![]() |
Může se to stát každému. Ze spolužáka se stane spolužačka. Potkáte se ve vinárně a ten chlupatej kluk, se kterým jsem chodil kalit a za holkama, má najednou prsa a jmenuje se TEREZA SPENCEROVÁ (35). Jak navázat po těch letech? Zeptal jsem se neadekvátně, co je nového. "Pivo už nepiju, jde mi na tloušťku. Jinak nic moc," řekla Tereza hlasem, který větu volně přeložil tak, že prošla něčím, co si nedovedu představit.
Tehdy v té vinárně jsi mi řekla, že jediné, co se nezměnilo, byla tvá
práce.
Určitě, kolegové to vzali vlastně bez potíží, čemuž se ale nedivím,
protože ke mně neměli žádné citové vazby.
Jak na to zareagovala máma?
Poučkama, co mě čeká, a tím, že všem rodinným známým řekla, že syn odjel
do Ameriky. Pro rodiče to ale lehké nebylo, to chápu. Krátce po operaci
mě otec pozval na víno, myslel, že si o mém dalším životě popovídáme
jako chlap s "chlapem". Jenže když šel na záchod, poslal mi jeden kluk,
co seděl na baru, skotskou. Táta se napružil, kdože mu to balí syna, a
vzápětí přišla moje kamarádka, která přes celý lokál zvolala: "Čau,
Terezo, jéé, promiň, ty tady máš pána."No a táta utekl.
Četl jsem, že transsexualita je synonymem sebevraždy. Není to přehnané?
Znám lidi, který když přiznali svou orientaci, byli vyhozeni z domova,
jiní z práce, další dostali na ulici na budku. Ti z nich, kterým bylo
souzeno strávit všechny tyhle krize naráz, jsou na sebevraždu zralí.
Jenom tak pěti procentům tranďáků, které znám, vyšla rodina vstříc a
neměli problém. Je to o psychické výdrži.
Co ti nejvíc vadí?
Některý lidi překvapuje, že umím číst a psát a že nešlapu v Perlovce. To
mě uráží. Ale když už jsme u toho, máme v Perlovce taky své zastoupení.
Přijali tvou proměnu lépe ženské, nebo mužští?
Není to o pohlaví, jako spíš o povaze. Některým mým kamarádům trvalo
docela dlouho, než zkousli fakt, že jsem si nechala uříznout penis, tedy
pro chlapy cosi posvátného a nedotknutelného. Nevěděli, jak se chovat.
Holky to přijaly snáz ... Asi to byla "toleranční" zkouška pro všechny,
kteří mě dřív znali. Pár jich s tím bylo hotových hned. Řekli si, že
jsem úchyl, a jsou spokojení sami se sebou. Jiní se mnou zase chodili po
tak obskurních místech a akcích, že mohl padnout stín úchyláctví i na
ně, a nevadilo jim to.
Vysokou školu jsme studovali ještě jako spolužáci. Kdybych byl
pozornější, všiml bych si napětí ve tvém chování?
Asi ne, ale možná si fandím. Bylo to období mých opravdu hloubkových
mimikry. Pocit života v nepatřičném těle jsem přebíjela vším možným,
chlastem i ženskýma, ačkoli přiznávám - s těma mi to nikdy moc nešlo a
vymlouvala jsem se jim tehdy právě na ten chlast. Byl to bludný kruh,
ale dařilo se mi odvádět pozornost. Dodal mi určitou image, pod kterou
už nikdo dál nepátral.
Měla jsi velké tajemství.
Měla jsem strach. Za totáče byli všichni zglajchšaltovaný, nosili
maoistický oblečky, vybočit z toho bylo o život. Přestože změny pohlaví
se tu dělaly už tehdy, bylo to nepoměrně složitější než dneska.
Vzpomínám si, že jsme spolu stáli v jenom družstvu na vojenské katedře.
Muselo to pro tebe být něco hrozného.
Čtyři roky jsem sháněla modrou knížku na hlavu, protože jsem si
nedokázala představit, že bych šla na vojnu. I když žijí i
transsexuálové, kteří vojnou prošli. To pak v kavárně vidíš třeba
šedesátileté babičky, které si vyprávějí o pochodech v plné polní, a je
jim dobře.
Pokud si vzpomínám, byla jsi tehdy v punkové kapele, která se jmenovala
Šumák, Igor a psací stůl. Jak zapadala do tvé přetvářky?
