Rozhovor mužy s ženem

"Příštím prezidentem Spojených států amerických by se měl stát transsexuál." V některých - prastarých, ale i současných kulturách (v indiánských, latinskoamerických či afrických kmenech, v Indii, či Thajsku) požívají "osoby s poruchou pohlavní identity" výsadního postavení. Stávaly se šamany, byly náčelníky, jsou poslanci. Nestojí totiž v područí ani jedné z majoritních sociálních skupin existujících na tomto světě. Jsou schopny - díky svým zkušenostem z obou břehů řeky - vymyslet nejoriginálnější řešení krizové situace, jsou schopny do nejvyšší míry vnímat a chápat svět v jeho celku jinak polarizovaném na jin a jang, ženskou a mužskou energii. Naše západní kultura transpotenciál nejen nevyužívá, ona ho dokonce odmítá a transsexuály, tento "vyšinutý" poklad společnosti, odsouvá do svých temných koutů. Translidé přitom narušují rolové danosti, čímž nás všechny osvobozují od čím dál nesnesitelnějšího nože dělícího muže od žen. Translidé dokonce inspirují rozvolňování hranic mezi pohlavími a přemýšlení o existenci více než dvou pohlaví. Na druhé straně jsou nesmírně citliví k tomu, co v současné společnosti dělá muže mužem a ženu ženou, k tomu, co je genderově, tedy rodovo-sociálně, typické.

Je toho mnoho, co je možné translidem naložit na hřbet. Ale oni jsou také jen lidé a žijí zatím v nelehké pozici, v konfrontaci s nemilosrdnými pravidly svého okolím. Slyšme tedy rozhovor mužy se ženem, dvou konkrétních transsexuálů, Terezy a Alexe, z nichž první přešel z mužského břehu na břeh ženský a druhý přesně obráceně.

T: Začínám šestý rok po operaci. Momentálně žiju sama a mým jediným stálým partnerem je fenka Píďa. Nejdůležitější osobou na světě je můj syn a to je také to nejobtížnější, s čím se vyrovnávám: s kombinací své role ženy a role táty. Ať jsem pohlavně kdokoli, pro Standu jsem táta. I když mi říká Terezo... V těch chvílích nevím, kdo vlastně jsem. Na druhou stranu mám obrovskou radost, že někoho takového mám a že - při tom životním osudu - po mě zůstane můj vlastní potomek.

A: Já to mám asi v něčem snazší, na druhou stranu po mě nic živého nezůstane, pokud to budu brát biologicky. Jsem rok a půl po operaci. Žiji ve vztahu a chtěli bychom se vzít. Ale nejsem rozsévač semene a budu rád vychovávat děti, když se přítelkyně nechá uměle oplodnit. Nebude mi vadit, když děti nebudou biologicky moje, hlavně když budou psychicky moje. Vždycky říkám, že nechci zapomenout na svou tzv. ženskou minulost. Ale už nepatřím do ženského světa. Na druhou stranu ani v tom mužském nebudu nikdy zcela. I když, kdo z mužů neví, co jsem zač, nepozná to. Nikdy jsem ani na minutu nezalitoval, že jsem do změny šel a největší problém mám v tom, jak chodím na záchod.

T: Předchozí život se nedá vyškrtnout. Někteří tranďáci to považují za výhodu, já jenom konstatuji ten fakt. A je škoda ho v sobě popírat, protože žádný jiný život nemáme. Nějakou shodou okolností se to takto poskládalo. Nechci měnit ani kamarády, ani návyky z minula, to všechno ke mně patří. Možná i proto nikdy nezapadnu do kulturního stereotypu ženy, budu vždycky kašlat na to, co společnost od té role žádá. Pro mě je důležitější, že já jsem já. S ženskou rolí ti přibydou domácí práce, musíš prát a žehlit, když to přeženu. Jako muž ti stačí chodit do práce, nemusíš blbnout s oblékáním, s make-upem. Jako chlap můžeš přijít z práce, hodit nohy na stůl a číst noviny. Ženská role s sebou nese větší investici. Paradoxně - člověk-žena musí investovat mnohem víc úsilí do sebe a svého okolí a zároveň je druhořadým občanem. Je jednodušší hrát mužskou roli.

