K některým rozdílům mezi transsexuály male-to-female a female-to-male

Souhrn

Autoři přehledně uvádějí dosavadní poznatky o základních charakteristikách transsexuálů male-to-female a female-to-male. Na základě výzkumů lze konstatovat, že osobnostní a temperamentové charakteristiky transsexuálů jsou většinou souhlasné s jejich pohlavní identitou. Female-to-male transsexuálové vykazují vyšší odolnost vůči stresu.

Inteligence u transsexuálů je shodná spíše s jejich biologickým pohlavím. V testu WAIS skórovali male-to-female transsexuálové lépe v performačních a female-to-male ve verbálních testech. V sociální oblasti mají male-to-female transsexuálové více potíží, ve své anamnéze uvádějí více sociálně patologických jevů. Též v partnerském životě jsou female-to-male transsexuálové úspěšnější. Psychické poruchy se vyskytují rovněž častěji u male-to-female transsexuálů.

Úvod

Transsexualismus je porucha pohlavní identifikace. Zahrnuje rozpor mezi anatomií a pohlavní identitou u biologicky normálních osob. Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize (1996, s. 125), definuje transsexualismus (F 64.0) takto: "Jedinec touží žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví, což je obvykle doprovázeno přáním chirurgického zákroku a hormonálního léčení, aby tělo odpovídalo co možná nejvíce preferovanému pohlaví. Transsexuální identita trvá alespoň dva roky a porucha není příznakem jiné duševní poruchy, ani není sdružena s chromozomální abnormalitou."

Transsexualismus je nejextrémnějším vyjádřením pohlavní rozlady (gender dysphoria). Ta je považována za základní znak všech poruch pohlavní identity a je definována jako "pocit nepohodli, který osoba připisuje neshodě mezi svou pohlavní identitou (subjektivně prožívaným pohlavím) na jedné straně a svou pohlavní rolí a biologickým pohlavím (primární a sekundární pohlavní znaky) na straně druhé." (Kuiper, Cohen-Kettenis, 1988, s. 441).

Populace transsexuálů se dělí na ženské (female-to-male, F-M) a mužské (male-to-female, M-F) transsexuály. Přestože za odborníkem přichází obě skupiny se stejným problémem, zdá se, že jsou mezi nimi výrazné rozdíly v psychologických a sexuologických charakteristikách.

Male-to-female transsexuálové

Podle stupně a rozsahu opačné identifikace je možné vysledovat plynulou řadu od heterosexuálního transvetitismu přes femininní homosexualitu až k čistému transsexualismu u mužů [19].

Mužští transsexuálové (M-F) mohou být rozděleni do dvou základních skupin - na heterosexuální a homosexuální. Přívlastky heterosexuální a homosexuální se užívají stejně jako u netranssexuálních jedinců, vypovídají o erotické přitažlivosti k lidem opačného nebo stejného biologického pohlaví a jejich aplikace se nemění po chirurgické přeměně pohlaví.) Existuje však i podskupina tzv. transhomosexuálů, což jsou transsexuální jedinci sexuálně orientovaní na homosexuální partnery opačného pohlaví, tzn. cítí se být homosexuálními jedinci opačného biologického pohlaví.

První systematickou klasifikaci poruch pohlavní identity publikoval Hirschfeld již v roce 1918 [4]. Rozlišil 5 skupin:
1. heterosexuální
2. homosexuální
3. bisexuální
4. asexuální (tj. bez sexuálního pudu)
5. automonosexuální

Asexuální jedincí popírají jakékoliv sexuální potřeby a erotické zájmy, automonosexuální jedinci jsou vzrušováni svým vlastním tělem a chybí jim erotický zájem o druhé, je to druh patologického narcismu; u Hirschfelda jsou automonosexuální mužští transsexuálové eroticky vzrušováni představou nebo myšlenkou na sebe jako na ženu. DSM-III. (1987) převzala pouze několik Hirschfeldových kategorií a popisuje tři specifické typy transsexualismu (heterosexuální, homosexuální a asexuální). Typy odpovídají anamnéze klienta předcházející výskytu plného transsexuálního syndromu.

Person a Oversey [22,23] rozlišili transsexualismus na dva druhy:
1. primární
2. sekundární

Za sekundární byl autory označen transsexualismus homosexuální a transvestitický, protože jej reprezentovali zženštilí homosexuálové a transvestité,, u kterých se transsexualismus vyvinul jako regresivní fenomén ve stresových podmínkách. Sekundární pacienti, kteří byli dříve schopni fungovat v roli shodné s biologickým pohlavím, jsou často rozpolcení vzhledem ke svému rozhodnutí pro chirurgickou změnu pohlaví a mohou být léčeni intenzivní psychoterapií. V jejich případě může být pohlavní rozlada vyřešena bez operace. Primární transsexualismus se podle předpokladů vyvíjel bez zprostředkování transvestitismu nebo homosexuality a je psychodynamicky odlišný od obou. Primární transsexuálové nikdy nebyli schopni bez větších potíží studovat, mít vztah nebo pracovat jako příslušníci svého biologického pohlaví.

