Ke komusiroplastice se dostávám až po sedmi letech. V Motole dřív byla tendence na ní objednávat lidi circa 8 měsíců po SRS. Vzhledem k nutnosti elektrolýzy/laseru v oblasti kolem klitorisu se to dá jen stěží stihnout a elektrolýza je o to víc bolestivá, že v danou chvíli ještě nejde o zcela zahojený místo. Z důvodu bolestivosti a toho, že jsem stejně měla být na 2 měsíce mimo ČR jsem teda původní termín zrušila s tím, že se k tomu vrátím někdy později. V mezidobí jsem si ale na věci dost zvykla a nijak mě to netížilo, až v poslední době jsem si řekla, že by nebylo naškodu to dodělat.
Elektrolýza
Na elektrolýzu jsem chodila do Centra estetické kosmetiky v Praze v Ženských domovech. Tam jsem tehdy začala ty první dvě sezení a věděla jsem, že tam ví, jak postupovat z hlediska přípravy na komisuroplastiku. Nebylo teda třeba nic zbytečně detailně vysvětlovat. Technik věděl, co je potřeba. Sezení byly – zvlášt vzhledem k tomu, o jaký místo se jedná – dost v klidu a cejtila jsem se uvolněně. Předem jsem vždycky aplikovala Emlu se zábalem do potravinový fólie, a bolestivý to sice bylo, ačkoliv ne nijak urputně (rozhodně mnohem mnohem míň než před těma sedmi lety). Celkem to bylo tuším možná pět nebo šest sezení o 30 minutách. Plus ty circa dvě sezení v minulosti, kde netuším, kolik se toho stihlo, ale myslím, že moc ne. Pár chloupků tam potom ještě zůstalo, ale nešlo o nic zásadního.
Domluvení termínu
V říjnu 2024 jsem napsala e-mail doc. Jarolímovi (kterej dělal operace v minulosti), že bych chtěla pokračovat s komisuroplastikou. Ten mi řekl, že se mám zastavit na termín v listopadu. Tam se domluvil termín na indikační vizitu (kde jsem se teoreticky měla dozvědět termín operace v následujícím týdnu), která měla bejt v březnu 2025. Před indikačkou jsem si taky měla zařídit předoperační vyšetření. Jarolím se jenom podíval, jak věci tam dole vypadaj a zeptal se, jestli chodím na laser. Řekla jsem, že chodím na elektrolýzu, z čehož byl zmatenej, ale vysvětlila jsem, že jde o trvalou epilaci a dál se neptal.
Indikační vizita
Stejně jako před 7 lety, indikační vizita byla masterclass v mismanagementu. Všichni lidi, který maj mít operaci někdy v následujícím tejdnu přijdou na stejnej čas a postupně si je volaj velmi volným tempem do ordinace, kde jim dají termín. I samotný volání do ordinace probíhá triážním systémem, tzv. termíny se dávají podle akutnosti problému. Tím, že jakožto trans lidi u nás jde fakticky o elektivní a odložitelnej zákrok, tak nás volaj vždycky až na konec.
Ve výsledku jsou to circa 3 až i 4 hodiny čekání v plný čekárně, zavolání do ordinace, kde se akorát podívaj na výsledky předoperačního vyšetření a daj vám termín. Je to totálně degradující, ubíjející a zbytečný (prakticky celá věc by se dala vyřešit po telefonu). V aktuální době je to o to víc absurdní v tom, že prakticky všechny operace (alespoň u trans lidí) se odkládaj o 3 až 4 týdny z důsledku nedostatku anestezioložstva. Fakticky ale tenhle kafkaeskní nesmysl musej protrpět i cis lidi, takže nejde jenom o nějakou institucionální transfobii, ale o jasnou dysfunkci urologický kliniky v Motole a nezájem o komfort nebo lidskost pacienstva. Na to, jestli jsem dole skutečně vyepilovaná se nikdo neptal, nikdo nic vidět nechtěl. Díky M&M, že jste tam bylyi se mnou a nemusela jsem to čekání trpět znova sama.
Nicméně po zhruba dvou tejdnech jsem dostala telefonát, kde jsem se dozvěděla termín operace. Vyjma papíru, kterej jsem dostala an indikačce, kterej vysvětluje, co si vzít do nemocnice, mi nebylo řečený prakticky nic. Nebejt toho, že si matně pamatuju, jak věci probíhaly se SRS, nahrávky přednášky od Dr. Fontany a papíru, kterej M dostala těsně před svojí SRS, bych v podstatě pořád vůbec nevěděla, co zákrok obnáší, co od něj můžu čekat a jak dlouho vlastně vůbec budu v nemocnici.
