Život sv. Marie/Marinose (příběh)

O životě a skutcích blahoslavené Marie, která si změnila jméno na Marinos [1]

1. Žil kdysi dobrý, spořádaný a bohabojný muž jménem Eugenios. Své dceři, kterou mu povila jeho zbožná a počestná choť, [2] dal jméno Marie. Po manželčině smrti vychovával Marii sám a vzdělal ji v mnoha naukách pro větší slávu Boží.

2. Jakmile Marie dospěla, otec k ní promluvil, řka: "Pohleď, dcero má - vše, co jest mé, vkládám do tvých rukou, neboť odcházím, abych spasil svou duši." Když to dívka slyšela, pravila: "Otče, svou vlastní duši hodláš spasit a mou vydáš napospas jisté záhubě? Zdaliž neřekl náš Pán, že dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce?"[3] A ještě: "Neboť ten, kdo spasil lidskou duši, jest roven tomu, kdo ji stvořil."

3. I hryzlo Eugenia svědomí, uslyšev její slova doprovázená pláčem a lkaním. Načež odvětil: "Pověz, dcero, co si mám s tebou počít? Tys žena a já hodlám vstoupit do kláštera. Jak bys potom mohla setrvat po mém boku? Vždyť právě prostřednictvím žen vede ďábel válku se služebníky Božími." Leč Marie děla: "Nikoliv, můj pane, neboť si nejprve ostříhám vlasy, obleču se po mužském způsobu a pak vstoupím do kláštera spolu s tebou."

4. Poté, co Eugenios rozdal své statky chudým, vyslechl dceřinu radu a zkrátiv jí vlasy, oděl ji po mužském způsobu a dal jí jméno Marinos.[4] A takto jí radil: "Dcero, ostříhej bedlivě své kroky, neboť vstupuješ na nepřátelskou půdu. Anžto jest každé ženě přísně zapovězeno vstoupiti do mužského kláštera, snaž se zůstat bez viny před Bohem, abychom mohli splnit vše, co nám káže řeholní slib." A tak v doprovodu své dcery vstoupil do kláštera.

5. Den za dnem kráčela Marie po cestě ctnosti, poslušnosti, pokory a odříkání. Poté, co takto strávila v klášteře několik let, začali ji někteří mniši považovat za eunucha, neboť jí nerostly vousy a mluvila vysokým hlasem. Jiní se domnívali, že se tak stalo následkem jejího asketického života, neboť usedala k jídlu než každý druhý den.

6. A tak se nakonec stalo, že její otec zemřel, avšak Marie klášter neopustila a nadále vedla život plný odříkání a poslušnosti, pročež jí Bůh propůjčil dar uzdravování osob sužovaných démony. Neboť ve chvíli, kdy na posedlého vložila ruku, tento se v okamžení uzdravil.

7. V onom klášteře žilo pospolu čtyřicet mnichů. Každý měsíc pak byli čtyři z nich vysláni, aby poskytovali duchovní útěchu jménem kláštera, neboť zodpovídali i za další mnichy žijící samotářským životem vně klášterních zdí. V polovině cesty k nim stával hostinec, kde měli poutníci ve zvyku vyhledávat odpočinek cestou tam i zpět, to kvůli značné vzdálenosti, kterou měli před sebou. Hostinský navíc zahrnoval mnichy mnoha úsluhami a o každého z nich se staral s velkou péčí.

8. I povolal jednoho dne opat kláštera abba [5] Marinose k sobě a děl: "Bratře, vím, jak dobře si vedeš, žes bez poskvrny a neochvějný ve své poslušnosti. Jdi proto udílet duchovní útěchu jménem kláštera, neboť bratři se rmoutí, že se této službě vyhýbáš. Přinese ti však větší slávu v očích Božích." [6] Po těchto slovech padl Marinos na kolena a pravil: "Modli se za mne, otče, a jak přikážeš, tak také učiním."