Porucha pohlavní identity u mužů může být provázena anomálií zvanou autogynefílie. Transsexuálové, kteří nejsou sexuálně orientováni na muže, mohou být místo toho orientováni na představu nebo myšlenku na sebe jako na ženu. Milují sebe sama jako ženu. Autogynefílie se projevuje hlavně ve fantaziích, kde mají jedinci pohlavní styk s mužem jako žena, ale neomezují se pouze na pohlavní styk. Mohou se soustředit na získávání ženských pohlavních znaků a tělesných funkcí (těhotenství, kojení, menstruace) anebo vykonávaní činností stereotypně přisuzovaných ženám. Cross-dressing (tedy převlékání se do šatů opačného pohlaví) může též být projevem autogynefílie [5].

Transsexuální muži podle Tsoie [27] procházejí předvídatelnou sekvencí psychosexuálního vývoje, která může být rozdělena do čtyř fází:
První fáze začíná před pubertou, okolo 10. roku. U chlapců se začínají objevovat znaky zženštilosti, hrají si s dívčími hračkami a někteří experimentují s cross-dressingem.
Ve druhé, homosexuální fázi (15. až 17. rok), začínají být eroticky přitahováni k mužům. Zpočátku se pouze nechávají hladit svými mužskými partnery, později svolí i k análnímu pohlavnímu styku. Většinou připomínají pasivní homosexuály a nemají ženský vzhled.
Ve třetí fázi, transvestitické (začíná okolo 16. roku), se chlapci začínají převlékat do ženských šatů, nejdříve pouze v soukromí, po ukončení školní docházky i častěji. Začínají se stýkat s jinými transsexuály, poznávají jejich životní styl a sdílí s nimi informace o hormonální léčbě a operativní změně. V době, kdy poprvé vyhledají odbornou pomoc a zažádají o chirurgickou změnu pohlaví, začíná fáze čtvrtá, transsexuální. V této době se přestávají oblékat jako muži, nechávají si narůst dlouhé vlasy a používají make-up. Žijí život jako ženy.

Dle uvedeného autora většina transsexuálních chlapců potkala své první mužské partnery ve škole. Jejich cross-dressing začal v dětství, byl přerušen po dobu školní docházky a pokračoval v dospělosti.

Female-to-male transsexuálové

Female-to-male (F-M) transsexuály lze také rozdělit do skupin podle jejich erotické orientace na homosexuální a heterosexuální, a i mezi nimi jsou jedinci asexuální. Fleming a spol. [11] uvádějí, že mezi transsexuály F-M je možno identifikovat podskupinu androgynních jedinců, tedy těch, u nichž se vyskytují současně mužské a ženské vlastnosti. F-M transsexuálové neodmítají, na rozdíl od svých mužských protějšků, ženské osobnostní aspekty a včleňují jejich prvky do své nové role. Vykazují větší pružnost ve svém chování, protože nemají behaviorální deficit mužského ani ženského chování a jsou spokojeni s behaviorálním repertoárem obou pohlaví.

Mezi transsexuální ženy (F-M) patří i ty, které nikdy neměly žádnou sexuální zkušenost s ženami, a to většinou proto, že se stydí za své poprsí a postrádají penis. Přesto jim nechybí sexuální ani romantický zájem o ženy. U všech transsexuálních žen, pokud se nejedná o transhomosexuálně zaměřené ženy, jsou sexuální fantazie pouze o ženách a sexuálního naplnění dosahují s ženou. Transhomosexuální ženy zaměřují své fantazie na homosexuální muže [3].

Stejně jako M-F transsexuálové prochází psychosexuální vývoj F-M transsexuálů celkem předvídatelnými fázemi, s tím rozdílem, že homosexuální a transvestitická fáze jsou přehozeny a méně výrazné. I jejich psychosexuální vývoj začíná dříve než u normální populace žen, s výjimkou možného pozdějšího začátku menstruace [27].

