Proč bychom se netěšili

(... pár slov pro povzbuzení)
Osud transsexuála je většinou natolik bolestivý, plný smutku, nesplněných přání, hanby a těžkostí, že se zdá, jako by byl dílem samotného ďábla. No jo, ale je tu i druhá strana mince. Zatímco většina lidí prožívá všední život, bez jakékoli výjimečnosti, v roli, kterou od něho každý očekává, v osudu transsexuála je i něco magického a snového.

Jen považte. Výměnou za ztracené dětství (a roky života vůbec) a prožívanou bolest se nám dostalo mnoha kompenzací. Bůhvíproč jsme údajně mnohem inteligentnější než průměrný občan a snad ve všech případech je nám vlastní mnohem větší míra odvahy a silné vůle, což lze dokumentovat například buldočí zarputilostí, s níž přežíváme a jdeme za svým já. Je nás jako šafránu, jsme výjimeční a mnohé kultury nás uctívaly jako bohy.

Narozdíl od ostatních můžeme nejen zažít, ale navíc i pochopit podstatu sexuální identity, rolí ve společnosti a i skrytá pravidla, kterými se řídí. Dostali jsme do vínku možnost nahlédnout do života obou pohlaví a, ať chceme nebo ne, sledovat obojí jaksi ze strany. Máme možnost zvolit si svůj vlastní život bez ohledu na jinak nezpochybnitelné dané pohlaví či sociální roli. Můžeme dělat věci, nové věci, a to jen díky naší unikátní životní zkušenosti. S pomocí hormonů si můžeme udržovat mládí i v dobách, kdy obličeje ostatních zakryjí vrásky. Můžeme se radovat z funkcí našeho mozku -- stát se jazykovými hvězdami díky jeho ženské části a uchovat si prostorovou orientaci díky jeho mužské části. Když k tomu sebereme odvahu, můžeme se každé ráno probouzet do života, který jsme si sami stvořili... A po operativní proměně můžeme vést spokojený a jedinečný život. To ovšem jen za předpokladu, že dokážeme zapomenout na minulost, na nesnášenlivost okolí a všeobecně negativní postoj dnešní kultury.

Být transsexuálem není lehké, není to život, který by vám někdo záviděl, ale jednoznačné prokletí to také není. Díky hormonům a operacím teď patříme k prvním generacím transsexuálů, kteří můžou zažít skutečnou proměnu a stát se tak sami sebou. Nikdo před námi takové štěstí neměl. Máme toho moc co dát světu i těm, kdo nás mají rádi. Jak napsal někdo moudřejší a chytřejší, než já: Jsme jako bájní jednorožci, vzácní a nádherní. A někde hluboko uvnitř cítím, že jsem tím jednorožcem vlastně ráda.