9. I stalo se tudíž jednoho dne, kdy Marinos spolu se třemi dalšími mnichy nocoval v onom hostinci, že jistý voják připravil o čest dceru hostinského, a tato posléze obtěžkala. A takto jí voják pravil: "Dozví-li se o tom tvůj otec, řekni mu, že to byl ten mladý mnich, kdo s tebou spal." Jakmile hostinský shledal, že jeho dcera je v jiném stavu, vyptával se jí důkladně, tázaje se: "Jak se to mohlo stát?" I obvinila dívka ta Marinose, řka: "S tím mladým mnichem z kláštera, s tím spanilým, co jej zvou Marinos, s ním čekám dítě."

10. A tak hostinský, notně rozlícen, zamířil do kláštera, kde se jal vykřikovati svá obvinění a hulákati: "Kde je ten šarlatán, ten falešný křesťan, jehož zvete křesťanem?" I vydal se mu v ústrety jeden z posluhů, jenž pravil: "Vítej k nám." Načež hostinský odvětil: "Neblahá toť byla hodina, kdy jsem se s tebou poprvé setkal." Otci představenému pak ve stejném tónu lál: "Kéž bych už nikdy nespatřil žádného mnicha!" a podobně. Byv dotázán na důvod své promluvy, pravil: "Mám než jedinou dceru a doufal jsem, že právě ona se o mne bude na stará kolena starat. Pohleďte však, co jí provedl Marinos, ten, jehož zvete křesťanem - připravil ji o čest a ona teď čeká dítě." Na to mu opat odvětil: "Co však pro tebe mohu učiniti, bratře, když tu Marinos není? Až se vrátí ze služby, nezbude mi, než jej vyobcovat z kláštera."

11. Když se Marinos posléze ve společnosti dalších tří mnichů vrátil do kláštera, takto k němu opat pohovořil: "Takhle si představuješ správné chování, správnou askezi, smilnit s dcerou hostinského během noclehu v jeho komnatách? Její otec, dostaviv se ku mně, ztropil nám ostudu před celým klášterem." Když to Marinos uslyšel, padl na zem, řka: "Odpusť mi, otče, neb jsem zhřešil jako muž." Opatem však zmítal hněv a tak jej v odpověď vyhnal se slovy: "Nikdy více již nevstoupíš za bránu tohoto kláštera."

12. Hned po odchodu z kláštera usedl Marinos před branou, kde setrval navzdory spalujícímu mrazu i úmornému vedru. Ti, kdož přicházeli ke klášteru, se jej ptali: "Proč tu sedíš venku?" Na což odpovídal: "Neboť jsem smilnil a byl jsem vyobcován."

13. Jakmile nadešel její čas, přivedla hostinského dcera na svět nemluvně mužského pohlaví, které její otec vzal a odnesl do kláštera. Naleznuv před branou Marinose, mrštil dítětem před něj a pravil: "Zde je plod tvého zločinného skutku. Ujmi se jej." Načež odešel. [7]

14. I zvedl Marinos dítě a naplněn obavami, zvolal: "Ano, po právu bylť jsem potrestán za své hříchy, ale proč by toto nebohé děcko mělo zahynout po mém boku?" Pročež se jal brát mléko od pastýřů a tak se o dítě staral jako pravý otec. Nedosti však na tom, že jej sužovaly všeliké obavy, avšak též dítě za srdceryvného pláče a kvílení neustále přispívalo valným dílem k tomu, že ani na jeho šatstvu nezůstávala jediná nitka suchá.

15. Utekly tři roky a mniši přišli za opatem, řka: "Otče, odpusť našemu bratru; bylť potrestán dostatečně a svou vinu vyznal přede všemi." Když pak byli shledali, že opat zůstal jejich prosbami nepohnut, sdělili mu: "Nepřijmeš-li jej zpět, i my z kláštera odejdeme. Neboť jak potom můžeme prosit Boha, aby nám odpustil naše hříchy, když dnes jsou tomu již tři roky, co Marinos sedí venku před branami, a my jsme mu pořád ještě neodpustili?"

16. Zváživ jejich slova, opat odvětil: "Pro vaši lásku jej přijímám zpět." A dal si povolat Marinose, kterému takto pravil: "Kvůli hříchu, jehož ses dopustil, nejsi hoden zaujmout svou někdejší pozici. Pro lásku tvých bratří tě však přijímám zpět do našich řad, však toliko jen coby nejposlednějšího ze všech." Načež se Marinos dal do pláče, řka: "I to pro mne znamená mnoho, můj pane, neboť jsi mne shledal hodna vrátit se sem, abych mohl dále sloužit svatým otcům."

