Jihoameričtí Indiáni mají pohádku o tom, že ženy, které manželé doma
dost netloukli, přijdou do pekla. Západ si raději vypravoval O kocourovi
v botách a peklo měl vyhrazeno spíše pro ty, kteří od něj v Jižní
Americe zachraňovali. Tedy s jistými výhradami - domácí násilí bylo jako
důvod k rozvodu přiznáno v Irsku až v devatesátých letech. A kdo má
pravdu? Respektive, šířeji: Co je určeno biologicky a co je ovlivněno
kulturním působením společnosti?
Toť kruciální otázka vztahu mezi
pohlavími. Otázka, zvláště ve Spojených státech v minulém století
hluboce, neotřele a radikálně studovaná. A toto je jeden z výsledků
tohoto studia - disertační práce Ann Oakleyové z roku 1972, jeden ze
základních kamenů feminismu.
Už v úvodu se autorka zmiňuje, že na rozdíl od podobných prací nechce vyhledávat rozdíly a sepisovat jejich seznam. Nakolik se jí to povedlo, jakož i další ideologické tahanice bych si dovolil po krátkém nástinu obsahu. Oakleyová byla svědomitým sběračem literatury, jako křeček (jak sama píše) běhala i kutala a načesala dosti rozsáhlý soubor informací, vývojem genitálu počínaje a vlivem sociálního postavení rodičů na ochotu hrát si s tankem konče. Ve vší obecnosti řečeno, je až překvapivé, kolik se toho vědělo už v roce 1972.
Úvodní sběrné kapitoly mají skutečně neobyčejně vysokou informační hodnotu. V úvodu sice autorka proklamuje, že plánované rodičovství a umělá kojenecká výživa vrátí muže domů (jako by tam snad někdy byli), ale pak už to sype: Biologie pohlaví, Pohlaví a osobnost, Pohlaví a intelekt, Sexualita. V jedné z těchto kapitol dokonce pochybuje o pravdivosti terénních pozorování Margaret Meadové. Ve škále přechodu od přírodna k humanitnu následují sociální role, samotný gender, jeho vývoj a v samém závěru prognostická kapitola.
Dalo by se očekávat, že „feministická nota“ bude znít hlasitěji s přibývajícím humanitnem znít hlasitěji. Není tomu tak, především proto, že se jedná o práci vpravdě průkopnickou a tedy ještě ne příliš militantní. Definice feminimity/maskulinity podle protestantské morálky amerického venkova je tak uzoučká, že její předefinování v jiných společenstvech prostě nepřekvapí. Čímž ovšem nechci říci, že by autorka již od první kapitoly pochybovala o základních idejích své práce. Již v závěru první kapitoly píše:
"Za prvé není jisté, že pohlavní hormony skutečně vytvářejí vzorce mozkové činnosti, které by přetrvávaly po celou dobu života (výsledky výzkumů na zvířatech to nedokládají). Za druhé, zobecnění poznatků od jednoho druhu pro jiný nejsou zcela platná."
„Za druhé“ pro případ, že by někdo četl předchozí stránku pozorně a povšimnul, si, že jeden z neexistujících důkazů je tam uveden. (To odhlédneme-li od formální konstrukce věty říkající: Není to pravda, alespoň ne na furt, a když je, tak to nejde aplikovat na lidi a na těch pokusničit nejde, takže pravdu máme stejně my, chachá.) Nejen, že biologická pohlaví se liší, dokonce i chování mužů a žen se liší. Mohou se lišit roztodivným způsobem, tu sedí před obydlím žena a muž kope na poli, tu naopak, tu se líčí ženy, onde se zdobí muži. Principiálním problémem opět je, nakolik jsou tyto rozdíly vrozené a nakolik jsou naučené. Z konce předchozího odstavce je patrné, že autorka se kloní ke druhé možnosti.
Přesto připouští i možnost, že by rozdíly mezi pohlavími mohly být „nasměrovány“ biologickými faktory, které však již neurčují rozsah rozdílů, čímž elegantně umožňuje přesunout v budoucnu tuto otázku mezi ideové marginálie. Nasnadě tedy je, že se bude snažit vysledovat proč tomu tak je tak, jak tomu je, a proč tomu není tak, jak by mohlo být.
Kapitola o inteligenci konstatuje dobře podložené přesvědčení o neexistenci univerzálních rozdílů mezi pohlavími. Za připomenutí jistě stojí, že i v této sekci se objevily dvě knihy přímo o inteligenci, ukazující, že problematika inteligence má už naštěstí mnoho let na práci lepší věci, než dokazovat , že ženy jsou od podstaty tupější a naopak. Ostatně i leitmotiv následující kapitoly o sexualitě, totižto zda ženy cítí (mohou cítit) při sexu potěšení je také poněkud „za zenitem“.