A: Souhlasím s tím, že sociální role muže v soudobé společnosti je lehčí než sociální role ženy, ať už se jedná o otázky zaměstnání, nebo o otázky práv. Záleží samozřejmě na prostředí, kde se vyskytujete. Když jsem v ordinaci pana doktora Procházky a srovnávám svoje protějšky - tedy MaletoFemale - s námi FemaletoMale, jejich investice do toho, čeho chtějí dosáhnout, musí být nesrovnatelně vyšší. A nejen proto, že jsou vysoké, mají vousy a mají hluboké hlasy. Ovšem: pokud se člověk rozhodl vstoupit do druhého sociálního světa tím, že změní pohlaví - a tím nechci říct, že by to bylo úplně svobodné rozhodnutí - má to na obou stranách stejně těžké. Fyzická schránka se do značné míry změní, ale do značné míry zůstane stejná. A vstoupit do mužského světa s ženským základem také není jednoduché a není to zdaleka jenom o tom, že neznám výsledky hokeje. Jde o vnitřní zapadnutí, o sdělování a sdílení toho světa - ten přechod je vždycky obtížný. A když srovnáme sexuální stránku věci - je novým ženám oproti novým mužům do určité míry přidáno. Moje tělo nebude nikdy fungovat tak, jak funguje mužské tělo. Operativně "vytvořené" ženské tělo může fungovat tak, jak má.

T: Víceméně, jak má... Vnitřní sounáležitost je vždycky hrozně těžká - já nevím, co je to první menstruace, neznám první rande, neznám holčičí spolky. Člověk může dosáhnout jistého stupně proklouzávání společností, ale je složité opravdu se ztotožnit s tou svou pohlavní skupinou a najít si v ní svoje místo. A i tak si většinou jenom nalháváš, že to umíš.

A: To je to, co já chápu jinak: já taky neznám první rande, u mě nebylo žádné rande. Jako žena jsem z mužem nikdy nic neměl. Prostě jsem to nemohl udělat, protože bych zradil svůj vnitřní klučičí svět. Já jsem vlastně nikdy nežil úplně v ženském světě. Život v ženském těle byl lhaní, ne to, co žiji teď.

T: Já jsem to myslela tak, že kdybych teď prohlásila, že jsem se vším sžitá a všechno chápu, budu lhát sama sobě. Určitě v tobě zůstane pocit vybočení, jinakosti. A pak jde o to, nakolik se ti daří sžít se s tou jinakostí. Někdy mě to neuvěřitelně rozčiluje, už nechci být jiná a chci být jako všichni ostatní. Pak si zase uvědomím, že to nejde.

A: Já to neprožívám tak intenzivně, ale mám takovou průpovídku: zatímco ve čtrnácti se všichni kolem mě snažili být nenormální a nějak vyniknout, já se zoufale snažil být průměrný člověk, který nevybočuje vůbec ničím. Ale k dnešku: já nemám problém s jinakostí, protože se na mě v podstatě nepozná, že mám ženskou minulost. Lidé mě ještě předtím, než jsem začal brát hormony, běžně považovali z kluka. Nepřipadám si jiný, když vyjdu na ulici, a nemusím do identifikace nijak zvlášť investovat. Ale jsou nečekané chvíle, které obyčejný smrtelník řešit nemusí - např. zajít si do bazénu je pro mě zatím nemožné. Výsledky medicíny ještě nejsou tak dobré, jak by měly být. A já nemíním trávit polovinu každého měsíce v nemocnici s tím, že mě budou odoperovávat a přeoperovávat.

T: TransForum nakupuje z Ameriky výborné protézy z nějakého úžasného materiálu, takže se ozvi. Já jsem to tedy neviděla a ani vidět nechci, ale všichni naši kluci si libují... Transkomunita se mi vůbec ze začátku zdála výhodná. Dlouho jsem měla pocit, že jsem jediná na světě. I proto, že se část mého problému odehrávala za totality. Když jsem poprvé poznala lidi, kteří na tom jsou podobně, byla jsem nadšená. Dnes komunitu v podstatě nepotřebuju. Jenom cítím povinnost dotáhnout určité akce, které jsem v jejím rámci rozjela. Ale v určité životní fázi je důležité poznat, že v tom nejsi sám.