Punk mi vyhovoval - byla v něm sice pouze negace, která neposouvala nic
dopředu, ale ta revolta, která aspoň čeřila hladinu, mi byla sympatická.
A taky jsem mohla mít namalované oči nebo nabarvené vlasy. Něco z punku
ve mně zůstalo dodnes.
Kdyby tu byl bolševik dodnes, tak by ses k operaci neodhodlala?
Ne, asi by to skončilo ve slepé uličce, sebevraždou. Ten tlak je únosný
jenom do určité míry.
Projevuje se transdětství i něčím jiným, než že si chlapeček začne hrát
s panenkami?
Já si vybavuju jak ty panenky s kamarádkou, tak i fotbal s klukama.
Uznávám, že nějaké převlékání do šatiček bylo už v první třídě, ale
nebylo motivované nějakou touhou změnit pohlaví. To vědomí přišlo až
mnohem později.
Měla jsi tendenci se někomu svěřit?
Ani ne. Jednou mě babička a nějací příbuzní nachytali v šatech a hrozně
se mi vysmáli, ponížili mě. Utáhlo to ve mně kohout sebezapření natolik,
že jsem odešla do "ilegality". Tutlala jsem to.
Později jsi vystudovala novinařinu. Měla jsi potřebu se z toho třeba
vypsat?
Ne, dlouhý roky jsem se vykecávala naživo. Povídala jsem si do zdi s
imaginárníma lidma. Když něco dáš na papír, existuje vždycky nebezpečí,
že to někdo najde.
Jaké jsi měla v pubertě touhy?
Jednu a ta se pořád opakovala: večer usnu a ráno se probudím jako holka.
Bylo to o bytí a identitě. Jenže ráno jsem se vždycky probudila a nic.
Prvek očekávání střídal pravidelně prvek zklamání.
Viděla jsi sama sebe jako holku?
Ano, ale nemělo to obličej, jenom tělo.
Abychom si udělali jasno - transsexuálovi nevyhovuje jeho schránka,
transvestita se převléká, protože je to pro něj fetiš. Souhlasí?
Tak, jak to říkáš ty, to definují sexuologové. Já bych řekla, že na
pomyslné spojnici mezi protipóly muž - žena je spousta různých lidí.
Jsou muži, kteří se do ženského převléknou jednou za půl roku, jiní se
převlékají skoro denně, další žijí v opačné roli, ale nepotřebují změnit
pohlaví, a další procento zase chce vyměnit celé tělo. Definice
transsexuality i transvestismu, jak je chápou doktoři, jsou staré
desítky let a dneska už nevyhovují. A to s tím fetišem se taky nedá
zevšeobecňovat, ale to by bylo na dlouhý povídání.
K transkomunitě se u nás hlásí asi třicet tisíc lidí. Je to hodně?
Ten počet je relativní. Přiznání k transsexualitě v téhle maloměšťácké
společnosti znamená, že budete automaticky zařazeni na okraj
společnosti. A mnoho transsexuálů má rodiny, já se nedivím, že se
skrývají. V Singapuru je velmi benevolentní společnost a k
transsexualitě se tam hlásí asi každý třítisící. V liberálním Holandsku
je to jeden tranďák na jedenáct tisíc lidí, u nás je ten poměr uváděný
jeden ku čtyřiceti tisícům. Protože jsme ale s Holandskem více méně
srovnatelní, skutečné počty českých tranďáků nejspíš budou taky podobné.
Když jsi věděla, že se s tvým pohlavím musí něco stát, nechápu, proč
jsi se oženila?
Tehdy jsem ještě o operaci nepřemýšlela a svatba byla poslední snaha o
normalitu. Doktoři v sexuologickém ústavu ji živili tím, že mi pořád
namlouvali, že to po třicítce přejde. Tímhle blábolem mě připravili o
pár let života. Ale na druhou stranu se nám narodil syn - vždycky, když
jsem ho držela v náručí, bylo mi k smrti líto, že ho nemůžu kojit.
Kdy se dostala do hry operace?
Všechno to byla souhra náhod. Odjela jsem jako zpravodaj ČTK s rodinou
do Káhiry, ale většinu času jsem tam nakonec byla sama. Káhira není
zrovna město s přebujelým nightlifem, tak jsem měla spoustu času
přemýšlet a přibývaly chvíle, kdy jsem si brala kudlu a říkala si, že to
fakt nemá cenu. Pak jsem se ale vrátila, nastoupila do nového místa a
odjela na služební cestu do Ameriky. Veškerý volný čas, který jsem měla
po školeních, jsem trávila na Manhattanu v Greenwich Village. Byla jsem
překvapená, že se tam tranďáci vůbec neskrývají. Pamatuji si, že jsem se
s jedním z nich opila, v hospodě jsem si povídali o životě a já v tu
chvíli věděla, že do toho půjdu.
