Život je srdce a kámen

S panem VÁCLAVEM GLAZAREM, šéfem Kabaretu Srdce a kámen, jsme se sešli v restauraci půl hodiny před zahájením kabaretní schůze. Je to velmi zaměstnaný muž: Během rozhovoru stačil telefonovat, psát scénář pro televizní pořad i vítat příchozí...

Kdy a za jakých okolností kabaret Srdce a kámen vznikl?
Začali jsme před pěti lety, teď budeme zahajovat šestou divadelní sezónu. Kabaret vznikl z mého velkého vztahu ke k divadlu, ke komedii, satiře a hlavně k českým písničkám. Strašně mě mrzelo, že po revoluci se najednou úplně kompletně ztratila nejenom česká písnička, ale i česká tvorba. Stala se mi taková vtipná věc, že jsem přišel do Crystalu v Paláci kultury, kde hrála kapela a zpívaly dvě zpěvačky. Dva modré balónky, Kristýnka a další krásné písničky - všechno anglicky. Nevydržel jsem to, šel tam a říkám jim: ´Děvčata, myslíte to vážně, že tak nádherný texty vy pominete a zpíváte anglicky - proč?´ A děvčata na to vyděšeně: ´Ale my vůbec neznáme žádný český text, nás to vlastně tak moc nezajímá…´ To mě tak rozčílilo, že jsem šel odtamtud a říkal jsem si: Tak to teda ne…Nakonec jsme s přáteli - byl u toho zpočátku třeba Jaroslav Čejka a další - založili tento kabaret. Tehdy jsme si řekli: bude to pro českou scénu, pro české lidi. Chci aby ten kabaret byl vším, co tahle společnost a tenhle svět nabízí. Chci, abychom se v každém večeru prošli celým světem a zastavili na Výtoni. V Podskalí končíme, protože jsme tam doma…Kabaret by měly být živé noviny, měl by reflektovat to, co nás pálí, co je nám milé a příjemné…

Ve vašem kabaretu je úžasná atmosféra a vazba s publikem. Čím to je?
Ta atmosféra je dána mimo jiné tím, že my nemáme reklamu a také o ní moc nestojíme. Řeknu vám proč: když se objevíme v televizi, v rádiu, v časopisech, v ten moment přijdou lidi, kteří se většinou jen chtějí nechat bavit, ale příliš mnoho se nepřidávat. Kdežto my, když tam máme ty naše miláčky, kteří chodí na základě toho, že jim to doporučil nebo je vzal s sebou kamarád, kamarádka, maminka, dědeček, protože říkali: ´Děti, to musíte vidět…´, tak to je to nejlepší, co vůbec může být. Když si každý večer promítnu sál, vidím třeba pět šest klanů, které patří k sobě. Lidi se tam před sebou nestydí, běžně se tam slaví narozeniny, svátky, svatby…

Nedílnou součástí vašich představení jsou muži převlečení za ženy. Proč?
Jak už jsem uvedl na začátku, kabaret by měly být živé noviny. Kabaret by měl reflektovat celé spektrum našeho života. Nejen v době Shakespearově byli muži hlavními představiteli na scéně a žena se tam neobjevovala. Už tehdy patřily mezi nejkomičtější hry a jednoaktovky ty, kde hráli muži převlečení za ženy. V zahraničí - a od revoluce i u nás - mají vždy velký úspěch show chlapů, kteří to nejen umějí zparodovat, ale většinou se dokážou přeměnit naprosto dokonale. To vyprovokuje spoustu žen, aby si řekly: ´Hergot, tak já taky musím takhle vypadat, když i ten chlap to zvládne...´To je hec, který k životu patří, a spousta lidí v tom nachází i sama sebe, což je důležité. Často se z lidí, kteří mají prvotní výhrady nebo by o tom nechtěli ani slyšet - a zažil jsem takových stovky - stanou nejvěrnější diváci.

Jaké to je konkrétně pro vás vzít si na sebe ženské šaty a stát se dejme tomu Vendulkou Šulákovou?
Ten pocit je v duši každého herce - dávat ze sebe něco přes roli lidem. Vždycky je důležité se v roli najít a představit si nejen život člověka, jehož herec zpodobňuje, ale hlavně svůj život. To mi tenhle kabaret dává. Samozřejmě je pak nádherná odezva v podobě plných sálů a atmosféry, která tam panuje.