Podle Tsoie [27] 40% F-M transsexuálů se cítilo být mužem ještě dříve, než začaly chodit do školy. Již od raného dětství dávají přednost činnostem, zájmům, způsobu chování a oblékání, které jsou považovány za maskulinní, a naopak odmítají vše, co je ženské. Ve výběru kamarádů dávají přednost chlapcům, účastní se především hrubších herních aktivit. Stydí se, pokud se musí svlékat před děvčaty, jejich genitálie jim jsou odporné a chlapcům závidí penis. Jejich rodiny často nemají o jejich transsexuální poruše ani zdání a obvykle nemají vážnějších námitek proti oblékání mužských šatů. Cross-dressing, alespoň občasný, přetrvává až do dospělosti.

Transvestitická fáze vývoje začíná již před pubertou, dříve než u jejich M-F protějšků, odmítnutím ženských šatů. Mužské šaty nosí buď neustále nebo tak často, jak je to možné. Cross-dressing může působit konflikty, pokud jej rodiče nebo učitelé nechtějí akceptovat. Dívky se často snaží naplnit přání rodičů a dalších autorit a jsou tak nuceny žít dvojí život. Oficiálně se chovají jako dívky, ale v soukromí se vrací k mužské identitě. Transsexuální ženy (F-M), na rozdíl od mužských (M-F), nenosí šaty opačného pohlaví z erotických ani fetišistických důvodů. Motivem je čistě snaha o akceptaci v mužské roli.

Puberta je pro transsexuální dívky velice traumatickým obdobím. S příchodem,menstruace se jejich fantazie stát se mužem hroutí a ony se musí vyrovnávat s konkrétním příznakem své feminity. Ještě obtížněji je prožíván fakt, že jim narostla prsa a je velice těžké ukrývat je před světem. Zesiluje se kognitivní disonance mezi jejich mužskou pohlavní identitou a biologickými projevy ženskosti [20].

V období po pubertě jsou již přesvědčené o tom, že přes ženské tělo patří k mužskému pohlaví. Chtějí být akceptovány jako muži, a proto si hledají zaměstnání, která obvykle náleží mužům. Po pubertě (15-21 let) u nich také začíná homosexuální fáze vývoje, když se jejich erotický zájem obrátí na ženy [27]. Nejdříve často svým sexuálním touhám odolávají. K prvnímu homosexuálnímu kontaktu u nich obvykle dochází až mezi 18. a 20. rokem.

Některé transsexuálky uvádějí, že z důvodů sociálního tlaku prožily heterosexuální vztah, byly vdané nebo dokonce porodily děti, ale i souhlasný pohlavní styk s mužem popisují jako nenaplňující nebo přímo nepříjemný. Pokusy žít v heterosexuálním vztahu někdy vysvětlují tím, že se snažily překonat svou pohlavní rozladu a sebe sama z ní "vyléčit". Pokusy ovšem většinou končily rozchodem [3]. Některé prošly lesbickým vztahem, ovšem ani ten nebyl uspokojivý, neboť jejich partnerky je vnímaly jako ženy.

Během vývoje se jejich mužská identifikace upevňuje a v určitém bodě života vyhledávají odbornou pomoc a žádají o operativní změnu. K prvnímu kontaktu s lékařem dochází většinou dříve u F-M než u M-F transsexuálů [28].

Srovnání transsexuálů MtF a FtM

a) Transsexuální chování v dětství
Při srovnávání výpovědí transsexuálů o jejich chování v dětství bylo zjištěno, že M-F a F-M transsexuálové se lišili v mnoha aspektech již v dětství. Mnohem vyšší procento F-M transsexuálů si uvědomovalo svou transsexualitu před šestým rokem, během dětství upřednostňovali hračky a herní aktivity opačného pohlaví a vyhledávali především kamarády opačného pohlaví. Vyšší procento M-F transsexuálů se v dětství chovalo jako běžná dětská populace [28].


b) Osobnostní charakteristiky
Opakovaná distribuce dotazníku MMPI mezi populací transsexuálů ukázala, že probandi skórují spíše ve shodě se svou psychickou pohlavní identitou [14]. Jsou-li dotazníky posuzovány podle norem shodných s biologickým pohlavím, škály maskulinita femininita (Mf) a psychopatie (Pd) jsou vysoko nad průměrem. Pokud jsou použity normy shodné s pohlavní identitou, škála Mf u F-M transsexuálů spadá do průměru. M-F transsexuálové mají skóry dokonce nad průměrem normální ženské populace. Příčinou může být skutečnost, že F-M transsexuálové přirozeněji přebírají mužskou roli, kdežto M-F transsexuálové často přehánějí vyjádření své ženskosti a jsou spíš karikaturou ženy [21]. Škála Pd zůstává zvýšena i po užití norem shodných s pohlavní identitou. Zvýšení spíše odráží psychologickou reakci na problém pohlavní rozlady, než že by bylo kauzálním základem poruchy. Je jisté, že vidět sebe sama jako výrazně se odlišující od společensky akceptovaných modelů chování je dostatečné ke zvýšení Pd škály [14].