Kromě rozdílného vzhledu a chování mají různá pohlaví i různou pozici ve společnosti. Oakleyovou kupodivu nezarážejí společnosti, kde muž prožívá slabost v šestinedělí, zatímco žena už dávno pracuje na poli, či africké společnosti, kde ženy dřou na poli, zatímco muži se potloukají po táboře a popíjejí. Dokonce uvádí fotografii šťastných žen asfaltérek při opravě silnice v socialistické Moskvě. Naopak píše:
"Konkrétní přímý vztah mezi těžkou prací a potraty a předčasnými porody je spíše důsledkem toho, že jak těžká práce, tak tendence k potratům se týká žen ze slabších sociálních vrstev s nedostačující výživou. Příčinou potratů není práce, ale špatná výživa v dětství."
Kdepak naše postkomunistická představa, že cílem ženských hnutí je dostat z ženských rukou alespoň krumpáč a klíč k utahování kolejnic, cílem americké sociální revolucionářky je rovné místo pro ženy: na poli, v továrně i na bojišti! K posledně jmenovanému jen dodejme, že Amazonky starého dahomského království nebyly kmen, ale formální manželky krále. K řešení problému „starých panen“ by tudíž nepřispěly, zvláště pak proto, že staré panny samy byly. I král Dahome věděl, že sexuální abstinence se příznivě odrazí na touze po boji a brutalitě.
A tak jsme se konečně dostali až ke genderu. „Pohlaví“ je termín
biologický, „gender“ je pojem psychologicko-kulturní. Podobně jako
mystici rozlišovali hrubozrné, „hmotné tělo“ a jemné, duchovní „astrální
tělo“. Gender je většinou definován sociální situací... Gender je stále
vidět, pohlaví ne. ... Genderová identita je nezávislá kulturní proměnná
- to dokazují případy chlapce bez penisu... Ano, je to ten chlapec bez
penisu, o němž jsem tu psal posledně
A co z toho vyplývá? "Jinými slovy, ženská homosexualita a transsexualita vzniká v důsledku silné identifikace s mužem. Tím se také vysvětluje nižší výskyt těchto odchylek u žen. Chlapec je vystaven většímu riziku, že se u něho správná genderová identita nevyvine, protože v naší společnosti nebývá otec doma, nebo je citově chladný. Je také jistě možné, že dívky vychované bez otce jsou ženštější než dívky vychované s otcem..." Posledně zmiňované si ostatně můžete v Česku snadno ověřit. Případy úspěšných změn genderové identity jsou ostatně i zde v poznámce překladatelky korigovány.
Genderová teorie se hlásí ke kognitivní teorii a teorii sociálního učení (behaviorismus) a hlavní spor s psychoanalýzou vidí v tom, že /rozlišení pohlaví v identifikaci dítěte s rodičem nevyplývá z oidipovského konfliktu, ale ze struktury rodiny. O dvě stránky dál, autorka píše:
"Děti v rodinách, kde oba rodiče pracují, možná nevidí genderové role dospělých tak diferencované. Mohlo by to částečně pramenit ze skutečnosti, že ženy pracují, a muži se tudíž více podílejí na domácích pracích..." Což ukazuje, že ani autorka nevidí příliš dobře přes nekonečné lány kukuřice kol rodné vsi a navzdory spoustě případů až z daleké Indonésie si nedovede představit rodinu, kde žena nesedí doma a otec nevede „chlapské“ řeči u kuželek.
"Vztah mezi pohlavím a genderem není ve skutečnosti vůbec „přirozený“." To jsou poslední slova, před výhledem do budoucnosti. Kdyby totiž byl, nebylo by prostoru pro sociální revoluce, ani převýchovy, nám tak dobře známé z bolševických časů (nadšením pro tuto dobu se autorka příliš netají) A kam by přišli spasitelé, kdyby nemohli převychovávat a určovat, co je „přirozené“.
Jak je tedy možné, že mladí lidé neodmítají
genderovou deferenciaci a nechtějí vypadat stejně, ptá se autorka? Vždyť
i švédský ekonom Homlberg dokázal, že bez genderové diferenciace by se
podstatně zvýšila národní produktivita. Že by se někde stala chyba? Tu,
by soudružka z NDR, projektující interiér nákladní lodi na jedné z
fotografií jistě neudělala...
Předmluvu pro českého čtenáře
jako
u feministicky orientovaných knih tradičně, napsala M. Čermáková a
tradičně v ní nalezneme i nejfeminističtější slovník z celé knihy. Pokud
byste ho stále neměli dost, více naleznete na stránce týmu Sociologie a
gender Sociologického ústavu AV ČR. Ke
konci této předmluvy autorka píše: "Český muž a česká žena vědí o
rozdílech mezi pohlavími a dělbě práce dle genderu velice málo. A už
vůbec nic o sociální podmíněnosti současných interakcí mezi pohlavími.
Doufejme, že vědí dost.
Vydal Portál v roce 2000.