A: Moje původní komunita je katolická, ta ale v tomto případě nefunguje. Katolická církev dokonce rozhodně vystupuje proti změnám pohlaví. Já jsem samozřejmě nevyzkoušel všechny kněží, kteří jsou v Praze, ale deset z deseti mi řeklo, že se mám víc modlit a že to přejde. Dokonce moji kamarádi - katolíci z vysoké školy - už nejsou moji kamarádi. Jinak jsem nikdy v žádné komunitě nebyl - TransForum znám z internetu, často tam zavítám. Byl jsem několikrát na seminářích, které organizovala sexuoložka Hana Fifková. Ale jinak jsem ani neměl potřebu se do takového společenství zapojit.

T: Když se to ve mně lámalo, když jsem byla na pokraji zabití sebe nebo prvního doktora, který by mi opět řekl, že musíme vyčkat, přišel rok 1989. Já jsem v ČTK byla jednou ze dvou nestraníků, takže jsem naštěstí najednou začala jezdit s Čalfou, Kočárníkem... vůbec jsem neměla čas přemýšlet sama o sobě. Byly to čtyři roky totálního nasazení. Ona se ale transsexualita přebít nedá. Pak jsem dostala místo v měsíčníku, takže jsem času na sebe měla najednou až moc a zároveň kolem lidi, kteří mě akceptovali se vším všudy a zjednodušili mi situaci. To je důležité, protože hodně tranďáků o práci přichází... Práce mi v životě zabrala spoustu místa, takže možná i proto se mi teď tak líbí na volné noze. Myslím si, že dneska už by mi práce nepomohla, že jsem ji prokoukla.

A: Situace kolem rozhodnutí - tedy jak tu krizi řešit - byla opravdu na vraždu. Já jsem prožíval velice bolestivý vztah s jednou dívkou, která mě neustále opouštěla kvůli jiným mužům a já jsem věděl, že to není fér. To pak pomáhá jakákoli činnost. Ale je pravda, že před tím neutečeš, protože někdy jít spát musíš. Měl jsem štěstí na kamarádku psycholožku, která byla rok na praxi u sexuologa Petera Weisse a řekla mi: "Vůbec se netrap tím, že jsi homosexuální. Od té doby, co tě znám, si myslím, že jsi něco úplně jiného. Zajdi za Weissem... bude to v pohodě." A bylo to v pohodě. A od té chvíle nevím, co je deprese. Změna pohlaví pro mě byla obrovská úleva. Samozřejmě jsem zažíval strach, jak to přijme okolí, že to nepochopí, že budu pro smích - já v té době učil na vysoké škole. Ale v koutku duše jsem doufal, že to půjde hladce. Že to ti studenti pochopí. A pochopili.

T: Já vidím generační posun ve vnímání transsexuality. Generace mojí sestry to bere úplně normálně. Ovšem generace mých rodičů má s transgenderismem vůbec velký morální problém. Moje matka to dodnes špatně nese. Všem oznámila, že jsem odjel do Ameriky. Takže já jsem vlastně už šest let v Americe. Přitom spolu tajně jezdíme na chalupu. Přitom moji rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní... A generace mého syna? Pro Standovi kamarády je to "dávačka". Prostě to jednou tak je a nikdo to nerozebírá.

A: Na druhou stranu reakce mojí babičky, které je 91 let, byla: "Tak hlavně, když budeš teď už šťastná... šťastnej..." Kromě katolíků jsem nezažil odmítnutí, nemusel jsem nikdy zapochybovat o tom, že jsem se rozhodl správně. Naopak, peklo skončilo a začal život.

T: Operace tě jenom postaví do bodu nula, tam, kde ti ostatní už dávno jsou. Teprve s mnohaletým zpožděním začínáš život tak, jak si ho představuješ. Nejedná se v podstatě o operativní změnu pohlaví, ale o operativní potvrzení pohlaví.