M-F transsexuálové měli dále zvýšené skóry u škály schizofrenie (Se) a mánie (Ma). Všeobecně lze říci, že vysoké skóry u škály Se mají lidé, kteří se často cítí bez porozumění, jsou denními snílky se špatnou schopností kontaktu a se sklonem k uzavřenosti. Vysoké Má skóry bývají u osob schopných nadšení, dobrosrdečných, aktivních, družných, idealistických, ale také u lidí popudlivých, napjatých, snadno urážlivých, s menší vytrvalostí. F-M transsexuálové měli kromě škál Mf a Pd zvýšené skóry u škály deprese (D) a mírně zvýšené i u škály Se. Vysoké D skóry ukazují na emoční rozladu s pocitem méněcennosti. Lidé s vysokým D skórem jsou popisováni jako utrápení, upřímní, emotivní, sentimentální, mají často nedostatek sebedůvěry, úzké zájmy, introvertní zaměření a sklon k přehnaným starostem. Ke zvýšení skóru u D škály by zajisté byly dostačující obavy, deprese a pocit neschopnosti vyřešit pohlavní dilema spojené s poruchou identifikace. Nevyhnutelné narušení interpersonálních vztahů a sociální percepce by mohly způsobit zvýšení škály Se [24].

Celkové profily naznačují, že se jedná o jedince s problémy v sociální adaptaci a ve formování sociálních kontaktů [24]. Nelze zapomínat, že tvar celkového profilu má větší význam než stoupání skórů jednotlivých škál a nelze stanovit diagnózu na základě zvýšené hodnoty jedné škály [26].

Fleming a spol. [10] porovnávali výsledky MMPI testu ženských a mužských transsexuálů (10 M-F a 10 F-M); obě skupiny rozdělili ještě na ty, kteří měli před operací (5 M-F a 5 F-M transsexuálové) a ty, kteří už operativní změnou prošli (5 M-F a 5 F-M transsexuálové).

"Předoperační" M-F transsexuálové měli největší počet vysokých skórů. Přestože uvedli mnoho ženských zájmů a prezentují se jako ženy, nepřijali ještě ženskou roli ve všech aspektech života. Žádný z nich úspěšně neukončil zkoušku skutečného života (real-life test) v roli opačného pohlaví.

"Předoperační" F-M transsexuálové neměli skór Pd tak vysoký jako "Předoperační" M-F transsexuálové, přesto však mohou zažívat jisté sociální těžkosti díky chování lišícímu se od konvencí. Sociální stigma, které prožívají, je pravděpodobně menší než u jejich mužských protějšků, protože obvykle již žijí v mužské roli v osobním i profesním životě. Nemají však obvykle tendenci popírat ženské aspekty své osobnosti, což také vysvětluje mírně zvýšené skóry u škály Mf při použití norem pro muže. Přisvojují si spíše aktivní přístup ke svému osobnímu a profesnímu životu, což by vysvětlovalo zvýšení jejich Má skóru. Zdá se navíc, že"pooperační" F-M transsexuálové mají nejmenší problémy s přizpůsobením, i když i "pooperační" M-F klienti jsou lépe sociálně integrováni než "předoperační".

Vedle objektivních testů se ke zjišťování osobnostních charakteristik transsexuálů používají i projektivní techniky. Nejčastěji se uvádí použití testu "Kresby lidské postavy". Dle tohoto testu pohlaví první nakreslené postavy se vztahuje k psychosexuální identitě testované osoby. Pokud je první nakreslená postava opačného pohlaví než má její autor, je zde pravděpodobnost nějakého problému v sexuální rovině testovaného.

Fleming a spol. [9] se domnívají, že platnost tohoto tvrzení lze alespoň částečně ověřit srovnáním výsledků normální populace a transsexuálů. V jejich výzkumu byly testovány čtyři skupiny osob, heterosexuální muži a ženy a transsexuální muži a ženy. Většina heterosexuálních mužů (86 %) nakreslila jako první mužskou postavu, polovina heterosexuálních žen (51 %) nakreslila jako první ženskou postavu. Možná interpretace tohoto rozdílu je podle autorů ve zjištění, že ženy lépe přijímají svou mužskou stránku, jsou více androgynní. Je také možné, že kreslí mužskou postavu jako první pod vlivem výchovy a sociálního učení, které často upřednostňují muže. V neposlední řadě mohou různě interpretovat instrukci v angličtině a němčině, kde "man" znamená jednak "člověk" ale i "muž". Transsexuální ženy kreslily jako první ženskou postavu výrazně méně často než normální ženy a podobně tomu bylo i u transsexuálních mužů, kteří kreslili jako první mužskou postavu výrazně méně často než normální muži. Transsexuální ženy kreslily jako první postavu opačného pohlaví výrazně častěji než transsexuální muži.