Musela ses nechat rozvést.
Ano, u soudu jsme to s bývalou manželkou společně obrečeli, což soudce
naprosto nechápal. Ale rozvedl nás.
Upřímně řečeno, nedovedu si představit ten obrovský stesk, tu
frustraci, která tě donutí nechat si rozkuchat tělo.
To není stýskání. Prostě máš mozek A a tělo B, což k sobě, i když si
můžeš stokrát namlouvat opak, nepasuje. Po určité době začne být mozek
unavený, protože jsi pořád ve střehu. Nepřetržitě hraješ roli a to k
smrti vyčerpává. Je to asi stejné, jako když špión pořád dává bacha, aby
ho neodhalili. Problém byl v tom, že si o tom nemáš s kým promluvit,
protože každý to prožívá naprosto subjektivně. Nakonec jsem našla paní
doktorku Fifkovou, která mi pomohla.
Co ostatní doktoři?
Nechci je šmahem odsoudit, ale mám dojem, že většina z nich chce
tranďáky především týrat. Tuhle jsem v jedné jejich učebnici, kterou
sepsal jeden nejmenovaný sexuologický poslanec za ODS, četla, že
transsexuálové jsou hrozně vlezlá, nátlaková skupina, které se nesmí jen
tak vyhovět. Místo aby lidem vysvětlovali, kdo jsme, sugerují nám, že
nás společnost stejně nepřijme. Řídí se myšlenkou, že správné je žít v
dosavadním zdravém těle, jehož funkčnost operace poškodí, a nezajímá je,
jak je naše potřeba silná. Jedna doktorka v Brně se například vyžívá v
tom, že než dotyčného vůbec připustí k předoperační terapii, přeměřuje
mu prsty, pánev, počítá chromozómy. Tyhle údaje ale vůbec o ničem
nevypovídají. Kdyby měla obdobně přeměřit brněnské basketbalistky z IMOS
Žabovřesky a na jejich základě určovat, kolik má měřit správná žena, tak
nevím, nevím. A co mě fascinuje nejvíc: svou účastí ve volbách můžu
spolurozhodovat o osudu celého státu, mám právo se nechat někam zvolit,
ale o tom, jestli si můžu nechat upravit tělo, tak o tom rozhodnout
nemůžu, to za mě rozhoduje jakási komise. A té to může trvat třeba pět
šest let a dostává tak lidi do děsivé deprese. Je to šílené.
Co ta operace vlastně obnáší?
Ve své podstatě je to vlastně urologický zákrok, kdy se močovod vyvede
jinudy. Když je to z kluka na holku, uřízne se ten slavný penis. Z jeho
tkáně se vytvoří vagína. Vyloží se jí, doslova vycpe, takže je funkční a
citlivá.
Jaké je to v novém těle, jsou to boty, které tě náhle netlačí?
Mně se zdálo, že nebe je modřejší a tráva zelenější a vzduch voní. Je to
fantastický pocit navzdory různým bolestem, které se ozývají po té ráně.
Takže happy end?
Ne tak docela. Krátce po operaci, ke které se tak dlouze prokopáváš, ti
doktoři najednou namlouvají, že se z tebe stala normální ženská. Já tomu
podlehla a v první fázi po operaci jsem nosila dlouhé sukně a vlasy,
chtěla jsem hrát přesně takovou sexbombu, jaké znám z televize. Mělo to
ovšem zvláštní efekt - hrozně se mi zúžil rádius, o čem si s lidma
povídat. Bud' jsem musela vynechat celou svou minulost, anebo lhát. Když
mi pak jeden kluk jednou takhle po ránu řekl, že s holkama je to stejně
lepší, usoudila jsem, že nejmoudřejší bude být jenom sama sebou. Teze o
skutečném ženství jsem hodila za hlavu a postavila se tak nějak mimo
pohlaví. Nelžu o tom, co bylo před operací, a vyplácí se mi to.
Poznala jsi někoho, kdo to má stejně namixované jako ty?
To není otázka mixu, je to spíš o odvaze, nakolik si připustíš realitu.
