Příběh - 1. Jak to vlastně začalo
Sedím ve svém pokoji na zemi, a před sebou mám rozložené různé kousky dámského oblečení. Jmenuji se Ladislav a až doposud jsem na veřejnosti i v práci vystupoval jako muž. Postupem času, ale ve mně, v mé duši a v mém mozku, začala převažovat žena. Pouze moje nejbližší okolí ví, co se semnou děje. Zítra jsem se ale rozhodl už pevně uchopit otěže mého osudu do svých rukou, a poprvé vystoupit na veřejnosti jako žena. Teď tady ale sedím, a v duchu si promítám svůj dosavadní dvojí život. Kdy a jak to vlastně začalo? Co vlastně odstartovalo sled událostí, který změnil, a určitě ještě hodně změní, můj život? Musím se ponořit hodně hluboko do svých vzpomínek, abych mohl přesně říct, kdy mě ovládla první touha, touha zkusit si obléct nějaké dámské oblečení, dámské boty, korále,prstýnky a jiné věci, které muži normálně nenosí.
Někdy jsem si dokonce říkal, že zkusím zajít k psychologovi a nechám se uvést do stavu regrese. Trochu tajně věřím, či spíše doufám, v posmrtný život a v převtělování duše. Tím bych si totiž vše jednoduše vysvětlil. Prostě by se třeba ukázalo, že už jsem tady jednou na tom světě žil. Možná, že by se ukázalo, že moje duše už tady jednou byla v těle nějaké ženy. Že se jí to tak zalíbilo, že se prostě s nynějším tělem muže nemůže vůbec ztotožnit! To by vše vysvětlovalo. Jsou to ale všechno jen dohady. Ale pomohly mi vzpomenout si na jeden den, kdy jsem byl ještě dost malý. Vím určitě, že se to přihodilo v době, kdy jsem ještě nechodil do školy. Mám starší sestru, a ta tenkrát měla strašně velkou panenku. Ta panenka, v té době, byla stejně veliká jako já. Měla na sobě krásné nadýchané růžové šatičky. Byly to takové šatičky jako pro princeznu, byly rozpínací a daly se z ní sundat. Vím určitě, že jsem si hrál ve svém pokojíčku, když mě napadlo, že bych si ty šatičky mohl vyzkoušet. Vzpomínky na tuto událost jsou již hodně zpřetrhané, ale jasně si vzpomínám, že jsem se do nich oblékl, a sedl jsem si na místo té panenky. Když do pokojíčku přišla moje máti, tak se začala smát, a ptala se mě, co že jsem to udělal! Vím určitě, že jsem jí odpověděl, že jsem chtěl vědět, jak se ta panenka v těch šatičkách cítí!!!
Potom se dlouhé roky jakoby nic nedělo. No, přece jenom. Dlouho jsem vypadal trochu jako holka. Vzpomínám si, že když jsme z rodiči vyrazili někam na výlet, či procházku, tak se lidi vždycky rodičů ptali, jestli jsem holčička, a nebo chlapeček. Moje touha se začala ozývat, tak mezi třináctým a čtrnáctým rokem. V té době jsem byl nejmenší z naší třídy, a doktoři dokonce říkali, že mám rachitickou postavu a ty podobné řeči. Můj závažnější problém byl ten, že mě v té době začaly trochu svědit prsní bradavky. Dokonce se mi trošku zvětšily, a na omak byly velmi citlivé. Zjistil jsem to jednou na koupališti, když jsem hrudníkem sklouzl přes hranu bazénu. Svědění trvalo několik měsíců, a zvětšení prsou bylo znatelné. Máti si toho samozřejmě všimla, ale otec prohlásil, že to nic není, že každý chlap má mít vyvinutý hrudník, a že se vlastně nic neděje. Ono se ale dělo. Dělo se něco v mojí duši a v mém mozku.
