Partnerky a partnerské vztahy transsexuálů Female-to-Male

Prof. Petr Weiss

Souhrn

Autoři se zabývají problematikou psychosexuálního a partnerského vývoje transsexuálů, zvláště kategorie Female to Male. Podávají přehled výsledků výzkumů, které prokazují především dobrou partnerskou, sexuální i sociální adaptaci těchto pacientů.

Partnerství Female to Male transsexuálů jsou srovnatelná s tradičními heterosexuálními partnerstvími, a to i navzdory nepříznivým anatomickým podmínkám. Jsou to většinou stálá, trvající partnerství, ve kterých oba partneři dosahují sexuálního uspokojení. Ženští transsexuálové (F-M) se chovají téměř výhradně „homosexuálně" (s ohledem na jejich biologické pohlaví). Jejich partnerky jsou obvykle heterosexuálně orientované a své partnery plně akceptují v jejich mužské roli.

Transsexualita (F64.0 dle MKN 10), tedy nesoulad pohlavní identifikace ve smyslu plného rozpojení biologického a psychologického pohlaví, je velmi vzácná porucha nejasné (pravděpodobně vrozené) etiologie. Vyskytujeme jak u mužů (Male-to-Female), tak i u žen (Female-to-Male). Porucha pohlavní identifikace se projeví většinou už v útlém dětství, například preferencí hraček a her příslušejících opačnému pohlaví, odmítáním oblečení příslušných vlastnímu, biologickému pohlaví a převlékáním se do šatů pohlaví opačného, ve starším věku často pak snahou vystupovat v sociální i sexuální roli preferovaného pohlaví. Vedoucím příznakem transsexuality pak bývá ve většině případů trvalá a úporná snaha po dosažení přeměny pohlaví, a to jak ve smyslu anatomickém (chirurgickém), tak i ve smyslu úředním. Zákonodárství mnoha zemí (včetně ČR) tyto změny při splnění určitých podmínek (ověření diagnózy, nepřítomnost jiné patologie, ověření schopnosti žít v roli opačného pohlaví atd.) umožňuje.

V období dospívání se tato hluboká porucha pohlavní identity začíná projevovat i v oblasti sexuálních a partnerských vztahů. Transsexuální jedinec se ve většině případů (až na vzácné výjimky homosexuálně orientovaných transsexuálů, tedy jedinců, kteří jsou sexuálně přitahování příslušníky stejného psychologického pohlaví) zamilovává do příslušníků svého biologického pohlaví (transsexuální chlapec do mužů, transsexuální dívka do žen) a nezřídka se proto sami zpočátku považují za homosexuály. Někdy se v tomto období pokoušejí i o adaptaci na většinovou sexualitu navazováním vztahů s opačným pohlavím.

U transsexuálních žen (F-M) jsou tyto biologicky heterosexuální, psychologicky však homosexuální zkušenosti (tedy sexuální styky s muži) podstatně méně frekventované než u transsexuálních mužů (M-F). Pokud se u nich vyskytnou, jsou často označovány za nedobrovolné. Manželství uzavřená podle anatomického pohlaví a narození dětí se u transsexuálních žen prakticky nevyskytují, zatímco u transsexuálních mužů nejsou neobvyklá.

F-M transsexuálové žijí často ve stabilních partnerských vztazích s partnerem stejného biologického pohlaví, který se sám považuje za heterosexuála (19). Rovněž Dixenovy (2) žadatelky o chirurgickou změnu pohlaví uváděly, že nežijí osaměle, ale s partnerkou, a prokazovaly dvakrát více stabilních sexuálních vztahů než mužští žadatelé.

Procento jedinců žijících ve stabilním partnerském vztahu je vyšší u transsexuálních žen než u transsexuálních mužů. To potvrzuje mimo jiné předpoklad, že jak pro mužského transsexuála, tak pro jeho partnera je mnohem obtížnější vztah udržet, než je tomu pro jejich ženské protějšky.