Spousta tranďáků má strach nepatřit do žádné existující škatulky, tak se
za jedno z těch dvou našich pohlaví prohlašují, aby měli pokoj. Ale
opravdu je otázka, jestli se třeba po operaci z holky na kluka fakt
stáváš klukem. Nemáš penis, nevytváříš spermie, nic. Já třeba zase nikdy
nepoznám, co to je menstruace a těhotenství.
Takže jsi se ženskými nesplynula?
Ne. Splynula jsem sama se sebou. To stačí.
Ale přece jen, do ženského světa jsi nahlédla víc než běžný chlap. To
muselo být dobrodružné.
Kolikrát jsem se zúčastnila ženských tlachání a říkala si: kurňa, co
tady dělám, co mám říct k tomu, jestli se líp rodí doma, ve špitále,
nebo do vody? Nic. Když v tom pohlaví vyrůstáš a nabaluješ na sebe
zvyky, rituály a životní zkušenosti, přijdou ti přirozené. Ale přijmout
je bez rozmyslu i s chlupama je směšné. Hodně věcí nechápu a je mi
divné, proč je ženské dělají. Já spíš prostě pozoruju obě komunity a
občas se podle zrovna aktuálního tématu do nějaké přidám.
Kdy jsi výhradně ženská?
Sem tam prolistuju časopis s hadrama, zanadávám si, jak jsou tam ty
potvory štíhlý, zapojím se i do kuchařských diskusí, baví mě vařit pro
malého.
Ženu prý definuje to, jak se k ní chová okolí. Jak tě definovalo?
Až se někomu podaří definovat ženskou, to bude něco! Ale je fakt, že mě
chlapi začali pouštět do dveří a připalovat mi cigarety. Bohužel,
kamarádi, se kterými jsem půl roku předtím řešila hladomor v Somálsku,
přede mnou začali otáčet hovor jen na počasí, jako by mi při té operaci
uřízli spíš kus mozku než něco
jiného. Složitě jsem se propracovávala zpátky mezi intoše s cigárem a
brejlema a dneska už hladomory zase řeším. Hodně srandovní jsou ale ty
jejich mačo kecy; dřív, v mužský roli, jsem je tolik nevnímala.
Jestli to dobře chápu, tak ty jsi mohla plnohodnotně sexuálně žít jako
chlap i teď jako ženská?
Technicky vzato ano, ale ta druhá varianta mě uspokojuje podstatně víc.
Po operaci jsem trpěla horečnatou potřebou zjistit, jak to nové tělo
sexuálně funguje, a musím přiznat, že to bylo dost divoké a dneska na to
období nejsem nijak pyšná. Jenom jsem musela určitou dobu pravidelně
používat robertka, aby mi ta sláva nezarostla. Pamatuju si, jak mě v té
době pozval jeden chlápek na večeři do číny. Několikrát jsem se zmínila,
že už musím domů, a na otázku proč jsem zareagovala, že mě tam čeká
Robert. "A to je tvůj manžel?"zeptal se ten chlápek. Musela jsem se
smát: "Doufám, že ne."
Našla jsi vztah, který by tě zcela pohltil?
U transsexuality je to složité, existuje sice určité procento chlapů,
kteří o nás stojí, ale ti, co znám, mi přijdou divní. Pohltilo mě ale
pár jiných vztahů, ten nejdelší trval tři měsíce. Bylo to zvláštní, ten
kluk vždycky přišel domů, řekl, že se chce podívat na zprávy, jestli
bych mu něco neudělala k večeři. Proč ne, jenže já - bývalý zpravodaj
Četky - pak chtěla vědět, co v těch zprávách bylo, protože jsem to přes
prskání omastku neslyšela. Vždycky řekl, že nic. Cítila jsem, že má
pocit, že by mě to jako ženskou nemělo zajímat. Bavily jsme se o tom s
holkama. Tak mu řekni, poradily mi, ať si něco udělá sám. Divila jsem
se: To se smí? A opravdu, šel si namazat chleba a dívali jsme se na
zprávy spolu. Moje role vznikala metodou pokusů a omylů.
Pochopila jsi feminismus?
Rozumím mu velmi dobře. Díky operaci jsem vlastně ze dne na den
začala cítit takové ty ofenzivní mužské postoje. Nevím sice, kam chtějí
feministky dojít, ale ten pocit naštvání, ten je určitě opodstatněný.
Přeložila jsi nedávno vyšlou knihu Pohlavní štvanci, jakousi historii
translidí. Co ti z ní nejvíc uvízlo v hlavě?
