Jak jej příroda stvořila

V této rubrice nebývá zvykem, aby se psalo o knihách v zásadě beletristických. Jsou však osudy, které po románovém zpracování přímo volají, ale zároveň svým obsahem a svými souvislostmi překračují rámec bizarní zkazky, která má ulevit od problémů všedního dne. Jedním z takových je i příběh Davida Reimera, muže, který byl 13 let ženou, a pak se stal opět mužem, příběh, který by byl skutečně ozdobou každého panoptika. Nebýt toho, že byl také experimentální alfou i omegou feminismu a -ismů založených na vlivu kultury na vývoj člověka vůbec.

Tato kniha je zásadní, její existence, respektive existence toho, co popisuje, mění nekonečné regály psychologické, lékařské a sociologické literatury v bezcenné tlachy určené k posílení sociální role pisatelovy. Jako stačil jediný pohled na pusté stepi Střední Asie – v pracích sovětských agronomů žírné celiny s mnohanásobnými výnosy oproti nuzným evropským políčkům i tato kniha mění guru naprosté dominance kultury na chování člověka v prolhané šarlatány.

A jak to všechno vlastně začalo? Vezmeme-li to notně zeširoka, pak reformací a vznikem Mennonitů v Holandsku. Nechceme-li se věnovat dějinám ruského venkova v devatenáctém století, pak rozpadem mennonitské pospolitosti, ze které se vyloupl pár, kterému se narodila dvojčata. Oba chlapci trpěli fimózou – zúženou předkožkou, která se běžně řeší obřízkou. Pak už jen stačilo, aby doktor Huot experimentoval s Bovieho kauterizačním přístrojem (jakási elektrická odpalovací jehla) namísto skalpelu. Nikdo nezjistí, zda byl operatér úplný hňup, nebo zda měl přístroj při nižších napětích poruchu, to že byl chlapcův penis důkladně upečen, to nezmění. Trosky orgánu po několika dnech zcela upadly, lékařská věda tehdy vytvoření nového nebyla schopna a k naprostému dovršení utrpení rodičů se fimóza u druhého bratra zcela ztratila.

Tonoucí, či jinak zoufalý, se stébla chytá a zoufalí Reimerovi se chytili psychologa Johna Moneyho (a zde dodejme, že jedině on byl schopen nabídnout tehdy řešení). Money byl v té době zásadní veličinou na poli výzkumu sexuality. Vymyslel termín pohlavní identita a označování deviací jako parafilie. Jeho osobní charisma lámalo skály, zatímco arogantní, mstivá a ješitná povaha vazy. O jeho nesnášenlivosti a sprostotě šly legendy, a ti, kteří s ním vydrželi pracovat, byli uctíváni podobně jako ti, kteří přežili trestný tábor Cizinecké legie.

Money vyrůstal na Novém Zélandě v silně náboženském prostředí Bratrské církve (ano, ano, posypme si hlavy), byl malý, neduživý a hrál si s děvčaty, protože kluci ho mlátili. Mlátil ho také, dle jeho slov, krutý a dominantní otec, který navíc brzy umřel, takže ho vychovávala ovdovělá matka a její neprovdané sestry, které mu dávaly sežrat, co jim muži udělali, resp. neudělali.

Od dvaceti let se stal sexuálním revolucionářem a v průběhu let skutečně nechyběl na žádné barikádě a čele jediného útoku. Možná, že i pro náš příběh, ale rozhodně pro lásku radikálních feministek citujme: "Přemýšlel jsem o tom, zda by svět skutečně mohl být pro ženy lepší, kdyby se hned při narození nekastrovala jen hospodářská zvířata, ale i muži."

Milton Diamond

Jako každému správnému Goliášovi i Moneymu záhy vyrostl David, v tomto případě se jmenoval Milton Diamond (a to, že byl synem chudých, židovských přistěhovalců z Ukrajiny, mu dává rozměr vpravdě mytologický). Vědecké ostruhy si vydobyl v týmu Willa Younga, který v roce 1959 publikoval práci dokazující, že velké dávky testosteronu do dělohy samic čekajících samičku nemění pohlaví plodu na samce (jak čekali), ale vytváří fyzické samice s chováním typickým pro samce. Na rozdíl od opatrně publikovaných výsledků tohoto týmu se Diamond nebál zobecňovat a v roce 1965 uveřejnil práci, tvrdící, že pohlavní identita je zabudovaná v mozku vlastně už při početí a že možnost nasměrovat intersexuály k nějakému pohlaví v kojeneckém věku ještě neznamená, že se děti rodí pohlavně neutrální. Takovýto útok na svou teorii Money samozřejmě nenechal bez odezvy, kromě roztodivných vědeckých šarvátek se dokonce s Diamondem na konferenci v Dubrovníku poprali.