Důvodů pro úspěšnější adaptaci transsexuálů F-M v sociálním přizpůsobení i v partnerském životě bude zřejmě více. Předně je prokázáno, že muži zažívají závažnější psychologické a sociální problémy, jelikož na maskulinitu jejich chování je kladen větší důraz (7). Toto společenské očekávání ztěžuje transsexuálům M-F převzetí atributů ženských rolí. Navíc v případě transsexuálů F-M je i po chirurgickém zákroku jejich původní pohlaví méně poznat, jsou tak hůře odhalitelní, mohou se volněji pohybovat ve společnosti a snadněji budují pevný partnerský svazek. Transsexuálové M-F jsou i po operaci často stále dobře rozpoznatelní (mají velké ruce, nohy, mohutná ramena, jsou vysocí). Společnost je přitom ochotnější přijmout ženu s prvky mužského chování i oblékání (transsexuálové F-M jsou proto také lépe přijímáni svými rodinami) než muže s ženskými atributy. Mužský partner transsexuála M-F je tím vystaven velkému sociálnímu tlaku, který není lehké zvládnout.

Ženské transsexuálky jsou naopak pro okolní společnost méně odhalitelné. Jsou více přístupné novým partnerstvím a díky tomu, že se nesnaží za každou cenu potlačit ženské rysy své osobnosti, jsou také citlivější ke svým protějškům a celkově vyrovnanější. Jak prokázali Krippner a jeho spolupracovníci (11), kteří srovnávali 392 mužských a 71 ženských transsexuálů, a Roback se svým kolektivem (14), v době žádosti o změnu pohlaví operativní cestou se již F-M transsexuálky zpravidla oblékají jako muži. Mají uspokojivý vztah s heterosexuálním partnerem stejného biologického pohlaví a stabilní zaměstnání, případně studují. Je zřejmé, že pro ženské transsexuálky je snadnější převzít mužskou roli bez toho, aby byly společností stigmatizovány, než je pro muže přijmout ženskou roli. Rozhodnutí ukázat se v ženských šatech má podle těchto autorů pro muže jinou dimenzi. Ženské oblečení s sebou stále nese výraz ženskosti, kdežto mužská móda se stala univerzální pro obě pohlaví, a tím získala i ženský charakter.

Z výsledků mnoha studií (například 17) plyne, že se Female to Male transsexuálové chovají téměř výhradně „homosexuálně" (volí partnery stejného biologického pohlaví) a dobrovolná heterosexuální zkušenost je v jejich případě spíše výjimečná.

Ve skupině 13 transsexuálek čekajících na operaci v souboru Robacka et al. (15) se vyskytla pouze jedna podle svého anatomického pohlaví už 12 let vdaná transsexuální pacientka. Po plném rozvinutí své transsexuality však vztah opustila a v době výzkumu byla „ženatá" 3 roky. Zmiňovaný výzkum dále potvrdil již známá fakta, že partnerství F-M transsexuálů jsou stálá a harmonická. Další dvě žadatelky o chirurgickou změnu pohlaví byly též „ženaté" a všechny ostatní žily s partnerkami v průměru 6,72 roku. Všechny páry byly stabilní, kvalitní a dobře sladěné.

Fleming et al. (5) studovali soubor 22 ženských transsexuálů a jejich partnerek a stejně velkou kontrolní skupinu manželských i nemanželských heterosexuálních párů. Ve své práci se zabývali zkoumáním párového přizpůsobení, sexuální aktivity a manželské stability a stresových oblastí ve vztazích F-M transsexuálek. Výzkumy potvrdily výsledky předchozích studií jiných autorů (13,6), že ženští transsexuálové prokazují stabilní a trvalé sexuální vztahy s biologickými ženami. Transsexuální ženy a jejich partnerky chápou svůj vztah jako heterosexuální a většina těchto párů má po přeměně pohlaví také svatbu a adoptuje dítě.

