. Přinejmenším po holocaustu... Poměrně legrační je autorčin argument, že "v přírodě vidíme jasné fyzické rozdělení na dvě pohlaví, na samce a samici, výjimku tvoří hermafroditi, kteří se sice vyskytují i u lidského druhu, ale to je zas o něčem jiném." Ano, řeknu-li o čemsi, co mi nabourává teorii, že "je to o něčem jiném", lehce svůj názor prosadím.

Já ale osobně netuším, proč by zrovna hermafroditi měli být "o něčem jiném". Vždyť právě snaha naší kultury předělat každého takového jedince hned po narození k obrazu jednoho ze dvou pohlaví dokazuje umělost dvoupohlavního systému. Když si přečtete stránky amerického sdružení intersexuálů, zjistíte, že tito lidé se chirurgickým zákrokem cítí zmrzačeni, jinými slovy dvoupohlavnost je jejich přirozeností a nevidí na ní nic, co by se mělo v jejich případech násilně měnit. Mají ale smůlu: nezapadli by do námi prosazovaných "přirozených přírodních struktur", a tak musí ve jménu "přirozeného" modelu dvou pohlaví trpět.

"Fyzicky jsme skutečně rozděleni na dvě pohlaví, která (jak je všeobecně známo) do sebe zapadají při pohlavním styku, který je základem další reprodukce."

Tahle teze je zlá. Na jedné straně vlastně směřuje k popření všech možných transgender projevů (jsou to jen hříčky, případně kosmetické úpravy, pohlaví jsou přece jasná!), navíc to alespoň ve mně vyvolává dojem, že kvalitní jedinci jsou jen ti, "kteří do sebe zapadnou a reprodukují se". (V této souvislosti mě na TransForu zaujal jakýsi Haderka, který tvrdí, že lidé po operaci jsou "jen jako" -- jinými slovy, jsou jen jakési "blíže nedefinovatelné cosi". Kdyby napsal, že i když jsou jen jako, furt jsou to plnoprávní lidé, beru to, ale ta jeho formulace zavání šílenou arogancí).

Kdesi na závěr své recenze paní Ottová zařadila tezi o tom, že důležité je žít a nechat žít. Zní to sice sympaticky, nicméně při bližším pohledu se to dá přeložit následovně: "podle přírody neexistujete, ale když si tomu chcete věřit, já vás v tom bludu klidně nechám bejt".

Tolerance je vždy vztahem nadřazenosti a podřazenosti, kdy silnější nechává slabšího na pokoji, nebo si ho vůbec nevšímá. Slabší tak dál může žít ve svém ghettu, protože jiné místo mu společnost v rámci své tolerance nedá a ještě se bude pyšnit, jak je velkorysá.

Vede cesta do budoucna opravdu tímto směrem? Není lepší zkusit nahradit toleranci akceptací?

Tohle všechno jsem musela napsat, abych mohla na závěr položit pár otázek, které mě hučely hlavou ve vlaku z Blavy a utvářely se na základě hovorů s mnoha majoritními lidmi, které jsem v posledních týdnech či měsících (nejen) kvůli pohlavním štvancům absolvovala. Když si na ně každý z nás aspoň sám pro sebe upřímně odpoví, třeba pak společně najdeme cestu kudy dál:

• Je transgender jenom zastřešující termín pro všechny tranďáky, nebo je to termín pro třetí pohlaví (jinak: cítíte si opravdu všichni každičkou minutu svého života bez sebemenšího zaváhání ženami nebo muži?)

• Kde bere stát se svými zákony a společnost se svými názory právo vměšovat se do toho, jak se kdo obléká, jak se chová, kým chce být nebo za koho se považuje? Je to diskriminace nebo my jsme ti špatní, kdo potřebují srovnat? Jsme schopni se tomu postavit?

• Podle jakých pravidel společnost určuje, co je a co není normální, a kdy a kde končí moje právo rozhodovat o svém vlastním těle? Například ženy dnes už naštěstí smějí bez komisí rozhodnout samy, jestli zvolí potrat nebo ne. Jsme schopni stejně odpovědného rozhodování sami za sebe?

• Opravdu jsou ještě sexuologové nutní k rozhodování o genderových otázkách nebo většina z nás ví, jak chce žít i bez sexuologických diagnóz a dobrozdání? Má smysl vázat naše aktivity na sexuology?

• Transproblémy jsou v očích společnosti vnímány s nánosem nejrůznějších předsudků a axiomů. Je jejich odbourávání nutným předpokladem pro klidnější život tranďáků, nebo nám stačí dosavadní způsob "passování" a přežívání? Pokud jste pro osvětu, co pro ni můžete udělat?

Nechci vyznít nějak pateticky, ale je fakt na čase, abychom začali MLUVIT SAMI ZA SEBE a nenechávali to jen na sexuolozích a jejich diagnózách. Už jen pro pocit hrdosti na své já, pro pocit hrdosti našich blízkých, kteří by se za nás už třeba nemuseli stydět a koneckonců i kvůli těm, kdo se do tohoto -- doufám, že jen zatím -- "bipolárního" světa ještě narodí.