Zarazila mě četnost pohlaví u jiných národů, například Navahové se
třiceti a více pohlavími, to si neumím představit ani já, a to mám dost
bujnou fantazii. Každý mohl být, čím chtěl, nikdo nebyl označen za
úchyla. Během pohanských svátků, ze kterých nám zbyl už jenom masopust,
se lidé volně převlékali, na striktním dodržování sexuality se vůbec
nebazírovalo. Ještě začátek devatenáctého století rozeznával v Evropě
čtyři pohlaví. Takový liberalismus se však křesťanství, judaismu a
islámu nakonec přece jen podařilo tvrdě potlačit a postavit tak mnoho
lidí mimo společnost.
Existuje oficiální stanovisko některé církve ohledně translidí?
Oficiální názor neznám, ale znám holku, která byla ještě relativně
nedávno klukem, byla věřící a žádná církev ji nechtěla. Vystřídala
hinduismus, pravoslaví, islám, katolíky, nikdo ji nebral. V bibli o nás
nic není. Když mi onehdy jeden věřící vysvětloval, že nemám právo na
existenci, protože bible o mně mlčí, dostala jsem ho stejně demagogickým
argumentem, že když má chřipku, vezme si aspirin, o kterém se v bibli
taky nic nedočte.
Je komunita translidí tolerantnější než ty ostatní?
Ne. Jedinci snad. Lidi, kteří se po operaci snaží zařadit do škatulky
muž nebo žena a zneviditelnit se, bohužel přejímají všechny homofobní i
xenofobní atributy, jenom aby nevyčnívali. Poturčenec horší Turka.
Mají translidi nějaké místo, kde by se mohli scházet?
Byla jsem před dvěma lety u vzniku občanského sdružení Transforum, ale
už jsem ho opustila, protože tam začal převládat ghettoidní názor na
život. Předtím jsme byli izolovaní osamoceně, ted' jsme se izolovali v
malé buňce: přes den si opatrně hrát na správné ženy a muže, večer se
scházet s ostatními trand'áky a nadávat na osud. Já mám dost vyvinutou
empatii a občas si připadám jako ochránkyně potulných psů, ale něco
dělat se dá jen s těmi, kteří o to stojí a jsou na to připravení.
Mesiášství se ti nezamlouvá.
Ne, jde mi jen o to, aby společnost tyhle lidi přesunula ze škatulky
úchyl do škatulky člověk. Když se u nás byl na anonymní udání podívat
Fond ohrožených dětí, jestli dobře vychovávám svého syna, přišlo mi to
absurdní.
Jak se k vaší menšině staví zákon?
Já ještě vyplňovala čestné prohlášení o tom, že se kvůli operaci
dobrovolně zříkám rodičovských práv. Existuje novela zákona, kde sice
tenhle protiprávní požadavek už není, ale zato počítá s tím, že když máš
děti, ta slavná komise ti operaci nedovolí. To je přece to samé v bledě
modrém. Shodou okolností dnes zase žijeme s bývalou manželkou a bojím se
toho, že kdyby se s ní něco stalo, že mi sociálka syna tutově nenechá.
Skončil by v děcáku.
Neměla jsi přece jen strach, jak tvůj syn přijme fakt, že se tatínek
proměnil v druhou maminku?
Obrovský, i proto jsme se s bývalkou dohodli, že se to nikdy nedoví, a
hned po rozvodu jsme se rozstěhovaly. Pak se ale začal sám ptát, co je
se mnou, a když se dozvěděl pravdu, vzal to skvěle. Jeho kamarádi k nám
chodí, jejich rodiče proti tomu nejsou, dopadlo to nad očekávání. Pouští
mě do dveří a říká mi Terko. Jsem připravená s ním hrát fotbal, a když
na to přijde, třeba mu poradím, i jak na holky ...
Nezalitovala jsi nikdy ani na chvíli, že sis nechala změnit pohlaví?
Nikdy. Velkou krizi jsem ale měla loni, kdy mě zbila parta skinheadů,
zlomili mi ruku v zápěstí a rozbili hlavu. Pak jsem se asi dva měsíce
fakt bála vyjít na ulici.
Opravdu se ti nestýská po ničem klučičím?
Ne, kouřím pořád stejně silné camelky a nic měnit nechci. Bez ohledu na
to, že už by to stejně nešlo.
Souhlasíš se mnou, že rčení "Změna je život" na tebe platí doslova?
To si piš.