Výzkum dále prokázal, že velká většina F-M transsexuálů se dobře přizpůsobila mužské roli a jejich přizpůsobení a „manželské" vztahy byly trvale lepší než u mužských transsexuálů. Mezi sledovanou a kontrolní skupinou párů nebyly zjištěny žádné rozdíly v párové spokojenosti a soudržnosti v párovém konsensu a ve vyjadřování náklonnosti. Rozdíly nebyly zjištěny ani ve stupni spokojenosti se sexuálními aktivitami nebo ve významnosti sexuálních problémů ve vztahu. Mezi transsexuálkami a jejich partnerkami byly prokázány mnohostranně uspokojivé interpersonální i sexuální vztahy. Párové přizpůsobení a manželská stabilita byly srovnatelné s kontrolní skupinou.

Huxley et al. (8) srovnali skupiny transsexuálů žijících s partnerem a bez partnera a zabývali se i podstatou takových partnerství. Autoři pracovali se souborem celkem 72 transsexuálů, z nichž bylo 55 mužských a 17 ženských. Tzv. „párovou skupinu" tvořilo 26 Male to Female transsexuálů a 9 Female to Male transsexuálů. V první části své studie autoři srovnávali transsexuály obou pohlaví žijící s partnerem a bez partnera. Partner byl přitom definován jako osoba žijící s transsexuálem nejméně 6 měsíců. Ukázalo se, že v tzv. párové skupině (složené z transsexuálů žijících s partnerem) se v první dekádě života častěji vyskytovali otcové nebo jiné zástupné hlavy rodiny (otec chyběl v 7 % případů), zatímco jedinci z nepárové skupiny byli v první dekádě života častěji bez otce (otec nebo jiná hlava rodiny vůbec chyběla v 33 % případů). K podobným zjištěním dospěl rovněž Walinder (20).

Dále byla u párových skupin zaznamenána úspěšnější profesionální adaptace a také častější změna jména v dokladech. Nové doklady pomáhají jak upevnit změnu pohlaví, tak zároveň snadněji získat práci typickou pro zvolené pohlaví.

Jedinci z párových skupin patřili do vyšší společenské třídy. Nicméně se zdá, že samotná existence partnera nepomáhá transsexuálovi zvýšit jeho/její sociální úroveň. Jednoznačně však jedinci žijící v partnerském vztahu byli zaměstnáni delší dobu (déle pracovali nebo studovali a déle také vydrželi v jednom zaměstnání). Zjevně měli vyšší sociální stabilitu a lepší obecné sociální přizpůsobení. Zdá se přitom velmi pravděpodobné, že v pracovní oblasti existuje vztah mezi partnerstvím a zaměstnaností. Dobré zaměstnání totiž může být pro transsexuála jedním z důvodů úspěšného nalezení perspektivního partnera. Díky dobrému místu je transsexuál schopen svého partnera uživit a zabezpečit domácnost.

Výzkum rovněž potvrdil, že transsexuální jedinci (s partnerskou zkušeností i bez ní) jsou připraveni a schopni uzavřít dobrá partnerství, spolupracovat se svým partnerem (partnerkou), reagovat na jeho/její potřeby (včetně sexuálních) a udržet toto partnerství i dlouhodobě.

Další výzkum těchto autorů (9), věnovaný podstatě partnerství s transsexuálem, dospěl k následujícím výsledkům: Podrobná psychosexuální anamnéza partnerek sice nebyla dosažitelná, ale podle získaných informací byla sexuální orientace před ustavením současného partnerství s transsexuálem převážně heterosexuální (14 partnerek), často homosexuální (9 partnerek souboru) nebo „bisexuální" (5 partnerek) a v 7 případech neznámá. Nebyla dostupná ani podrobná psychiatrická anamnéza partnerek, ale v záznamech autorů nebyly žádné doklady o ev. psychiatrickém onemocnění kterékoli z nich v minulosti či v době vyšetření.