A: Pro doktory medicíny je to ale obrovský zásah do zdravého organismu. Pro doktora to vždycky znamená, že bude řezat do zdravého těla. A z toho plynou všechny problémy, testy, prodlužování naší krize.

T: Ono se to ale nedá brát stejně jako nemoc. To by se pak dalo léčit. Život prostě pokračuje jinými prostředky. Pořád ten samý život, z něhož se nedá vystoupit. Nemění se ani duše, ani mozek. Skoro všechno zůstává při starém. Vylezeš ze špitálu s fantastickým pocitem, který je těžko popsatelný. Ale pak stejně zjistíš, že sice s tebou je konečně všechno v pořádku, ale že musíš platit daně, musíš platit nájem... že život okolo zůstává stejný. Operace řeší jen nějaký tvůj interní problém, ale není spásná.

A: Mozek, uvažování, tj. duše se nemění, protože se měnit nemusí. Vlivem toho, že je v těle a tvoří s ním nezaměnitelnou a nedělitelnou jednotu, je ovšem rozpolcená. Není taková, ani maková. A je potřeba, aby se ty nadměrné rozpolcenosti, které v normálním lidském životě nejsou, rozplynuly. Každý člověk má problémy. To, že se potřebuji živit a že neseženu v Praze byt, není věc toho, že jsem transsexuál, ale že jsem člověk, který má určité postavení a chce a nechce dělat určité věci. A to, jestli mám problémy ve vztazích, také operace nevyřeší. Pokud bych teď měl navazovat nový vztah, budu začínat tak, že té ženě všechno řeknu. Změna pohlaví je pomocný krok, možnost zbavit se problémů, které tu být nemusejí.

T: Před 200-300 lety existovaly v Evropě, resp. byly respektovány tři až čtyři pohlaví. Kdybychom zažívali větší volnost projevu, sociálního, kulturního, společenského, byly by operace vůbec nutné? Kolik lidí podstoupí operaci ne proto, že mu o ni opravdu jde, ale proto, aby mu umožnila přestoupit do té sociální role, která je mu bližší? Do jaké míry by myšlenková a behaviorální svoboda zabránila zasahování do zdravého organismu?

A: Já jsem si operaci přál. A postoupil jsem to vzdor všem jizvám. Ale samo sebou respektuji ženu, která má penis. To je věc, která mě zarazila na přístupu katolíků k transproblému - vždyť jim by transsexualita nemusela vadit, protože tam jde o duši, a duše zůstává stejná. Jestli budu mít o tři kila na hrudi míň, nehraje přece žádnou roli. Ale já nejsem takový hrdina, potřeboval jsem operaci - zčásti pro svůj vnitřní pocit, zčásti kvůli sociálnímu začlenění. A například jsem až po změně pochopil, že některé ženy mají ohromnou radost z toho, že jsou ženy, že si užívají svoje tělo. To mi v ženském těle nešlo, protože mi v něm nebylo dobře.

T: Nám připadá, že spousta věcí jsou jednou provždy dané. Ale ony vůbec nejsou tak prastaré a daly by se celkem snadno nabourat. Například barevné dělení: modrá pro kluky a růžová pro holky existuje teprve od dvacátých let minulého století. Žiješ v nějaké společnosti a ona tě zpracovává podle svého. Pokud chceš mít trochu klid, musíš občas přijmout diktovanou roli. Kdyby tato společnost byla otevřenější, nebyly by v mnoha případech operace nutné. Třetina translidí jde k operaci jenom proto, aby dosáhli občanky. Znám spoustu žen s penisem, které jsou úplně šťastné a nikomu nevadí. Jakmile se ovšem dostanou do kontaktu či konfliktu s úřadem, mají problém.

A: Já se domnívám, že život je záležitostí kompromisů. Samozřejmě jsou osobnosti, které si zakládají na tom, že jsou jiné, a mají tolik vnitřní síly, že vydrží cokoli. Budou si sice říkat Alex, ale žít budou jako lesbická žena. Já taková osobnost nejsem. Já chci zapadnout do normálu, i když vím, že to takto řečeno není dobře. Je velice nebezpečné, když se totiž normalita definuje tak úzce. Vede to pak poslance typu Tollner k různým vyjádřením v Parlamentu. Já si myslím a chci tak žít, že je normální, když je člověk homosexuál, i když je heterosexuál. A já věřím, že jsem normální, i když mám nějakou diagnózu.