1. den: hospitalizace
Den před termínem jsem se oholila co nejvíc nahladko, ačkoliv to nikde nebylo uvedený ani řečený jako požadavek. Před SRS jsem to tehdy neudělala (protože mi to nikdo neřekl) a dostala jsem za to tehdy vynadáno a musela jsem se holit nejhoršim holítkem na světě ve sprše, kde nebylo nic vidět. Nebylo mi rovněž jasný, jestli můžu den před nástupem do nemocnice jíst nebo ne. Naivně jsem si myslela, že zákrok potenciálně proběhne už v den nástupu, protože nástup byl ráno v 10 hodin a na rozdíl od SRS není potřeba vyprázdnit střeva.
Na danej termín (neděle) jsem se dostavila na lůžkový oddělení urologický kliniky v sekci 5B, jak bylo napsaný v informačním papíru (o víkendech je podle všeho třeba jít jinam, protože na lůžkovým oddělení asi není přijímající sestra). Opět jsem ráda, že jsem nebyla sama a mohla jsem tam být s partnerstvem a M, protože zase šlo o několik hodin čekání.
Přijem od sestry proběhl bez podivností a problémů. Odevzdala jsem léky, ona se mě zeptala na nějaký dodatečný info a to bylo všechno. Akorát mi řekla, že pokoj, kterej pro mě maj připravenej ještě není uvolněnej, takže budu muset čekat trochu dýl a mezitím mě přijme Dr. Fontana.
Příjem u Dr. Fontany byl úplně v klidu. Byla extrémně příjemná a jednala se mnou, jako s člověkem. Podívala se na stav věcí a optala se, jestli jsem dostatečně vyepilovaná (protože po oholení ona úplně nevidí, kolik je toho vyepilovanýho). Sedla jsem si s ní u počítače a ona mi ukázala sekci tý svojí přednášky ohledně toho, jak operace probíhá, jak dlouho je rekonvalescence a tak. U mě řekla, že by ráda udělala tři specifický věci: Přední komisuroplastiku společně s tvorbou laloku pro klitoris z labií. Zadní komisuroplastiku, kde chce udělat řez v dolní části vstupu do pochvy a přístup tak usnadnit. A pak taky říkala, že by ráda ještě o něco víc přichytila klitoris, aby byl spíš v ležatý pozici oproti původní, kde byl spíš trochu napřímený. Řekla mi taky, že během operace se všem vždycky dělá katetrizace. Pokud půjde bez problémů, tak mi katetr vytáhnou následující den před propuštěním. Pokud by ale nešla úplně snadno, tak se dělá taky meatoplastika a katetr se vytahuje až po týdnu – to mě ale podle všeho nečeká, ale je lepší o tý potencialitě vědět. Operaci mám prej očekávat někdy kolem půl jedný následující den a bude ji dělat Dr. Adam Novák pod jejím dohledem. Možná zaučuje někoho dalšího.
Šla jsem zpátky do návštěvní místosti čekat na pokoj. Po zhruba hodině mi sestra řekla, že už ho mají připravený a šla jsem se zabydlet. Na lůžkový oddělení jsem přišla teda v 10 hodin a až v jednu odpoledne jsem byla na pokoji. To je ale poměrně normální a nejde nijak o problém personálu, kterej nijak neovlivní, kdy si někoho přijede vyzvednout doprovod, aby se pokoj uvolnil.
Zbytek dne probíhal dost nudně. Tím, že jsem se dostala na pokoj pozdějc, tak jsem neměla nárok na oběd a musela jsem si dojít si ho koupit sama. Jíst a pít jsem mohla do půlnoci, pak už ale i bez vody. Někdy kolem sedmý večer jsem dostala večeři a přišla sestra mi zavíst kanylu. Pak se u mě ještě otočila další sestra, která přišla zkontrolovat, jestli jsem dostatečně oholená (tady bych opět chtěla zdůraznit, že až do tý chvíle mi o holení nikdo nic neřekl). Někdy kolem desátý jsem dostala alprazolam (Neurol) na klidnější spaní a heparin (AKA motolský polibek) na dobrou noc. Jediný co, tak mi zapomněli dát před spaním progesteron. Fontana ho podle všeho zapomněla uvíést do dekurzu.
2. den: operace
Spala jsem mizerně a probudila jsem se v 5 ráno s bolestí hlavy. Poprosila jsem sestru, jestli bych mohla dostat buď něco na spaní nebo něco na tu bolest hlavy. Sestra mi řekla, že na spaní určitě ne (což je pochopitelný), ale na bolest hlavy jsem dostala Novalgin. Oblíkla jsem si andílka a kompresní punčochy a čekala na další info. Dostala jsem kapačku fýzáku na zavodnění a svoje ranní prášky společně s dalším alprazolamem.
