Kateřina Dolnoveská - básnická sbírka Transgender

Mé srdce spouští kotvu ke dnu...

Mé srdce spouští kotvu ke dnu
a měří hloubku samoty,
však pevnina, ta je v nedohlednu.
Hluboká propast prázdnoty.

Ten pyšný koráb zbaven stěžňů
se bezmocně jen kymácí,
snad v příští bouři klesne ke dnu,
naděj se zvolna vytrácí.

Ač stále blesky vykřičníků
S.O.S. řečí křičí tmou,
jsouc v cizím těle bez úniku,
nevidím hvězdy nad hlavou.

A přece nechci bečku s rumem
ven z podpalubí vyvalit,
tu kompas vládne nad osudem,
co jsem tě našla, tak chci žít.

Tvůj obraz je jak kompas ve mně,
tvůj pohled, okno vesmírné,
stisk tvojí ruky, pevná země
a pocit víry nesmírné.

Ať tedy koráb rozpadne se,
ať třeba trosky doplují,
již nemám v sobě žádnou hořkost,
protože více miluji.

Snad přece vody vyvrhnou mne
a jenom v cárech, pouhý stín,
pokleknu, budu líbat zemi
tak pokorně jak ženský klín.

Ať tedy koráb rozpadne se
ať třeba trosky doplují,
již nemám v srdci žádnou hořkost,
jen daleko víc miluji.