T: Měla jsem spory s věřícími, kteří tvrdí, že nejsem normální, protože se o mě nepíše v Bibli. Můj argument, že oni na všechno berou acylpyrin, o kterém také Bible nemluví, je urážel. Moje definice normality je radikální: cokoli se narodí na této planetě, je normální. My samozřejmě nejsme v našem filosofickém uvažování ovlivněném židovsko-křesťanskou kulturou zatím schopni překročit stín Adama a Evy. Ono se to velmi liší od buddhistů, hinduistů, zastánců některých afrických náboženství, kteří mají jedno společné: mnohem svobodnější přístup k lidskému pohlavnímu chování. Severoameričtí Navahové například znali přes 30 pohlaví, což si ani ve své bujné fantazii nedovedu představit.

A: Něco podobného jsem se pokoušel vysvětlit svojí kmotřence: když se narodí dítě s novorozeneckou žloutenkou, doktor ho také léčí, ačkoli se narodilo s diagnózou - Bůh to tak chtěl. Také ho nenechá umřít, musí nějak proti přírodě zasáhnout. Na mě se to jako na miminku nepoznalo.

T: To mi připomnělo jednu absurditu našeho zdravotnictví: každé tisící dítě se rodí s nejasně tvarovanými pohlavními orgány. Lékaři si v tomto momentu osobují právo - někdy i bez souhlasu rodičů - říznout tak, aby mohli do rodného listu napsat žena, nebo muž. Dítěte se neptají vůbec na nic. Když je člověku patnáct a má problém s identitou, doktoři ho posílají od čerta k ďáblu, k nekonečné řadě psychologů, a všechno je najednou strašlivý problém. Když já sama ze své vůle chci, aby mi někdo někam říznul, najednou to nejde. Společnost na jedné straně tvrdí, že do zdravého organismu se nemá zasahovat, a na druhou stranu si na malých dětech vybíjí svou "pohlavní" fantazii. Jakmile ovšem na své pohlaví projevíš vlastní názor, hodí tě do škatulky úchyl/deviant/F64 a chodíš s cejchem.

A: Jsou tu i další problémy - třeba se jmény, s matrikou. Neexistují pravidla, jak postupovat, když jsi odoperován. Je nás relativně málo, takže se to asi nikomu nechce vymýšlet.

T: Já jsem matrikou prošla jako nůž máslem. Tereza Spencerová je totální výmysl, ale matrikářky mi nabízeli, že změní i rodný list mého syna, že do kolonky otec napíší Tereza Spencerová. To jsem odmítla, protože jsem nechtěla synovi komplikovat život ještě víc. Ale jsou případy, kdy se matrika zasekne na nesmyslu. A translidé jsou typy lidí, kteří se jménem čarují dost často. Někteří dokonce pracují za nižší plat, protože nejsou schopni dosáhnout změny jména na vysokoškolském diplomu.

A: Já jsem se snažil, aby se každé moje nové jméno co nejvíc podobalo jménu předchozímu i proto, že jsem se nechtěl vzdávat minulosti.

T: Jméno je jen jeden z hromady problémů, které potřebuješ vyřešit. Takže čím snazší to je, tím lépe. Jde o čas, protože člověk se nachází ve fázi, kdy má v hlavě něco úplně jiného, je myšlenkami v nemocnici, už se na to hrozně těší... A do toho musí vyřizovat milióny razítek. Já osobně jsem už spokojená, ale jde mi o to, aby to tranďáci, kteří přicházejí po mně, měli jednodušší. Jednou bychom se měli dopracovat k tomu, že bude každému jedno, jakého pohlaví je ten druhý a co dělá se svým tělem. Operace by měla probíhat podobně, jako když tě bolí zub. Že zmizí ty roky čekání a ponižování. Ale to je běh na dlouhou trať. V Praze fungují jen dva dobří sexuologové: Procházka a Fifková. Kdyby je přejelo auto, devadesát procent tranďáků skáče z mostu. Ten zbytek je totiž k operaci vůbec nepustí... Myslím si, že každý zkušený psycholog pozná během dvou sezení, co se děje. Navíc, ty testy nemusejí trvat šest nebo osm let jako třeba v Brně.

