Je to tak

Není tak úplně jednoduché říci „jsem žena", když 30 let tě všichni přesvědčují o tom, že to, co cítíš, je nesmysl – „podívej se na sebe – vždyť jsi chlap jak hora!"

Jenže co oni vědí? No samozřejmě – vnější pohlavní znaky a vzhled. Ale to, co je uvnitř, to, co je uvnitř, vidět nemohou. A nebo nechtějí?!

Tak, narodil jsi se a začal koukat na svět. Začal se seznamovat s okolím, začal si uvědomovat sám sebe, své tělo. Zatím je všechno O.K.

Začínáš se batolit, osahávat a ochutnávat okolní svět. Všichni jsou z toho nadšeni. Nakupují ti bačkůrky, kombinézky – všechno v tzv. chlapeckých barvách (modrá, červená….) a šišlají na tebe… „Ty ši ale klášnej chlapeček", ale tobě je to zatím šumafuk, jedinou tvou starostí je sát informace o okolí, mléko a spát.

Přichází školka – jé tam je vám krásných hraček. Zaujme tě kočárek a panenka. Chceš si s nimi začít hrát, ale přichází nějaká teta a dává ti do ruky autíčko se slovy: „To je pro kluky jako jsi ty a ne panenka". Nemáš z toho rozum, ale dospělci to musí vědět. Neřešíš to a hraješ si s autíčkem. Ale nedá ti to. Vždyť ta panenka je tak krásná. Rodiče si toho všimnou. Mamince to přichází divné, ale sama pro sebe si říká, že jsi prostě jemná povaha. Ve skrytu duše si říká – alespoň to nebude gauner. Otec k tomu přistoupí poněkud rázněji a přihlásí tě na fotbal, hokej …. a drží k tobě řeč, ze které chápeš akorát to, že takhle teda ne.

Nastupuješ na ZŠ a až do svých 14,15 let proplouváš bez větších problémů. Trochu závidíš dívkám jejich těla, jejich možnost začít si malovat rty, oči… Nedá ti to a vyzkoušíš to, když jsi sám doma. Neumělou rukou uděláš pár čar na svém obličeji a v tu chvíli již začínáš tušit, jak to je. Tušíš, že to, že tě nebaví ty tzv. chlapské sporty a že si daleko více rozumíš s děvčaty, je tím, že v tvém těle je uzavřena dívka, která chce ven.

Jdeš za tím, v koho máš tak nějak podvědomě důvěru – za jedním ze svých rodičů. Zkoušíš to oklikou.

„Víš, mami, mám kamaráda, který má problém."

„Povídej."

„On má pocit, že s ním není něco v pořádku."

Matka zpozorní.

„No, on si myslí, že není tak úplně kluk."

„Jak to myslíš?"

„No, on se cítí jako děvče."

„To je ale blbost" na to máma a v jejím pohledu vidíš směs zděšení, nedůvěry, ale i pobavení. Jdeš spát s pocitem, že tě stejně nepochopila.

Uplyne nějaký čas a mamka tě vede na místní OUNZ. Nesměle klepe na dveře se zvláštním popisem – Dětský psycholog.

Je tam pán asi tak v letech tvého děda. Povídá si s tebou. Pak něco píše. Jediné, co ti z následujícího hovoru ulpívá v hlavě, je verdikt vpravdě lékařský – „Víte, paní XY, ten Váš kluk je nějaký divný, ale z toho vyroste."

A léta běží. Proplouváš SŠ, přichází první lásky, první pohlavní styk, zkrátka žiješ jako každý jiný muž.

Až na to, že ty víš….