Jak už jsem řekl, mám starší sestru. V té době jsme měli společný pokoj, a dokonce i velkou skříň na oblečení. Ona už chodila na gympl a do různých kroužků, a naši zůstávali dlouho do večera v práci. To mi všechno nahrávalo k tomu, abych si v klidu a tajnosti mohl prohlížet její oblečení. A nejen prohlížet! Začal jsem si ho postupně i zkoušet. Tenkrát byla doba minisukní. Sestra jich měla plnou skříň, a taky silonky, podprsenky, a k nim různé svetříky. A doplňoval jsem to samozřejmě i jejími kalhotkami. To byla taková doba, kdy jsem si oblečení jen tak zkoušel, stoupl jsem si před zrcadlo, prohlížel jsem se, jak mi to sluší. Postupně jsem začal dělat výlety i do matčiny skříně, přesněji řečeno do její veliké krabice s bižuterií. Byla plná různých korálů, prstýnků, řetízků a náušnic typu klipsen. Máti tenkrát dělala nějakou propagaci pro Jabloneckou bižuterii, a měla v té krabici i celé sady od čelenky, přes náhrdelníky, náušnice a náramky. Taky jsme měli doma kalendář Jablonecké bižuterie, ve kterém, na tehdejší dobu dost spoře oděné modelky, demonstrovaly nošení bižuterie. Do té doby, jsem vždy trochu pociťoval jistý stupeň vzrušení, ale nikdy jsem ještě neprožil vyvrcholení.
To přišlo právě v době, když jsem objevil ten kalendář. Našel jsem totiž u máti ve skříni kompletní sadu bižuterie, co měla na sobě ta modelka v kalendáři. Tak, a to mě inspirovalo k tomu, že jsem si to musel vyzkoušet jako ona. Věděl jsem, že budu doma sám, a že na to mám tak skoro čtyři hodiny čas. Šel jsem do koupelny a nanesl jsem si na obličej silnou vrstvu krycího krému, tenkrát to byl Dermacol. Hned jsem vypadal jako hodně opálený. Použil jsem modré oční stíny, červenou rtěnku a černou řasenku. Bylo to poprvé co jsem se nalíčil. Vůbec to nebylo nějak perfektní, naopak, dermacol se vpil do rtěnky, nalíčené řasy se mi obtiskly na víčka a pod oči, ale já jsem z toho pocitu namalovaného obličeje byl na vrcholu blaha. Postupně jsem na sebe navěšel vše, co měla na sobě ta modelka v kalendáři. Přidal jsem na víc další sadu. Když jsem přemýšlel, kam bych si ještě připnul klipsy, tak mi napadlo jediné neozdobené místo mého těla, které ale bylo již značně vzrušené. Ano, bylo to přesně tak, prostě jsem si je připnul na předkožku. Strašně slastně to šimralo, a jak jsem se tak různě kroutil před zrcadlem, najednou jsem dole ucítil takové podivné stahy, a z mého přirození vyteklo něco bílého. Byl to strašně příjemný pocit. Prvně jsem se ale trochu lekl, co se vlastně stalo! A taky to bílé něco nateklo na klipsy, které jsem měl na předkožce. Pamatuji si, že jsem se otřel ubrouskem, klipsy jsem umyl ve vodě a vysušil. Horší to už bylo s odlíčením. Drhnul jsem se mýdlem a horkou vodou, protože jsem tenkrát vůbec nevěděl, že by to šlo napřed utřít do ubrousku. Myl jsem se na pokračování, protože jsem se bál, aby nikdo nepoznal, co jsem ze sebou dělal.
Ta doba co byla tenkrát, to schovávání a úklid všech těch různých věcí, doplňků, a kusů oblečení tak, aby to nikdo nepoznal, ale byla pro mě v něčem prospěšná. Vytrénovala mi totiž moji paměť skoro až na fotografickou. Vždy se mi podařilo uložit všechny věci, a oblečení které jsem použil, zpět, přesně na to místo kde byly před tím, než jsem si je vzal. Naučil jsem se dokonale skládat svetry, košilky, rovnat kalhotky do komínků a skládat boty v botníku tak, aby si nikdo nevšiml, že jsem si zrovna ten den zkoušel sestřiny lodičky do tanečních.
Při těchto vzpomínkách se pro sebe musím usmát. Všechny začátky jsou hezké, i když jsem přesně ještě nevěděl co se vlastně se mnou děje. Neměl jsem tu možnost si o tom někde něco přečíst jako dnes, nebo se zapojit do komunity podobně smýšlejících lidí. Prostě tenkrát to bylo tabu. A taky jsem vůbec neznal jméno pro tuto svoji nemoc. Nemoc? Nebo úchylku? Ale když vyslovím úchylku, zní to strašně! Nejsem přece žádný úchyl! Jsem jenom vězeň. Moje duše je vězněm v těle, ve kterém není spokojena. Ale jak to vlastně šlo potom dál?