Lze shrnout, že pohlaví první nakreslené postavy reprezentuje důležitou součást osobní idealizované nebo favorizované sexuální identity a muži i ženy prožívající pohlavní rozladu mají výrazně vyšší tendenci nakreslit jako první postavu opačného biologického pohlaví. Výzkum potvrdil, že transsexuální ženy manifestují svou pohlavní rozladu s menší ambivalencí než transsexuální muži.


c) Temperament
Předpokládá se, že transsexuálové se v temperamentových vlastnostech (síla excitace nebo reaktivity a pohyblivost nervových procesů) budou podobat odpovídajícím skupinám normálních mužů a žen. Výzkum se však zaměřil na zjištění, zda tato podobnost bude výraznější vzhledem k jejich biologickému pohlaví nebo k jejich pohlavní identitě. Dulko [8] použil temperamentový dotazník se dvěma subtesty, zaměřenými na pohyblivost a na reaktivitu, přičemž reaktivita je v něm posuzována podle:
a) připravenosti k aktivitě ve vysoce podněcujících podmínkách
b) udržení aktivity přes pokračující vysoce stimulující podmínky
c) chyběni emocionálních poruch ve stresových situacích
d) chyběni viditelných změn v efektivitě činnosti za podmínek dlouhodobé nebo silné stimulace

Jeho vzorek byl tvořen 37 polskými transsexuály (23 F-M a 14 M-F). F-M transsexuálové v této skupině skórovali výrazně níže v reaktivitě. Zdá se, že jsou vůči vysoce stimulujícím podmínkám více odolní a nízká úroveň reaktivity přitom u nich vypovídá o větší síle nervového systému a o připravenosti provádět činnost ve vysoce stimulujících podmínkách. Mužští transsexuálové (M-F) vykazovali ve stresových situacích emocionální poruchy a viditelné změny v efektivitě činnosti v podmínkách dlouhodobé anebo silné stimulace.

F-M transsexuálové se temperamentem podobají spíš mužům, se kterými se identifikovali, a nikoliv ženám, kterými biologicky jsou. U M-F transsexuálů je tendence podobná, temperamentově se podobají ženám.


d) Inteligence
Hunt a spol. [14] srovnávali 17 mužských a pět ženských transsexuálů v jejich kognitivních charakteristikách. K měření inteligence použili testu WAIS, přičemž zjišťovali možné rozdíly mezi oběma podskupinami. Vycházeli z neuropsychologických výzkumů, podle kterých skóry verbálních subtestů testů inteligence jsou spojeny s funkcí levé mozkové hemisféry, zatímco výkony v performačních subtestech jsou spojeny s funkcí hemisféry pravé.

Podobně postupovali i Herman, Grabowski a Dulko [8], kteří zkoumali vztah hemisferické asymetrie mozku a transsexuality. Dle obou výzkumů byl u transsexuálů zjištěn trend k výraznější hemisferické asymetrii než u kontrolních skupin. Autoři vyvodili závěr, že pohlavní identita může také hrát roli ve vývoji mozkové lateralizace, přičemž existuje rozdíl ve výkonech mezi muži, kteří skórují lépe v performační části testu, a ženami, které si vedou lépe ve verbální části.

Vzhledem k tomu, že transsexuálové skórovali ve stejném smyslu jako obecná populace, lze předpokládat, že typ jejich inteligence se shoduje s biologickým pohlavím spíše než s pohlavní identitou. Mužští transsexuálové (M-F) skórovali lépe v testech performačních, ženští transsexuálové (F-M) v testech verbálních.


e) Sociální adaptace
M-F transsexuálové se podle většiny výzkumů liší od F-M transsexuálů i v sociálních charakteristikách. F-M transsexuálové jsou lépe přizpůsobení, méně podezřívaví a více realističtí ve vnímání toho, co je pro ně možné [21]. M-F transsexuálové mají méně stabilní zaměstnání a sociální anamnézu (uváděli více trestných činů a prostituce) než F-M transsexuálové a mají též tendenci vykazovat více symptomů duševních poruch [7]. Sociální integrace posuzovaná podle toho, zda pacienti byli zaměstnaní nebo v učebním procesu, byla lepší u ženských transsexuálů [6].

