Nový pohled na genitálie a gender

V některých současných afrických a středovýchodních kulturách jsou za nevzhledné a nečisté považovány stydké pysky obecně (tedy nejen ty delší) a muži se odmítají ženit se "ženami, které ,to´ neabsolvovaly", tj. s těmi, které neprodělaly odstranění stydkých pysků a poštěváčku. Podle obecně přijímaného názoru by se neodoperovaná labia v rozkroku volně pohupovala, čímž by mohla ohrozit penis.

Jedna odborná stať z roku 1884 obsahuje barevné kresby jevu označovaného názvem "hotentotská zástěra". Autor v něm uvádí, že "všem ženám z jihoafrického kmene Křováků jakož i některým Hotentotkám visí [malé stydké pysky] až do půli stehen".

Jiný zdroj z roku 1824 se v této souvislosti zmiňuje o případu "černošky", jejíž poštěváček měřil na délku jedenáct centimetrů a jeho průměr činil téměř čtyři centimetry, spolu s jiným případem, kdy zvětšený klitoris dosahoval délky třiceti centimetrů a svým vzhledem "připomínal husí krk". Autor posléze dochází k závěru, že zvětšení poštěváčku je patrně rysem, který je pro severoafrické kmeny typický.

Přestože nelze nijak dokázat, zda zmíněná tvrzení byla či dodnes jsou pravdivá, je zjevné, že už samotná publikace podobných článků mohla tehdejší společnost určitým způsobem ovlivnit. Od Cheryl Chase jsem se dozvěděla, že jedna intersexuální Afroameričanka si při čtení antropologických studií připadala "jako kdyby její tělo bylo jakýmsi atavismem, pozůstatkem opičího dědictví, který z ní dělá příbuznou šimpanzů". Ze zmíněných článků totiž získala pocit, že ženy s nadměrně vyvinutými stydkými pysky by se za ně měly stydět a měly by si je dát zredukovat.

Každý, koho zajímá problematika genitálních odchylek, najde v lékařských zprávách týkajících se úpravy labií hotový propletenec nejrůznějších postojů. Autoři jedné zprávy otištěné nedávno v jednom odborném časopise například přiznávají, že ženy zpravidla lékařskou konzultaci v otázce velikosti stydkých pysků nevyhledávají. Jejich zdrženlivý postoj však není vykládán jako projev spokojenosti se vzhledem vlastních genitálií, ale jako důkaz neznalosti a studu.

Přestože samotní lékaři – kteří bezesporu viděli mnohem více stydkých pysků než jejich pacientky – jsou si dobře vědomi jejich rozmanitosti, autoři zmíněného článku jim doporučují, aby brali vážně nejen onu nepočetnou skupinku žen, jež své obavy vyjádří nahlas, ale i mlčící většinu.

V článku se dále naznačuje, že nejedné ženě možná "vzhled její vulvy dělá starosti", ale nedokáže se s tímto problémem svěřit lékaři. Chirurgický zákrok zvaný "estetická vaginální labioplastika" by měl být doporučen vybraným pacientkám poté, co je vzhled jejich labií důkladně prodiskutován a popsána "široká škála běžných vzhledových variant" (kurzíva autorky).

"Otevřená diskuse, objasnění celé problematiky a potvrzení pacientčiných obav" se nicméně doporučuje i v případech, kdy zmíněný chirurgický zákrok není na místě. Jelikož však naprostá většina žen– jak již ostatně přiznali i samotní autoři – tyto obavy nevyjadřuje, naznačují snad autoři článku, že je třeba je u nich nejprve uměle vyvolat? Jak dlouho bude trvat, než ona rašící "obava" přeroste v žádost o chirurgický zákrok?

Autoři výše uvedené lékařské zprávy popisují hypotetickou situaci, kdy je žena se vzhledem svých stydkých pysků nespokojena i přesto, že vyšetřujícímu lékaři se zdají být normální (jde o psychickou poruchu, kterou autoři označují termínem "dismorfobie"), naprosto však opomíjejí opačnou hypotetickou situaci, kdy pacientka sice neprojevuje sebemenší obavy (neboť předpokládá, že vzhled jejích genitálií je v rámci normy), ale zato lékař je nespokojen.

Druhá varianta přitom mnohem lépe koresponduje s duchem, v němž se nesou celé dějiny kosmetické chirurgie. Uvedená stať začíná zmínkou o rozkvětu kosmetických zákroků prováděných na ženách, na kterém se podílí rostoucí popularita liposukcí, prsních implantátů a dalších "postupů uplatňovaných při úpravě tělesných linií", přičemž autorům je zjevně líto, že "vnější pohlavní orgány představují oblast, v níž se zákroky plastické chirurgie provádějí jen zřídka".

Člověku tak při čtení jejího závěru – kde se praví, že "povinností lékaře je být si vědom (mnohdy nevyřčených) obav, jež pacientky chovají ohledně vzhledu svých zevních rodidel" – nezbývá než se tázat, o čí obavy vlastně jde.