Ve většině případů patřily transsexuálky a jejich partnerky do stejné nebo velmi blízké společenské třídy. Autoři zde dospěli k názoru, že pokud mužský či ženský transsexuál není schopen najít si partnera na téže sociální a ekonomické úrovni, potom buduje vztah s někým na nižší sociální úrovni.

Podstatu vztahu mezi ženským transsexuálem a partnerkou vidí autoři v rozsahu společně sdíleného přesvědčení, že ženský transsexuál je muž (přestože ve skutečnosti je biologická žena). Míra partnerčina přesvědčení o podstatě pacientova pohlaví může být různá. Autoři zmiňovaný jev vysvětlují jako přenos bludných idejí a abnormálního chování z jedné osoby na jinou nebo na jiné jedince, kteří byli v těsném spojení s původně ovlivněnou osobou. Poukazují na to, že existují důkazy, že transsexuální partnerství splňují Dewhurstova a Toddova (1) kritéria pro existenci folie a deux. Tvrdí, že partneři, kteří žijí v blízkém vztahu, mají také shodnou „klamnou" ideu (např. že ženský transsexuál je muž).

Další kritérium pro splnění diagnózy folie a deux je skutečnost, že je-li dominantní partner oddělen od submisivního partnera, pak tento submisivní partner ztrácí zcela své přesvědčení. Na základě této skutečnosti vyslovili Slater a Roth (16) domněnku, že slabší partner je „nemocen" pouze v sociálním smyslu. Tomuto předpokladu však odporuje zjištění, že sice v mnoha případech je transsexuální jedinec dominantním partnerem, ale v jiných, zejména u Male to Female transsexuálů, tomu tak být nemusí.

Na základě výše uvedených teorií vyslovují Huxley et al. (9) domněnku, že rozsah, ve kterém je idea mužského pohlaví transsexuální pacientky sdílena i jejich partnerkou, má vztah k citovým vazbám mezi partnery, vzorcům dominance ve vztahu a k sociálním nebo sexuálním potřebám partnerky.

Ve studii Fleminga et al. (4) byl u souboru 22 Female to Male transsexuálů a jejich partnerek užit Personál Attributes Questionnaire a sledováno ohodnocení sebe, partnerky, ideálního sebe a ideální partnerky. Výsledky podporují dřívější závěry Fleminga et al. (3), že pohlavní identita a sexuální role nejsou nutně spojeny u všech transsexuálů. Ukázalo se, že ženští transsexuálové rigidně nelpí na atributech maskulinní role a nesnaží se za každou cenu popřít své femininní prvky (naopak je dokážou dobře využít v mužské roli). Své partnerky vnímali F-M transsexuálové jako více femininní než muži z kontrolní skupiny své partnerky.

Informací o manželských partnerech/partnerkách opačného biologického pohlaví je v literatuře jen velmi málo, patrně z důvodů jejich nezájmu spolupracovat s klinickým pracovištěm. V literatuře je však možné najít studii Randella (21), který zkoumal skupinu 8 manželek mužských transsexuálů (M-F). Dvě si přály zůstat po boku svých manželů po celou dobu léčby a pomoci jim překonat nejtěžší období. Ostatní manželky akceptovaly manželovu transsexualitu a přály si s ním žít či udržovat kontakt dále jako sestry.

I partnerkám ženských transsexuálů (F-M) se věnovalo jen velmi málo studií. Zpravidla byly zmínky o ženách žijících v těchto partnerských vztazích spíše součástí širšího výzkumu zaměřeného na problém transsexualismu.

Z uveřejněných prací (12,10) vyplynulo, že ženské partnerky obvykle plně akceptují transsexuály F-M jako muže a samy sebe charakterizují jako heterosexuálně orientované. Svůj sexuální vztah vnímají stejně jako ostatní ženy žijící v obvyklém partnerství.