Rozdíly se vyskytly i v rodinné situaci. F-M transsexuálové měli častěji blízké vztahy s rodinou, více z nich založilo pevný partnerský vztah jedině s partnery stejného biologického pohlaví [17]. M-F transsexuálové žili alespoň po nějakou dobu jako mužští jedinci v souladu se společenskými očekáváními, zatímco F-M transsexuálové neuzavírali sňatky ani neměli děti. F-M transsexuálové prožívali více trvalých "sexuálních vztahů se ženami než s muži, zatímco M-F transsexuálové prožívali mnohem více trvalých vztahů s ženami [7].

Tyto rozdíly pravděpodobně odrážejí jednodušší přechod v naší společnosti z ženy na muže než naopak; pro ženu je v našich sociokulturních podmínkách zjevně jednodušší převzít mužskou pohlavní roli. Rozhodnutí mužského transsexuála prezentovat se v ženských šatech má odlišné dimenze, protože ženské šaty stále nesou spojitost s feminitou, zatímco mužské šaty mají tendenci být "unisexuálními" [6]. Některé sociální problémy byly významně redukovány nebo vymizely po chirurgické změně pohlaví, což platí především pro mužské transsexuály.

Kockott a Fahrner [17] zjistili, že mužští transsexuálové (M-F) po operaci byli stejně sociálně integrováni jako ženští transsexuálové (F-M), ale rozdíly mezi skupinami v partnerské oblasti se jako důsledek operace nezměnily. Možné vysvětlení je v oblasti sociální: pro pár s transsexuálním jedincem je složité získat souhlas a podporu okolí, což komplikuje proces vytváření stabilního vztahu, přičemž M-F transsexuálové jsou i po operaci hendikepováni ve svém ženském vzezření (výškou, velikostí rukou apod.) [6].

Podle některých zjištění transsexuálové, zejména M-F, kteří vyhledali pomoc odborníků, pocházeli většinou z nižších sociálních vrstev [6, 20]. Je ovšem možné, že transsexuálové s vyšším vzděláním a z vyšších sociálních vrstev kladou profesionální úspěch a sociální integraci na první místo a pro řešení pohlavní rozlady si nacházejí jiná východiska [6].


f) Sexuologické charakteristiky
F-M transsexuálové se lišili od M-F transsexuálů i v uvedeném repertoáru používaných pozic a technik během sexuální aktivity - F-M jich uvedli více. F-M transsexuálové dávali přednost typicky mužským polohám (transsexuální jedinec nahoře nad partnerem), zatímco M-F transsexuálové uvedli upřednostňování pozic typicky ženských. Obě skupiny uváděly podobnou frekvenci pociťování sexuální potřeby a i frekvence uspokojování sexuálních potřeb byla stejná. M-F uváděli méně příjemných pocitů než F-M. Transsexuální jedinci mají tendenci žít mnohostranný erotický život, což platí zvláště pro ženské transsexuály. Uvádějí denní snění, erotické sny, noční orgasmy a různorodé sexuální techniky a erotické polohy [8].

Chirurgická změna pohlaví má za výsledek zvýšení sexuálního uspokojení u F-M transsexuálů. Přestože operace dává lepší možnosti M-F transsexuálům (díky vytvoření neovaginy), zdá se, že i přesto F-M transsexuálové navazují lépe vztahy podobající se tradičním vztahům. M-F transsexuálové navazovali trvalé sexuální vztahy až ve vytouženém pohlaví po operativní změně, ale často byli zklamáni, protože jejich očekávání v oblasti sexuálního uspokojení nebyla ve skutečnosti úplně naplněna [17].


g) Psychické poruchy
Přestože se zdá, že se u transsexuálů nevyskytují žádné výrazné psychické poruchy (resp. že se psychopatologicky významně neliší od zbytku populace) lze obě skupiny v tomto smyslu odlišit. De Cuypere a spol. [6] uvádějí poznatek Lothsteina, že F-M transsexuálové postrádali významnější psychopatologii a byli zdravější než jejich M-F protějšky. To by mohlo být způsobeno tím, že v průmyslových společnostech F-M transsexuálové zažívají méně potíží při změně na opačné pohlaví než transsexuálové M-F [7].

Druhým možným důvodem vysvětlujícím toto zjištění je skutečnost, že chování příslušející druhému pohlaví je mnohem méně akceptováno u mužů než u žen. M-F transsexuálové tedy mohou mít vážnější sociální a psychologické problémy při vykazování tohoto chování než F-M transsexuálové [12]. Obě skupiny jsou však náchylné k psychickým poruchám zahrnujícím opovržení svým tělem a tělními funkcemi spojenými s pohlavím, např. s ejakulací nebo menstruací [28].