A: Pro mě to čekání na operaci bylo také nekonečné, ale nezažil jsem žádnou ponižující situaci. A navíc vidím, že pro mě tenhle mezičas měl opodstatnění a má určité místo v mém životě. Dokonce si myslím, že je dobře, že se dělají testy, že se váhá, že se žije v neutrálním mezidobí. Na druhou stranu je pravda, že já jsem učebnicový příklad. Jiní to mají určitě mnohem komplikovanější.

T: Po operaci jsem měla velkou touhu vyzkoušet, co všechno to tělo umí. Vůbec se naučit žít s novým tělem. Něco samozřejmě reaguje jinak, některé pohyby jdou jinak. Například jedna moje kamarádka - taky nová holka - chtěla jít v noci na záchod a zapomněla, že už ho nemá... Dneska už vím, jak to tělo funguje, co čekat můžu a co nemůžu. Ne pokaždé je sex skvělá věc.

A: Ta operace se ale nepodstupuje jenom kvůli sexu...

T: Sex je o vztazích. Já jsem to nedělala kvůli sexu, ale kvůli tomu, abych mohla být sama sebou. A mně se vždycky líbili kluci. A když to potom někdy vyjde, tak se vším všudy. Problém je v tom, že jsem svérázný člověk, málo submisivní a nehraju správně ženskou roli, takže se mnou málokdo vydrží.

A: Když jsem začal brát hormony, pochopil jsem, co to je odlišnost fyzické a psychicko-fyzické přitažlivosti. To pro mě jako pro holku absolutně neexistovalo: sex bez lásky. Já jsem nevěru kluků i holek odsuzoval jako morální chybu. Pochopil jsem ale, že je to hodně silné a už neodsuzuju. V té době jsem se neuvěřitelně ohlížel po holkách. Také jsem si začal užívat - a to jsem feminista - galantního chování vůči ženám, které jsem si předtím ze sociálních důvodů nemohl dovolit.

T: Já si hned po operaci vytvářela bujné představy, chtěla jsem být dlouhovlasá blondýna, opravdu jsem se snažila dělat ženskou. Tu svoji ženskost jsem chtěla všemožně dohnat: i na rodinu a knedlíky jsem myslela. Nevím, kde zůstal rozum, protože na to nemám buňky ani chuť.

A: Já zásadně nesouhlasím s dělením rolí, nesouhlasím s tím, aby moje žena o víkendu šůrovala, zatímco já půjdu na procházku s dětmi. Pro mě je velice důležitá spravedlnost ve vztahu. Když ona vaří, já myju nádobí. A to se doufám nikdy nezmění, ani tehdy, když se já v té své nové roli jakoby zažiju. Problém totiž je převládající výchova k jednoznačné mužské nebo ženské roli. To vidím i u mladých lidí a děsí mě to. Nespravedlnost ve výchově, výchova k submisivitě žen a šovinismu mužů, udržuje statut quo.

T: Jasně, my fungujeme v jakési závorce, ale musíme v těchto otázkách z intelektuálních výšin mezi prostý lid. Gros našeho národa je někde úplně jinde. Většinový mužský přístup k životu a většinový ženský přístup k životu je pořád ten, který si hraje na pivo a teplou večeři. Já jsem transsexuální, moje matka je Ruska, dětství jsem prožila v Indonésii a měla jsem možnost x let žít na Blízkém Východě. Znám modely chování v různých variantách a jsem nešťastná z toho, jako to funguje u nás. Nikdo po mě nemůže chtít, abych hrála nějakou roli. Oblékám se tak, jak mi to vyhovuje, "hraju" si sama na sebe. Na pohlaví v podstatě kašlu. A jedině tak můžu dosáhnout svého štěstí. Já si myslím, že by bylo zajímavé, kdyby se začalo mluvit o třetím, čtvrtém, pátém pohlaví. Pokud teď chodím s diagnózou F64 na čele, nikam nepatřím a z hlediska společnosti nejsem v pořádku.

