Potom, paralela našeho potratového zákona a já to neváhám říct za svou osobu, pro mě do určité míry amorálního a neblaze proslulého, je nesprávná v tom, že tady nejde o nemocné lidi. Já nevím, ale my mluvíme o tom, zda je nemocný transsexuál, nebo není nemocný, čili kategorie těhotných to bych tedy odmítl jako tertium comparationis nevhodné.

Ale pokud jde o ty patra, tak jistě tu určitá analogie je, ale dá se to určitým, řekl bych zákonným způsobem, přece jenom regulovat. A to zase je věc právní, tedy úpravy bych řekl v prvním řádu a režimu státním, že se může vyžadovat to, že snoubenci jsou seznámeni a také prohlašují, že jsou seznámeni se stavem, zdravotním stavem toho svého partnera.

Ale jak my můžeme potom chtít, aby byl správně seznámen se stavem svého partnera, se zdravotním stavem svého partnera, mladý člověk, který nemá sexuální zkušenosti a který narazí na takovou atrapu bych řekl, to může zanechat skutečně hluboké následky v celém dalším životě tohoto člověka, který takovýmto způsobem byl podveden a navíc je podveden na základě papíru, který se mu vystaví.

Tedy tady se musíme držet určitých, i v případě, že bychom koncedovali, což já za svou osobu a tedy jako pan profesor Rozmarič pronášel za ústav, tedy nekoncedujeme tuto operaci, ale i kdybychom ji koncedovali, tak musíme zajistit to, že ti lidé musí být informováni o tom, že v žádném případě se nestanou ženou, a že v žádném případě na podkladě toho nemohou dostat papír, který je označí za ženu nebo za muže.

Čili tady jsou ty meze. Ovšem kdyby se jim toto přísně, přímo a otevřeně řeklo, tak oni ani třeba tu operaci nebudou žádat. Čili to jsou věci, které by při tom operativním přístupu měly být jaksi uváženy, brány v úvahu a podle toho by se mělo podle mého názoru postupovat.