Téma často rozebírané v literatuře ve spojitosti s transsexualismem je výskyt sebevražd. Pauly [21] uvádí stejný výskyt sebevražd u obou typů transsexuálů, ale Walinder [29] uvádí výrazně vyšší výskyt sebevražd u M-F transsexuálů než u jejich ženských protějšků. Ke stejnému závěru došli i Kuiper a Cohen-Kettenisová [18] a Kockott s Fahrnerem[17].


h) Partnerství u transsexuálů
Většina transsexuálních mužů a žen má snahu a potřebu vést normální partnerský, popř. manželský život.

Někteří, zejména mužští transsexuálové, byli ženatí (vdané) ve svém biologickém pohlaví. Všeobecně však mají tendenci se neženit (nevdávat). Někteří z těch, kteří byli ženatí (vdané), setrvali v tomto svazku i po odhalení transsexuality partnerovi, a to z různých důvodů - soužití s manželem či manželkou se změnilo v přátelský vztah, který oběma partnerům vyhovuje, transsexuální partner se nadále chce podílet na výchově dětí, nebo k tomu byli donuceni okolnostmi, např. bytovou situací.

Všeobecně lze říci, že i když má transsexuál partnera, má tendenci vytrvat ve svých cílech, což lze vysvětlit touhou vést komplexnější sociální život v roli vytouženého pohlaví. Bylo prokázáno, že transsexuálové žijící v partnerském svazku mají méně potíží se sociální adaptací, byli častěji zaměstnáni a měli méně psychiatrických potíží než transsexuálové bez partnera. Jsou motivovanější v průběhu léčby a mají zájem dosáhnout přeměny pohlaví co nejdříve [15].

Základem vztahu mezi transsexuálem a partnerem je rozsah sdíleného přesvědčení a shody ve víře, že jeden z partnerů je žena nebo muž, i když je ve skutečnosti biologicky opačného pohlaví. V transsexuálním vztahu může být tato víra o pacientově pohlaví sdílena v různém stupni přesvědčení. Rozsah, ve kterém je transsexualismus akceptován a sdílen s partnerem, je závislý na vzájemném poutu a náklonnosti partnerů, dominaci ve vztahu a sociálních a sexuálních potřebách partnera [16].

Pauly [21] si všiml vyššího počtu stálých partnerských vztahů vytvářených ženskými transsexuály. Jsou většinou svými partnerkami plně akceptováni jako muži a svou novou roli přijímají přirozeněji než M-F transsexuálové. Steiner a Bernstein [25] zjistili, že tyto vztahy často vznikají ještě před chirurgickou změnou pohlaví u transsexuála a partnerky se v těchto případech samy považují za striktně heterosexuální. Partnerky byly plně informovány o jejich transsexualismu, samy se zajímaly o operaci a doprovázely svého transsexuálního partnera po dobu léčení a po operaci.

Fleming a spol. [11] vyvozují na základě svých zkušeností, že tato partnerství jsou srovnatelná s normálními heterosexuálními vztahy. Partnerky ženských transsexuálů samy sebe chápou jako heterosexuálně orientované a svůj sexuální vztah vnímají jako ostatní ženy. Transsexuální partnerku přijímají jako muže a přebírají i její vnímání reality. Psychotické onemocnění ani jiné anomálie nebyly u těchto partnerek prokázány [21].

Závěr

Jak dokládá četná literatura, M-F a F-M transsexuálové se liší v nejrůznějších psychologických a sexuologických charakteristikách.

Osobnostní charakteristiky transsexuálů jsou většinou souhlasné s jejich pohlavní identitou. Výsledky testu MMPI prokazují především zvýšení ve škále psychopatie a celkově především u M-F transsexuálů svědčí o potížích v sociální adaptaci a ve formování sociálních kontaktů.

Temperamentově se transsexuálové projevují spíše ve shodě se svou pohlavní identitou. F-M transsexuálové vykazují vyšší odolnost vůči stresu.

Inteligence u transsexuálů je shodná spíše s jejich biologickým pohlavím. V testu WAIS skórovali M-F transsexuálové lepe v performačních a F-M ve verbálních testech.

V sociální oblasti mají M-F transsexuálové více potíží, ve své anamnéze uvádějí více sociálně patologických jevů. Též v partnerském životě jsou F-M transsexuálové úspěšnější. Psychické poruchy se vyskytují rovněž častěji u M-F transsexuálů.