„Na podporu této teorie,“ (tj. teorie psychosexuální neutrality normálních dětí při narození) napsal Diamond, „nám nebyl předložen žádný případ normálního jedince, který se zdá být nesporně mužského pohlaví a byl úspěšně vychován jako dívka.“ J. Colapinto v tomto citátu vidí omen druhé části tragédie Bruce-Brendy-Davida, alias Johna-Joan. Zhruba 18 měsíců po tomto sporu s Diamondem totiž Moneymu došel dopis Janet Reimeriové o tom, co se stalo jednomu z jejích jednovaječných dvojčat. Lepší „důkaz“ už ani nemohl existovat.

A tak se Reimerovi záhy vydali do Baltimore do nemocnice J. Hopkinse, neboť čas kvačil, dokonce i podle Moneyho teorie, která ostatně nebyla nic jiného než propracovanější teorie Freudova. Mez psychosexuální tvárnosti byla tradičně odhadována zhruba na 2,5 roku, malý Bruce byl vykastrován ve věku 22 měsíců a pro své okolí se změnil v Brendu. Pro okolí, pro sebe patrně příliš ne. Močil/la vestoje, tloukl bratra a vůbec projevoval veskrze klučičí zájmy. S příchodem do pohlavně vyhraněného dětského kolektivu se její problémy dále prohloubily, jedno špatné hodnocení stíhalo druhé a v roce 1972 musela Brenda začít opakovat první třídu.

Mrazivě pikantní přitom je, že 4 měsíce poté Money případ dvojčat poprvé zveřejnil. V jeho interpretaci byla Brenda pochopitelně ta hodnější, upejpavější, čistotnější a něžnější z obou sourozenců, zkrátka hotová princezna vedle bratra – rošťáka a raubíře, jakého svět neviděl. Případ neušel pozornosti bojovnic za ženská práva a feministek, pro které byla teorie psychosexuální neutrality novorozenců základním kamenem, záhy se literatura na toto téma hemžila dojemnými popisy roztomilého děvčátka na míle vzdáleného rodícím se odporně šovinistickým zájmům svého bratra. Chování Brendy se mezitím zhoršovalo a byla pravidelnou zákaznicí psychologických poraden. Zatímco tisk psal o normálně prožitém dětství ve spokojené rodině, matka propadala depresím s ostentativními nevěrami a sebevraždami a otec se upíjel před televizí.

Z hlediska významu Brendina případu je takřka neuvěřitelná laxnost, s jakou k němu Money přistupoval. Vymínil si sice každoroční pravidelné návštěvy v nemocnici J. Hopkinse, ale více času než těch několik dní Brendě skutečně nevěnoval. Za celým 11 let po operaci se nesetkal s jediným místním lékařem, který Brendu ošetřoval. Navíc to s dětmi vůbec neuměl a v obou dvojčatech budil panickou hrůzu, na které si v Brendině případě vylámal zuby nejeden psycholog. Zvláště jeho techniky nácviku sexuálních her budily u sexuálně stále nejistější Brendy děs. Brendiny genitálie neobsahovaly vagínu (měla být vytvořena na začátku puberty), zato byly samá jizva – Brenda byla přesvědčena, že ji matka „bila mezi nohama“, což znamená, že skutečně trpěla oidipským komplexem u dívek a naplněnou kastrační úzkostí, Freudovy teorie tak nakonec přece jen došly naplnění.

S blížící se pubertou se situace Brendy dále vyhrocovala, dokonce i ty nejradikálnější rebelky ve škole, které s ní měly alespoň nějaké kontakty, si povšimly, že Brenda nechce být žena. Odmítala brát estrogen, odmítala podstoupit operaci. Po návštěvě baltimorské nemocnice v roce 1978, při které Money v otázce vaginální operace zatlačil na pilu způsobem, jakým zametal své profesní oponenty a která skončila honičkou po střechách, ulicích a parcích, Brenda s Moneym přerušila veškeré kontakty. Tou dobou už si nepamatovala dny v týdnu, měsíce v roce, nedokázala si otevřít zámek na skříňce, opakovala čtvrtou třídu. Pokus držet basu a chovat se jako „žena“ stál příliš mnoho sil a nevycházel.

