Coming out byl pro mě ten největší oříšek s kterým jsem se kdy utkala. A než jsem se k němu odhodlala, věřila jsem, že svůj život proživořím jako živoucí mrtvola. Bez duše, bez zájmu. Hlavně, abych nepřišla o pouto s rodiči nebo abych je neranila a nezostudila před lidmi. Abych nebyla tehdy vyvrhelem ve škole. Později aby mě nevyhodili z práce. A všechny lidi, které mohu označit za přátele, aby se na mě nevykašlali. Asi ten nejčernější scénář, jaký by se mohl přihodit a který každého z nás napadne.

A tak jsem mnoho let „existovala“. Všechny mé koníčky opouštěla, protože jsem na ně neměla energii. Opouštěla jsem svoje přátele, protože mě psychicky deptalo, že jsou šťastní a je jim dobře. Začala jsem se odcizovat vlastním rodičům. Protože při výběru třeba obuvi jsem popadla automaticky takové na které mamka opáčila ,,No ale to jsou holčičí!“ a vybrala mi ty správné. Já jen slepě plnila jejich požadavky. Moje vlastní rodiče neměli nejmenší tušení co to se mnou je. A já sama jsem nevěděla co si počít. Tehdy byl internet v plenkách, informace opravdu žádné. Ve škole nám akorát tloukli do hlavy, že kondom je velice důležitý!! Jak nás obklopuje AIDS apod. A já přitom neměla nejmenší zájem s kýmkoliv i kdyby jen chodit. Necítila jsem se dobře ve svém vlastním těle, natož se zajímat o jiné.

,,Ráno jsem vstala, šla do školy, ve škole jsem byla fyzicky přítomná, šla jsem domů, doma jsem přežila, šla jsem spát. Druhý den znova.“

Nějakým zázrakem a s vypětím všech sil jsem zvládla i maturitu.

Našla jsem si zaměstnání a aby toho nebylo málo, můj nadřízený mi neustále oznamoval, že mi všechno strašně trvá, že jsem pomalá! Nejhorší je, že měl pravdu. Začala jsem se nebezpečně přibližovat k tomu, čeho jsem se nejvíc bála. Nakonec mi dal výpověď že ,,pro mě není už práce“.

Bylo mi myslím asi 23 let a uvědomila jsem si, že jsem na začátku konce. Můj život byl úplně prázdný. Měla jsem takové deprese, že mi váha tvrdila 46kg na mých 172cm. Myslela jsem na konec. Ale mé pouto k mé mamce mi to nakonec nedovolilo. Ublížila bych jí a to bych jí nikdy neudělala. Komu to nedošlo, chtěla jsem se zabít.

Najednou coming out už nevypadal tak zle. Nebylo co ztratit. Jenže zdánlivě jednoduché přiznání ,,cítím se být ženou“ není tak jednoduché, když je člověk prázdný a plný depresí. Musela jsem se vzchopit a měla jsem plán.

S tátovou pomocí jsem si našla novou práci. Snažila se jsem být v práci nepostradatelnou a to se mi velice dařilo, i když jsem byla na kraji svých sil. Každou chvíli někdo potřeboval s něčím poradit. Snažila jsem se i přes svou introvertní, pesimistickou a depresivní povahu být veselou, bavící a extrovertní. Dařilo se mi to. Byla jsem prostě oblíbená. A já začala měnit sama sebe. Dlouhé vlasy jsem už měla a tak jsem začala nosit dámské džíny. Tehdy po mamce, měla radost, že se nevyhodí 😀 Pak jsem začala nosit výhradně dámské tenisky a ruce ověnčené náramky jak teenager. Bylo mi přes 25 let ale já si teprve procházela svojí holčičí pubertou 🙂 Začalo mi být mnohem lépe. Kolegové si všimli změny mého šatníku. Zatím jsem to razila cestou pánské svetry, mikiny a dámské džíny, kecky. Vypadala jsem unisexově, trochu i divně. Ale i tak si začali kolegové dělat legraci, že zezadu vypadám jako sexy roštěnka. Postupem času jsem si pořídila i ryze dívčí trochu extravagantní polotriko. Mělo velký výstřih kolem krku. To jsem byla poprvé nervózní, ale reakce okolí mě překvapila. Všichni kolegové byli tolerantní. Nikdo neřekl ani popel. Ovšem kolegyně to poznaly. Nic neřekli ale změna chování byla jasná. Mysleli si, že jsem gay a byly ke mě víc kamarádské. Mě to vyhovovalo, už jsem patřila mezi holky 🙂

Tu už jsem v sobě našla sílu se svěřit rodičům. Obrátil se mi život naruby, protože jsem čekala cokoliv, ale ne to, jak k problému přistoupili rodiče. Oni měli radost. Měli radost, že už vědí co to se mnou je a že mi mohou pomoct a stát při mě.

,,Jestli bych mohla mít přání, přeji všem translidem, aby při nich stáli stejně tak dobré duše, jako jsou moji rodiče.“

Protože jsou to moji rodiče a chtějí mě i ochránit, radili mi, ať s tím zkusím nějak žít (=bez coming outu). Že jsou lidí zlý. Mají asi pravdu, ale nikdy nepochopí, jaké šílené peklo je žít život, který mi nepřijde přirozený. Neuplynul ani rok, změnila jsem ještě zaměstnání kam jsem nastoupila rovnou v dámském (dívčí slim džíny, stylové dámské tenisky, dívčí triko a nalakované nehty). Prostě se jednou hráz s mou osobností protrhla a já už to nedovedu a ani nechci zastavit. Nikdy jsem se necítila tak vyrovnaná a jistá sama sebou, jako nyní. Dnes je mi 29 a postupně své okolí seznamují se situací a zatím se setkávám s perfektním přijetím.

To nejtěžší mě ale teprve čeká, kolegové v mé nové práci. I když mi něco říká, že většina z nich už něco asi tuší 🙂 Ale zatím to nemá cenu uspěchat, jdu teprve na první schůzku k paní doktorce přes sexuologii.

Tak rada všem co s coming outem otálejí
,, Jděte do toho, věřte svému šestému smyslu. Nikdo vám nepomůže, pomoct si musíte sami.“

Hodně štěstí přeje
Domča