Literatura

1. American Psychiatrie Association: Diagnostic and Statisti-cal Manuál of Mental Disorders. 3rd ed. rév. APA, Washington, 1987.
2. Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování. Diagnostická kritéria pro výzkum. Psychiatrické centrum, Praha, 1996.
3. Blanchard, R.: Typology of male-to-female transsexua-lism. Arch. Sex. Behav., 14,1985, pp. 247-261.
4. Blanchard, R.: The classification and labeling of nonho-mosexual gender dysphorias. Arch. Sex. Behav., 18,1989, pp. 315-325.
5. Blanchard, R.: Varieties of autogynephilia and their relationship to gender dysphoria. Arch. Sex. Behav., 22,1993, pp. 241-251.
6. De Cuypere, G., Jannes, C., Rubens, R.: Psychosocial functioning of transsexuals in Belgium. Acta Psychiat. Scand., 91, 1995, pp. 180-184.
7. Dixen, J. M., Maddever, H., Van Maasdam, J., Ed-wards, P. W.: Psychosocial characteristics of applicants evaluated for surgical gender reassignment. Arch. Sex. Behav., 13, 1984, pp. 269-276.
8. Dulko, S.: Sexual activity and temperament in Polish transsexuals. Arch. Sex. Behav., 17,1988, pp. 163-171.
9. Fleming, M. Z., Koocher, G., Nathans, J.: Draw-a-per-son test: Implications for gender identification. Arch. Sex. Behav., 8,1979, pp. 55-61.
10. Fleming, M., Cohen, D., Salt, P., Jones, D., Jenkins, S.: A study of pře- and post-surgical transsexuals: MMPI characteristics. Arch. Sex. Behav., 10,1981, pp. 161-170.
11. Fleming, M. Z., Jenkins, S. R., Bugarin, C.: Questioning current definitions of gender identity: Implications of the Bem Sex-Role Inventory for transsexuals. Arch. Sex. Behav., 9,1985, pp. 13-26.
12. Green, R.: Sexual identity conflict in children and adults. Basic Books, New York, 1974.
13. Herman, A., Grabowska, A., Dulko, S.: Transsexualism and sex-related differences in hemispheric asymmetry. Acta Neurobiol. Exp., 53,1993, pp. 269-274.
14. Hunt, D. D., Carr, J. E., Hampson, J. L.: Cognitive correlates of biologie sex and gender identity in transsexualism. Arch. Sex. Behav., 10,1981, pp. 65-77.
15. Huxley, P. J., Kenna, J. C., Brandon, S.: Partnership in transsexuals. Part I: Paired and nonpaired group. Arch. Sex. Behav., 10,1981a, pp. 133-141.
16. Huxley, P. J., Kenna, J. C., Brandon, S.: Partnership in transsexuals. Part II: The nature of the partnership. Arch. Sex. Behav., 10,1981b, pp. 143-160.
17. Kockott, G., Fahrner, E.-M.: Male-to-female and female-to-male transsexuals: A comparison. Arch. Sex. Behav., 17, 1988, pp. 539-546.
18. Kuiper, B., Cohen-Kettenis, P.: Sex reassignment: A study of 141 Dutch transsexuals. Arch. Sex. Behav., 17, 1988, pp. 439-457.
19. Nedoma, K., Mellan, J.: Syndrom transsexualismu. Čs. Psychiatr., 62,1966, s. 42-47.
20. Pauly, I. B.: Female transsexualism. Part I. Arch. Sex. Behav., 3,1974a, pp. 487-507.
21. Pauly, I. B.: Female transsexualism. Partii. Arch. Sex. Behav., 3,1974b, pp. 509-526.
22. Person, E., Ovesey, L.: The transsexual syndrome in raa-les I. Primary transsexuals. Amer. J. Psychother., 28, 1974a,pp.4-20.
23. Person, E., Ovesey, L.: The transsexual syndrome in males II. Secondary transsexuals. Amer. J. Psychother., 28, 1974b, pp. 174-193.
24. Rosen, A. C.: Brief report of MMPI characteristics of sexual deviation. Psychol. Rep., 35,197, pp. 73-74.
25. Steiner, B., Bernstein, S.: Female to male transsexuals and their partners. Can. J. Psychiat., 26, 1981, pp. 176-182.
26. Svoboda, M.: Psychologická diagnostika dospělých. Portál, Praha, 1999.
27. Tsoi, W. F.: Developmental profile of 200 male-to-female and 100 female-to-male transsexuals in Singapore. Arch. Sex. Behav., 19,1990, pp. 595-604.
28. Verschoor, A. M., Poortinga, J.: Psychosocial differences between Dutch male and female transsexuals. Arch. Sex. Behav., 17,1988, pp. 173-178.
29. Walinder, J.: Incidence and sex ratio of transsexualism in Sweden. B. J. Psychiat., 119,1971, pp. 195-196.