Reportáž z Ostravy

Fakultní nemocnice Ostrava - Poruba

Celý měsíc jsem čekal na to, abych se mohl sejít s Dr. Vřeským, primářem ostravské plastické chirurgie. Je to hodně zaměstnaný člověk a kromě vedení oddělení musí stíhat ještě přednášky a konference.

Přemýšlel jsem o tom, jestli mám jet na operaci prsou do Prahy nebo zůstat v Ostravě, ale setkání s Dr. Vřeským mě přesvědčilo, že je to odborník na svém místě a rozhodl se důvěřovat odborníkům u nás v Ostravě. Primář mě poučil o zákroku a ačkoli už měl naplánované operace tak na půl roku dopředu, dostal jsem slušný termín.

Co bylo na celé proceduře asi nejhorší (když to hodnotím ze zpětného pohledu), bylo asi předoperační vyšetření, které jsem si musel doslova vyběhat. To se ale nakonec zdařilo a já jsem tak třetího února měl nastoupit nalačno v sedm ráno na oddělení, plastická chirurgie ve Fakultní nemocnici v Ostravě-Porubě má totiž vlastní příjem. Sestřičky mě nasměrovaly do té správné místnosti, kde čekali ještě další dva lidé. Po vyřízení nezbytných administrativních záležitostí přišla skupina lékařů přímo z vizity. Každého z nás si postupně prohlédli. Musel jsem těm lékařům ukázat svou hruď. Nejsem sice žádný exhibicionista, ale nebyl to zase takový problém.

Dost dlouhou dobu jsem čekal, než se uvolní pokoj. Mezitím se mnou mluvil lékař, který měl provádět operaci - Dr. Rozprým. Od pohledu to byl sympatický člověk, ale to nic neznamenalo, důležitější je, jak to umí se skalpelem. Že je to odborník jsem poznal, když si nemohl vzpomenout, jak se česky řekne areola (tedy dvorec). Řekl mi něco o operaci: měla by trvat asi hodinu, řez by měl být na hranici dvorce a jestli se to dobře zahojí, tak v podstatě bez jizvy, drény bych měl mít asi dva až tři dny a pustit by mě měli za čtyři až pět dní.

Odmítl jsem nadstandardní pokoj, za který se platí 300,- Kč za den. Doufal jsem, že nebudu na pokoji sám. Bohužel (nebo možná i bohudík) jsem byl sám celý týden. A ještě k tomu na dětském pokoji! No, jediný rozdíl mezi dětským a těmi ostatními byl v obrázcích na stěnách. Byla tam také televize, ale muselo se za ni platit. Dvacet korun za tři hodiny. Pokud člověk neměl mince, byl ztracen (tedy bez televize, což zase není tak veliká krize, když je však člověk sám na dětském pokoji s výhledem na nemocniční komplex a paneláky v dálce a bez rádia, je vděčný i za několik televizních reklam).

Sotva jsem se stačil rozkoukat a vybalit věci, přišla sestřička s injekcí, protože jsem byl na řadě už o půl deváté. Pak jsem byl vezen na operační sál, což byla procedura, kterou jsem nepodstupoval poprvé. Žílu mi napíchli téměř bezbolestně a já si říkal, že jak se probudím z narkózy, bude to přece jenom poněkud bolet. A jak jsem řekl, tak se stalo.

Probudil jsem se na pooperačním oddělení a s bolestmi na hrudi. Nebyly ale nijak závratné. Dali mi tady něco proti bolesti a to bylo také poprvé a naposled za celý můj pobyt v nemocnici. Ještě jsem musel počkat na sestřičky a ty mě dovezly zpátky na můj "dětský pokoj". Podíval jsem se na hruď a uviděl stahovací obvaz a dva drény na bocích. A taky jsem zjistil, že mě před operací natřeli jódem i břicho a ramena.

Nejhorší pro mě bylo to, že jsem musel ležet na zádech až do doby, než mi vyndali drény, což bylo ve čtvrtek ráno. Měl jsem ale štěstí na návštěvy. Přišli za mnou celkem tři lidi a jeden kamarád dokonce až o půl osmé večer a nevyhodili ho. Pokud se nepletu, další týden v nemocnici zakázali návštěvy kvůli chřipkové epidemii, ale to už jsem byl doma. Jinak mi společnost dělal každé ráno na pět minut civilkář, který byl velice přátelský a vždycky jsme si dobře popovídali.

Co mi pobyt v nemocnici komplikovalo nejvíce, byla strava. V současné době už nejím červené maso, takže když jsem jednou na večeři dostal párky, snědl jsem suchý chleba se studenou bílou kávou a šel jsem spát. Ve středu, to má deprese z místního jídla nastoupila vrcholu, jsem měl na oběd jakousi roládu, ze které jsem akorát vyzobal náplň. Zato další den jsem se docela nasmál, protože jsem dostal nákyp s tvarohem (kostka o hraně deset centimetrů plná tvarohu plus pět piškotů). Na druhou stranu to zas tak velká tragédie nebyla, protože jsem se mohl prakticky kdykoli vydat dolů do kantýny, stačilo to jen nahlásit sestře. Kromě kantýny a restaurace tam je také kadeřnictví (dámské i pánské), prodejna knih a časopisů, drogerie a možná ještě něco navíc.

Co ještě dodat k pobytu v nemocnici? Sestřičky byly vesměs příjemné, lékaři taky. V pátek ráno po snídani mě pustili domů a nařídili mi přijít na kontrolu v úterý do ambulance. Tak jsem nadšeně vyrazil z nemocničního zařízení do chladného počasí a sněžení a o víkendu jsem se léčil na nachlazení.

Na kontrole jsem byl celkem dvakrát. Poprvé mi vytáhli všechny čtyři stehy a už není ani patrné, že mě vůbec někdo řezal. Za týden jsem mohl nadobro sundat obinadlo z hrudi a klidně chodit v tričku a s vypnutou hrudí na veřejnosti.

Kontakt pro zájemce na ostravskou plastickou chirurgii je: 597 373 033. Je možné se objednat jak k Dr. Rozprýmovi, tak i k Dr. Vřeskému.