A: Myslím, že nějaký vývoj tu je. Evoluci se ale musí pomoci - třeba tím, že transsexuálové budou považováni za normální lidi. A že si média jako Blesk nebo Nova nebudou vybírat extrémy, které se i mezi transsexuály samozřejmě najdou. Já jako transsexuál musím nejdřív vyvrátit určité mýty, které média ve společnosti spáchala, a teprve potom jsem v neutrální pozici.

T: Řešení? Bude to ještě na dlouho... Můžeme začít vydefinováním pohlaví. Protože vlastně neexistuje definice ženy a muže, existuje jen křesťanské dělení Adam/Eva (výrazně nabourané současným vydáním bezpohlavní Bible v USA). Alex a všichni naši muži jsou muži bez penisu... my jsem ženy bez fungující a rodící vagíny. Nestálo by pak za to vůbec pohlaví zrušit? Podle čeho potom definovat muže a podle čeho ženu?

A: Mně připadá svět dostatečně pestrý, bez ohledu na to, že rozlišujeme jen dvě pohlaví. Možná i proto, že jsem katolík. Můj základní životní pocit ale nekalí nějaký cejch. Můžu tak žít i díky operaci. Mně se prostě splnil sen. Možná mám teď méně problémů než kdokoli kolem mě. Mám štěstí, mám skvělou rodinu, skvělou přítelkyni, dobrou práci. Nemůžu ani říct, že jediná smůla v mém životě je, že jsem transsexuál. To není smůla... S nadsázkou: ideál podle mě nastane, až se nebudu muset svlékat v bazénové sprše.

Osoby a obsazení

Male to Female: Tereza Spencerová (1965), novinářka, překladatelka, transaktivistka, spisovatelka

Female to Male: Alex Röhrich (1972), bohemista, vysokoškolský pedagog, pracovník p.r. agentury

Slovníček

F64:
Medicínské označení diagnózy transsexualismus

TransForum:
Sdružení pro transsexuály a transvestity v ČR, cílem sdružení je podpora členů ve všech etapách života, procesu přeměny a léčby. TransForum se snaží odstranit pocit izolace a samoty příslušníků této skupiny.

Transgenderismus:
Anglický pojem vyjadřující celé spektrum chování založeného na nesouladu mezi fyzickým pohlavím a vnitřní pohlavní identifikací. Do transgenderismu spadá jak transsexualita, tak transvestismus a crossdressing. V současné době se utváří trasgenderální filosofie, která boří dosavadní bipolární pojetí sexuality a pohlaví a snaží se odlišit chápání pohlaví jako genetického základu od pohlaví duševního (tj. pohlavní identifikace). Jako cíl si tato filosofie klade prosazení práva člověka na volbu (sebeurčení a prožití) duševního pohlaví bez ohledu na jeho pohlaví genetické.

Transsexualismus:
Medicínské označení (diagnóza) výrazné poruchy pohlavní identifikace, kdy transsexuální člověk se duševně cítí být opačného pohlaví a je uvězněn v pro něj nepřijatelném těle a společenské roli. Mohou to být jak muži, kteří chtějí být ženami (Male to Female, MtF), tak i ženy, které chtějí být muži (Female to Male, FtM). Transsexualita je často řešena operativním zákrokem přeměny pohlaví (Sexual Reassignment Surgery, SRS).

Počet transsexuálních lidí v české populaci se pohybuje kolem 1000. Za důležité období ovlivňující vznik problému se považuje doba nitroděložního života (hormonální nerovnosti v matčině těle).

Transvestismus (Transvestitismus):
Medicínské označení jevu, který se vyskytuje mezi značným množstvím mužů (min. 1 %). Transvestita je člověk, který má potřebu oblékat se do šatů opačného pohlaví. Jedná se o poruchu pohlavní identifikace. Rozlišují se dva druhy transvestitismu: transvestitismus dvojí role (bez přímého erotického podtextu) a transvestitismus fetišistický (kdy převlek vyvolává sexuální vzrušení). Projevy transvestismu (tj. převlékání a napodobování ženského chování a vzhledu) se nazývají crossdressing.