V roce 1978 Money poprvé navštívil Reimerovy doma ve Winnipegu, kde také přednášel. Od dvojčat sklidil chladné přijetí a od studentů horké odmítnutí – sexuální revoluce ztrácela dech. Psycholožka Cantorová poprvé doporučila změnu pohlaví zpět na mužské. V roce 1979 Brenda přestoupila na učňák a drsné prostředí ji v zásadě přinutilo přestat hrát hru na dívku, ačkoliv její chlapecké chování budilo posměch a hrozby. Televize BBC mezi tím o případu natočila dokument „První otázka“, který byl v otázce úspěchu Brendiny změny pohlaví značně skeptický. Money zuřil a o případu dvojčat přestal od té doby mluvit, prý s ohledem na lékařskou etiku a na protest proti novinářským hyenám. 14. 3. 1980 se Brenda dověděla pravdu. 22.10. 1980 byla Davidovi (jak se sám nazval) odoperována prsa a v červenci 1981 začala chirurgická tvorba penisu. Následovala léta smiřování s novou identitou, první prozrazení chybějících orgánů, pokus o sebevraždu, léta v ústraní, léta návratu do společnosti, nové známosti, další falosplastiky, vyzkoušení zázraku lékařské vědy a 22. 9. 1990 svatba.

Příběh Davida Riemera by zde mohl skončit, naiva by mohl dodat, že i šťastně. V knize však neběží jen o něj, druhou linií je příběh vědecké kariéry Johna Moneyho a jeho oponentů Miltona Diamonda a Keitha Sigmundsona (vedoucího psychiatrické kliniky ve Winnipegu). Právě oni dva napsali v zimě 1994 legendární článek o Johnovi/Joan a až do roku 1997 s ním pak obcházeli odborné časopisy, než jim ho přijali v /Archives o pediatrics and adolescent medicine/. Ve světle tohoto faktu nás příliš nepřekvapí, že v roce 1987 po obdržení ceny od Národního institutu zdraví hovoří Money o změnách pohlaví v dětství jako o svém nejvýznamnějším přínosu lékařské vědě. Obhajoval tak svou teorii přeměn chlapců se zničeným penisem na dívky v době, kdy jediný příklad úspěšnosti této terapie, Brenda, byl už 7 let Davidem.

Vyvracet modly dá spoustu práce. V případě teorie, že psychosexuální orientace se tvoří až po narození, bylo a je vyvracení obzvláště náročné. Oponenti sbírali síly pomalu, první práce kritizující statistické zpracování výsledků v nemocnici J. Hopkinse vyšla už v roce 1959, v roce 1976 byla v Kalifornii objevena nová metoda zvětšování penisu u novorozených chlapců s mikropenisem, v roce 1995 vyšla studie šesti vykastrovaných chlapců s mikropenisem – všichni jevili spíše mužské chování a dva se nechali operativně změnit na muže úplně. Rovněž Money začal otáčet, v roce 1988 v rozhovoru pro populární časopis tvrdil, že biologický základ zastává významnou roli při diferenciaci pohlaví, v roce 1991 vynechal Davida a Briana ve své sbírce „srovnávacích dvojic“, ale v otázce Davida Reimera neústupně setrval na proklamaci, že se jedná o nečisté ideologické kejkle jeho protivníka M. Diamonda.

Na každém ohni, který jasně hoří, se hřeje nějaká polévka. Navzdory svému charismatu by Money sám své názory tak dlouho neubránil – „jeho“ Klinika pro výzkum pohlavní identity při nemocnici J. Hopkinse byla zrušena v roce 1979, v roce 1983 musel ukončit svoje veřejné večerní kurzy o sexualitě a o další tři roky později musel opustit i kancelář v areálu nemocnice. Nadšení, které jeho názory budily ve feministických kruzích bylo již zmíněno (v opakovaných vydáních feministických bestselerů byl případ John/Joan zaretušován). Na opačné straně spektra i behavioristické metody odnaučování dospělých homosexuálů homosexualitě, třeba metodou studu, vycházejí ze stejné teorie tvárnosti sexuální orientace po narození.

Ale zpět o tři odstavce výše: Davidova matka trpí depresemi, otec pije, bratr Brian propadl drogám, depresím, pobyl v kriminálu, rozvedl se a má mizerné zaměstnání. Davidova manželka má tři nemanželské děti s různými muži, on sám pracuje na jatkách. Pět let poté, co se David stal mužem, doporučil Money v podobném případě zmrzačení při obřízce operativní změnu chlapce na dívku. Legendy nekončí šťastně…

Kniha je rozšířením článku Johna Colapinta v časopise Rolling Stone. Vydal Triton v roce 2001.