Před půl jednou si pro mě přišla sestra a řekla, že se mám připravit na odvoz k operaci (sundat brejle, šperky atd.). Pak jsme jely na projížďku přes půlku Motola na operační sál. Tam jsem přesedla (resp. přelehla) na pás, kterej mě vyklopil na operační stůl. Odvezlyi si mě do sálu a tam se mi představilyi sestra, anestezioložka a chirurg. Anestezioložka se mě ještě doptala znova pro jistotu na nějaký info, během čehož se jí povedlo mě misgenderovat. Šla jsem na ježíše, dostala jsem něco nejdřív na bolest a dejchala z masky a pak něco na uspání.
Probudila jsem se asi o dvě hodiny pozdějc. Operace podle Fontany měla trvat asi hodinu, takže jsem asi další hodinu možná byla mimo po anestezii. Cítila jsem se úplně v pohodě – dokonce bych řekla, že i odpočatě po tom nedostatku spánku. Sestra mě odvezla na pokoj a řekla mi, že mi zejtra vezmou katetr a propustí mě.
Ze začátku jsem bojovala s tím, že mi z katetru nechtělo nic moc odtíkat. Jinak jsem se fyzicky cítila úplně v pohodě. Bolest byla absolutně minimální a dostala jsem akorát Novalgin. Nikdo mi neřekl, že nesmím vstávat z postele a dovolila jsem si teda vstát a s opatrnými krůčky jsem mohla v pohodě chodit. Večer mě navštívil partnerstvo a všimla si, že pořád z toho katetru nic neodtíká. Po jeho odchodu jsem se o tom pobavila s M, která měla podobnej problém a po asi hodině snahy se mi povedlo uvolnit bubliny a odtok pak byl v pořádku. Přišel se za mnou podívat doktor a optat se, jestli je všechno v poho. Když zjistil, že je to pořád v obvaze, tak řekl, že to rozdělávat nebude. Dostala jsem pak večeři. Sestra se mě zeptala, jestli nechci na noc něco na bolest a řekla jsem že jo (spíš šlo o diskomfort z toho katetru než o bolest z operace samotný) a dostala jsem akorát infuzi paracetamolu společně s heparinovým polibkem.
3. den: propuštění
Sestry mě nechaly spát trochu dýl. Kolem osmý za mnou znovu přišel ten samej doktor a řekl mi, že mě pustěj zejtra. Z toho mi šla trochu hlava kolem a snažila jsem se mu vysvětlit, že všichni včetně sester a Dr. Fontany říkalyi, že půjdu domů dneska. On začal něco o tom, že po celkový anestezii mě tam musí nechat ještě jednu noc, ale pak znejistěl a řekl, že se optá ostatních. Snídani jsem dostala až někdy kolem devátý. Pak za mnou přišlo kolegium, řeklyi, že všechno proběhlo v pořádku a že mi pak přijde sestra vytáhnout katetr a budu moct jít domů. Kolem desátý za mnou znovu přišel ten doktor a řekl, že mám přijít za týden na extrakci stehů, načež já jsem mu řekla, že Dr. Fontana mi říkala, že stehy budou vstřebatelný a že na extrakci teda nebudu muset jít. Po další hodině mi sestra sundala obvazy, vytáhla katetr a mohla jsem jít domů. Vyzvedla si mě partnerstvo a jelyi normálně autobusem bez zásadních problémů. Od vytažení katetru byla bolest naprosto minimální.
Zotavování doma
Upřímně, tady není moc, co říct. V podstatě už v den propuštění (teda den po operaci) jsem se cejtila dost dobře. Snažila jsem se chodit menšími krůčky, ale už teď třetí den chodím úplně normálně. Na běhání to rozhodně není, ale necejtím se nijak zásadně omezená. Sedět i ležet můžu, jak chci a bez bolesti. Nosím zatím vložky, ale jen standardní. Krve tam fakt je jen absolutní minimum, ale je lepší si nezaprasit oblečení. Myslím, že pokud někdo fakt spěchá na to se vrátit do práce/školy, tak ten den po propuštění se dá už normálně i dělat home office, i když asi je fakt lepší zůstat na klidovym režimu a nijak extra se do toho nehrnout. Přiští týden chci ještě pro jistotu zavolat Fontaně, abych se ujistila, že ty stehy jsou doopravdy vstřebatelný, ale to je tak asi všechno.