Předpokládám, že u vás existuje poměrně silná vazba na místo - na klub v Trojické?
Ano, tam je hlavní stan. Ale členové našeho souboru vyjíždějí i do celé republiky a do zahraničí. Tudíž v žádném případě není možno vidět jeden večer všechny nebo jít stoprocentně na svého oblíbence. Kabaret je soukromým divadlem, jehož provoz je tak neuvěřitelně drahý a časově náročný, že jsme kvůli tomu museli teď v závěru sezóny přejít na pouhý jeden hrací den v týdnu, protože už to finančně neutáhneme. A účinkující, kteří už pět měsíců nedostali ani korunu, mají jedinou finanční jistotu ve svých výjezdech. Někteří lidé jsou i dlouhodobě pryč, aby si vydělali alespoň nějaké peníze a mohli existovat.

Když porovnáte ideu, s níž jste kabaret rozjížděli, a realitu dnes po 342 představeních - nakolik se prvotní záměr naplnil?
Myslím, že se naše práce především hodně zprofesionalizovala, a to v tom slova smyslu, že lidé k tomu přistupují vážněji. Většinou jsou to mladí lidé - někteří jenom s talentem, jiní s konzervatoří, ale s ničím dál. Když jsem po revoluci viděl, co se děje s frekventanty konzervatoří, že divadla o ně nemají zájem a oni se uchylovali do úplně jiných profesí, chtěl jsem aby jejich talenty nezanikaly, protože je jich škoda. Kabaretem tak prošla obrovská spousta lidí, kteří se "placatili" různě a dneska už jsou jinde - viz třeba Petr Jablonský a další. Mě osobně moc potěší, když se člověk od nás někde "chytí" - to je naplnění.

Proč vlastně nese kabaret název Srdce a kámen?
Žila - nebo možná stále žije - v Praze jedna stará dáma, která hodně navštěvovala noční podniky - hlavně herny - s programem a také travesti show. Já jsem se s ní kdysi dávno v těchto nočních podnicích potkal a pak jsme se skamarádili. Přestože to byla žena, ze které si lidi dělali trochu blázny, poznal jsem v ní nesmírně moudrého člověka. Vždy, když jsme si povídali, mluvila o svém těžkém životě a o tom, jak se všechno i přes hrůzy života - válka, koncentrák a tak dále - nakonec obrátilo a zase někoho našla. A ona říkala: ´Vidíš to je ten život, kterej je SRDCE a KÁMEN...´

Jakou roli hrají ženy ve vašem životě?
Já osobně jsem homosexuál, ale přesto mám nejvíc kamarádek - celoživotních - mezi ženami. Těch chlapů je tam hrozně malinko, i když jsou. V každém případě je to asi tím, že všechny moje kamarádky, které mě milujou a já je, tvrdí, že si se mnou mohou alespoň báječně popovídat. Já ale jinak absolutně nedělám rozdíl mezi pohlavími, protože jsem od mládí naprosto vyrovnaný s tím, že je to tak a ne jinak. Nikdy jsem neměl nějaká traumata nebo problémy. Tak se k životu stavím a je tím vše snazší. I okolí reaguje naprosto jinak.

Dá se říci, že by vám za dobu existence kabaretu v nějakém ohledu spadl kámen ze srdce?
Určitě. Je to v každém případě ventil, ale také neuvěřitelná spousta práce. Hlavně proto, že většina z osmadvaceti členů kabaretu má spoustu dalších aktivit a všichni to děláme v běhu při dalších zaměstnáních. Já jsem například v roli majitele, dramaturga, scénáristy, herce, choreografa, uklízečky, kostyméra atd. a je neuvěřitelné, že ti lidé tomu chtějí pomoci, jdou do toho a mají to srdce, přestože finanční odměna není skoro žádná. To je to nádherný, co jde pak z jeviště k lidem. Když je v tom srdce, je tam i atmosféra, která pak lidi fascinuje...