Roback a Lothstein (15) popsali partnerky transsexuálek žijících ve stabilním vztahu jako „dobře integrované a bez zjevné psychopatologie". Zároveň uvedli, že žádná z partnerek transsexuálů čekajících na operaci neměla v úmyslu svého druha po zákroku opustit a podporovala ho během předoperačních procedur.

Ve shodě s Roháčkem a Lothsteinem (15) i Steinerem a Bernsteinem (18) Pauly (12) shrnul svou zkušenost z výzkumu partnerek transsexuálů F-M do závěru, že žádná z partnerek jeho souboru nebyla psychotická či zjevně anomální v jakémkoliv smyslu. Zjišťuje u nich schopnost porozumění a tolerance na neobvyklé situace, ne však předtím opakovaně uváděnou pasivitu, závislost nebo homosexuální orientaci.

Ani partnerky ženských transsexuálů ve studii Fleminga et al. (4) nevykazovaly žádné vážné osobnostní či psychické anomálie. Všechny byly seznámeny s partnerovou transsexualitou (partnerem samotným) a to ještě před tím než došlo ke přeměně pohlaví operativní cestou. Autoři uvádějí, že schopnost partnerek vnímat své transsexuální partnery jako muže, přestože anatomicky je jejich tělo ještě ženské, by bylo možné chápat jako poruchu vnímám. Ve skutečnosti se však spíše zdá, že schopnost partnerek bez větších problémů přijmout rozpor mezi fyzickými charakteristikami a sebepojetím jejich partnerů nemá žádný psychopatologický základ. Podobné výsledky jako u předchozích autorů (týkající se sdílené percepce mezi partnery) se objevily také ve výzkumech Huxleyho et al. (8, 9). Bylo v nich prokázáno, že partnerky shodně vnímají ženského transsexuála jako muže.

V jiné studii (5) byla ženským transsexuálům a jejich partnerkám položena otázka, co pro ně bylo nejtěžší překonat, zvládnout. Mezi nejčastější odpovědi transsexuálů F-M patřilo: žít jako žena, přechod z ženy na muže, adaptace na maskulinní roli, říci rodině o transsexualitě a přijetí tohoto faktu rodinou. Jejich partnerky uváděly nejčastěji následující odpovědi: manželova transsexualita, jeho změna pohlaví operativní cestou, nemožnost mít s ním dítě, tabuizování transsexuality , společností, trvalé mlčení rodiny, vysvětlit svůj vztah svým dětem, přizpůsobení se takovému vztahu vůbec.

Závěr

Závěrem lze shrnout, že podle většiny publikovaných studií jsou partnerství Female to Male transsexuálů srovnatelná s tradičními heterosexuálními partnerstvími, a to i navzdory nepříznivým anatomickým podmínkám. Jsou to většinou stálá, trvající partnerství, ve kterých partneři dosahují sexuálního uspokojení. Ženští transsexuálové (F-M) se chovají téměř výhradně „homosexuálně" (s ohledem na své biologické pohlaví). Biologické ženy figurují také v jejich sexuálních fantaziích a snech. Své partnerky o své transsexualitě obvykle informují.

Female to Male transsexuálové jsou schopni obvykle bez větších problémů žít v roli opačného pohlaví a vytvářejí trvalá partnerství často ještě dlouho před podáním žádosti o změnu pohlaví operativní cestou. V případě chirurgického zákroku mají na operaci zájem také jejich partnerky (často je udržení a další zkvalitnění partnerského vztahu jedním z hlavních důvodů podstoupení operace) a doprovází své transsexuální partnery během celé doby léčby i po léčbě.

Z dostupných studií plyne, že partnerky ženských transsexuálů jsou v naprosté většině případů heterosexuálně orientované a svůj sexuální vztah vnímají jako ostatní ženy. Transsexuálního partnera přijímají jako muže a přebírají tak jeho způsob vnímání reality. Závažnější psychopatologie u nich nebyla pozorována.

