Povinná mlčenlivost

Jednou ze základních podmínek při poskytování zdravotní péče je povinná mlčenlivost. Zákon ji ukládá tím, že v povinnostech zdravotnických pracovníků stanovuje, že zdravotnický pracovník je povinen zejména zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnosti sděluje se souhlasem ošetřované osoby.

Velice se diskutuje o další pasáži zákona, kde se říká, že zdravotnický pracovník může být této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu, neboť není stanoveno, kdo je nadřízeným orgánem soukromého praktického lékaře pro dospělé a není vyjasněn ani pojem státního zájmu. Povinnost oznamovat určité skutečnosti uložené zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy tím není dotčena.

Smrt pacienta nezbavuje lékaře povinné mlčenlivosti. Z uvedeného je zřejmé, že se povinná mlčenlivost v ordinaci praktického lékaře týká jak ošetřujícího lékaře, tak i zdravotní sestry, kterou zaměstnává. Původní představy, že se povinná mlčenlivost týká pouze diagnózy a léčení, je mylná.

Povinná mlčenlivost se vztahuje na všechny skutečnosti, které se lékař dověděl od pacienta, od jeho rodiny, ze zdravotnické dokumentace od konziliářů, a to ať již se týkají věcí čistě medicínských (údaje o chorobách a jejich léčení), či údajů sociálních (přiznání důchodů), pracovních (funkční zařazení v zaměstnání) stejně jako rodinného zázemí (rozvádí se).

I když platný zákon lékaři ukládá povinnost informovat vhodným způsobem pacienta, popřípadě členy rodiny o jeho zdravotním stavu, stále více se uplatňuje tendence preferovat povinnou mlčenlivost a přebírat pojetí EU, kde i rodinní příslušníci mohou být informováni pouze se souhlasem pacienta.

V praxi to znamená, že lékař musí velice zvažovat povinnou mlčenlivost při informování členů rodiny o některých chorobách pacienta, zejména těch, které jsou společností vnímány pejorativně (LU, TBC, ale i hemeroidy).

Důležité je si uvědomit, že lékař a jeho sestra jsou povinni dodržovat zákonem danou povinnou mlčenlivost vůči všem, a to dokonce i vůči ostatním zdravotnickým pracovníkům. Také konziliární lékař má dostávat pouze ty informace, které jsou pro něj potřebné.

Samotný fakt, že je osoba lékařem či zdravotní sestrou nemůže zdůvodňovat nahlížení do zdravotnické dokumentace pacienta. Jako porušení povinné mlčenlivost je kvalifikováno též neoprávněné nakládání se zdravotnickou dokumentací. To znamená, že výpis ze zdravotnické dokumentace pro komerční pojišťovnu se má dít na základě souhlasu pacienta.

Stejně tak je lékař vázán povinnou mlčenlivostí vůči policii, soudu, státnímu zástupci, ale i zaměstnavateli nebo vedení školy, kterým může sdělit požadované informace o pacientovi pouze s jeho souhlasem.

Je-li platným obecně závazným předpisem (zákonem, vyhláškou, vládním nařízením, směrnicí registrovanou ve Sbírce zákonů) stanovena oznamovací povinnost, je lékař nejen oprávněn, ale i povinován požadované údaje sdělit, neboť tak činí v zájmu pacienta (pohlavní zneužívání) či ochrany dalších občanů (hlášení infekční choroby).