17. A tak jej opat pověřil těmi nejpodřadnějšími pracemi v klášteře, které týž vykonával pečlivě a s velkým zápalem. Dítě to jej však následovalo na každém kroku a plačky volalo "Tata, tata," jakož i další věci, jež děcka říkají, když mají hlad. Takže krom obvyklých pokušení a nástrah číhajících na každého mnicha sužovala Marinose i neustálá starost o zajištění stravy pro dítě. Když chlapec dospěl, zůstal v klášteře a jsa vychován v souladu s klášterními ctnostmi, brzy se stal hoden řeholnického roucha.

18. Jednoho dne, po dlouhém a dlouhém čase, se opat začal shánět a vyptávat se bratří: "Kde je Marinos? Jsou to již tři dny, kdy jsem jej naposled viděl zpívat na kůru. Bylť přece vždy první na svém místě a to již před začátkem bohoslužby. Běžte do jeho cely a zjistěte, zda není nemocen." A oni šli do cely, kde jej nalezli mrtvého a sdělili opatovi: "Bratr Marinos zemřel." Na což opat odvětil: "A v jakém pak stavu opustila jeho nešťastná duše tento svět? Jak jen omluví hřích, který spáchal?" Tak praviv, nakázal, aby tělo bylo pohřbeno. Když se jej však chystali umýt, zjistili, že Marinos byl ženou a jedním hlasem se jali bědovat: "Pane, slituj se nad námi."

19. Uslyšev jejich bědování, dotázal se jich opat: "Co vás tak zarmoutilo?" A oni odvětili: "Bratr Marinos je žena." Jakmile opat přistoupil blíže, aby se přesvědčil na vlastní oči, vrhl se k jejím nohám a v slzách vzkřikl: "Odpusť mi, neboť jsem proti tobě zhřešil. Budu ležet mrtev u tvých svatých nohou, dokud mi nebudou odpuštěny všechny křivdy, kterých jsem se vůči tobě dopustil." Zatímco však pronášel tato slova, jakož i mnohá další, jež by si zasloužila zmínku, uslyšel hlas, jak mu šeptá: "Kdybys tak býval učinil vědomě, nikdy by ti tvůj hřích nebyl odpuštěn. Jelikož jsi však jednal nevědomky, je ti odpuštěno."

20. Načež dal opat poslat pro hostinského, aby se tento k němu dostavil. Když se tak stalo, pravil opat k hostinskému: "Marinos je mrtev." Ten odvětil: "Kéž mu Bůh odpustí, neboť přivodil zkázu mému domu." Ale opat k němu promluvil, řka: "Kaj se, bratře, neboť jsi zhřešil před tváří Boží. A svými slovy i mne jsi navedl, a tak i já jsem zhřešil, neboť Marinos je žena." Když to hostinský uslyšel, náramně se podivil a s úžasem naslouchal jeho slovům. A opat mu ukázal, že Marinos vskutku byl ženou. I jal se hostinský bědovat a žasnout nad tím, co se tu přihodilo.

21. Její svaté ostatky pak pohřbili v požehnaných schránách za neustálého chvalořečení Bohu a zpěvu hymnů. Jakmile bylo po pohřbu, zjevila se hostinského dcera, démonem posedlá, a vyznala pravdu, totiž že byla svedena vojákem. A okamžitě se uzdravila u hrobu blahoslavené Marie a všichni, kdož spatřili toto znamení, chválili Boha; a také Mariinu nezlomnou trpělivost, s níž přestála všechny zkoušky až do smrti a odmítla se dát poznat. Následujme proto, mí drazí, i my blahoslavenou Marii a její nezlomnou trpělivost, abychom v den posledního soudu i my nalezli milost Ježíše Krista, jemuž patří sláva a panství nad světem po věky věků. Amen.

Z angličtiny přeložila a upravila sv. Cassandra :-)
(biblické citáty uvádím v kralickém překladu z r. 1613 podle vydání z roku 1924)

Více o Marinosovi

Pokud se chcete dozvědět více, přečtěte si tento článek. Najdete v něm nejen přiblížení historického kontextu, ale i úvahu nad svatými transvestitkami.