Literatura

1. Dewhurst, K., Todd, J.: The Psychosis of Association - Folie á Deaux. Journal Nerv. Ment. Dis., 124, 1956, s. 451-459.
2. Dixen, J., Maddever, H., Van Maasdam, J., Edwards, P. W.: Psychosocial Characteristics of Applicant Evaluated for Surgical Gender Reassignment. Archives of Sexual Behavior, 13, 1984, s. 269-286.
3. Fleming, M., Jenkins, S. R., Bugarin, C.: Questioning Current Definitions of Gender Identity: Implications of the Bem Sex-Role Inventary for Transsexuals. Archives of Sexual Behavior, 9, 1980, s. 13-26.
4. Fleming, M., MacGowan, B. R., Sait, P.: Female to Male Transsexualism and Sex Role: Self and Spouse Ratings on the PAQ. Archives of Sexual Behavior, 13,1984,8.51-56.
5. Fleming, M., MacGowan, B., Costos, D.: The Dyadic Adjustment of Female-to-Male Transsexuals. Archives of Sexual Behavior, 14, 1985, s. 47-55.
6. Green, R.: Sexual Identity Conflict in Children and Adults. Basic Books, 1974, New York.
7. Green, R.: The „Sissy Boy Syndrome" and the Development of Homosexuality. Yale University Press, 1987, New Haven.
8. Huxley, P. J., Kenna, J. C., Brandon, S.: Partnership in Transsexualism. Part I. Paired and Nonpaired Groups. Archives of Sexual Behaviour, 10, 1981, s. 133-141.
9. Huxley,P.J., Kenna, J. C., Brandon, S.: Partnership in Transsexualism. Part II. The Nature of the Partnership. Archives of Sexual Behaviour, 10,1981, s. 143-160.
10. Kockott, G., Fa-hrner, E. M.: Male-to-Female and Female-to-Male Transsexuals: A Comparison. Archives of Sexual Behaviour, 17, 1988, s. 539-546.
11. Krippner, S., Benjamin, H., Allen, V.: CČase History Data From 392 Male and 71 Female Transsexuals. J. Am. Soc. Psychosom. Dent. Med., 1973, October, s. 3-27.
12. Pauly, I. B.: Female Transsexualism: Part I. Archives of Sexual Behaviour, 3, 1974, s. 487-508.
13. Pauly, I. B.: Female Transsexualism: Part II. Archives of Sexual Behaviour, 3, 1974, s. 509-526.
14. Roback, H., Fellemen, E., Abramowitz, S.: The Mid-Life Male Sex Change Applicants. Arch. Sex. Behav., 13, 1984, s. 141-153.
15. Roback, H. B., Lothstein, L. M.: The Female Mid-Life Sex Change Applicants: A Comparison with Younger Female Transsexuals and Older Male Sex Change Applicants. Arch. Sex. Behav., 15,1986, s. 401-415.
16. Slater, E., Roth, M.: Clinical Psychiatry. Belliere Tindall and Cox, 1977, London.
17. Sorensen, T., Hertott, P.: Male and Female Transsexualism. The Danish Experience with 37 Patients. Archives of Sexual Behaviour, 11,1982, s. 133-156.
18. Steiner, B., Bernstein, S.: Female to Male Transsexuals and Their Partners. Can. J. Psychiatr., 26, 1981, s. 178-182.
19. Verschoor,A.M.,Poortinga,J.: Psychosocial Differences Between Dutch Male and Female Transsexuals. Archives of Sexual Behaviour, 17,1988,8.173-178.
20. Walinder, J.: Transsexualism. A Study of Forty-Three Cases. Scandinavian University Books, 1967, Goteborg.
21. Randell, J. B.: Transvestitism and Transsexualism. Brit. med. J.,1959, s. 1448-1452.