Reportáž psaná na koze aneb Salute, quo vadis in vita

D - 11

Dnes je jedenáctý den před nástupem do Bohunic. Asi si říkáte, proč jsem se rozhodla napsat zrovna takovouhle reportáž. Abych řekla pravdu, sama nevím, jestli mě k tomu vedly zbytky testosteronů v mém těle, nebo je to jenom vyhecování Terezou mojí amatérské novinářské duše - i když bych to spíš měla nazvat ješitností. Ale zase na druhou stranu si říkám, že by toto pojednáni jisté pomohlo nebo aspoň vyjasnilo neznámo těm, co mají ještě před operací.

Zatím ani já sama nevím, co mě přesně za těch 11, možná 12 dnů čeká. Když jsem se snažila z holek po internetu vytáhnout nějaké informace, dostalo se mi jen kusých zpráv, jako by to byla nějaká nepříjemná věc, na kterou je lepší zapomenout. Dozvěděla jsem se sice, že to bude bolet, budu několik měsíců tam dole krvácet, budu se sotva belhat, čeká mě spousta hodin dilatace a tréninku s Robertkem. Dokonce už vím, že každá z nás je originál. Vím, jak taková operace probíhá. Ale jenom z videa. In natura bych to ale asi nesnesla. Poslední dobou mi krev vadí čím dál tím víc. Zřejmě je to součást přeženšťování mého života.

Hned na začátku bych se měla zmínit aspoň v kostce, co tomu předcházelo. Tak tedy oficiálně jsem ženské hormony začala brát od července roku 1998. Před tím to bylo více méně co dům dal. Spíš lékárnice prodala. Většinou to byly gestageny, tedy hormony obsažené v antikoncepčních tabletkách. Ty jsem "užívala" někdy od roku 1992.

Zprvu se nedělo celkem nic. Po prvním týdnu mi zduřely bradavky. A pak se to "rozjelo". Začala jsem se zaoblovat, prsa mi rostla větší a větší. No, zas takový zázrak to není. A co se tyče ochlupení, tak s tím úporně bojuju jako zahradník s plevelem. Stále je to nerozhodně. Přestože si vousy vytrhávám pinzetou, každý den se mi objeví nové "výhonky". Jedinou šancí je laser, ale na ten si musím našetřit korunky. Ale vyplatí se. A pak se snad jednou dočkám, jako ona hrdinka v mé mini povídce - Poslední.

D - 8

Konečně jsem se dostala k psaní. Zítra jsou Velikonoce, tak jsem plná naivity barvila vajíčka, chystala chlebíčky a trochu velikonočně vyzdobila stůl. Celou dobu jsem si říkala, že to chystám zbytečně, protože stejně nikdo nepřijde.

Zas o něco blíž.

V pátek jsem byla v Brně u kosmetičky. Je to fajn holka. Vždycky si u ní spravím náladu. Zmínila jsem se jí o mém pokusu zachytit toto údobí.

"No, tak to tam musíš napsat i o mě, jak ti každý měsíc pomáhám vypadat co nejlíp," začala mě hned přesvědčovat, abych jí věnovala pár řádků. A během našeho nezávazného kecání jsem se dozvěděla, že prodělala rizikové těhotenství. Hned jsem si vzpomněla na debatu s holkama na internetu o novince z Anglie - možnosti porodit dítě mimoděložně. Většina holek by tuto možnost brala. Jistě, je to nádherný pocit, nosit ve svém těle malého človíčka. Ale jenom v orgánech, k tomu přizpůsobených. Uhnízděné vajíčko mimo dělohu a bez patřičných hormonu je v těle přijímáno, jako vetřelec. Tělo se jej snaží vypudit ven. Někdy to může vést až k ohrožení samotné matky.

Ale tohle jsou jenom moje znalosti. Někdy časem si tohle vyjasním s nějakým známým gynekologem.

Proč o tom píšu? Protože díky mimoděložnímu těhotenství své kosmetičky jsem se dozvěděla, jaké problémy a bolesti mě čekají. Našinec si to musí ale stejně prožít na vlastní kůži. Když vám o tom někdo vykládá, můžete mít představivost sebevětší, stejně vám to moc o věci neřekne.

D - 5 a 4

Předoperační vyšetření.

Neděláte nic jiného než, že pobíháte po špitále z jednoho oddělení do druhého a stále se bojíte, aby náhodný chřipkový bacil, který si s sebou donesl nějaký spolusedící v ordinaci, nezamířil směrem do vašeho těla. Což se mu samozřejmě podařilo, jako vždy.

Naštěstí mi veškeré testy a laboratorní zkoušky dopadly výborně, takže veškeré obavy, které mě sžíraly (jako obvykle), opadly.

D - 0

Nástup.

Těch několik chybějících dnů bylo úplné nervové vypětí, ještě že tu byl po ruce čaj na nervy. Ale věnujme se dnešku.

Bohunická nemocnice je rozlehlý komplex budov. Naštěstí příjem pacientů a vše, co s tím souvisí, probíhá v té největší, nejvyšší a z televizních obrazovek nejznámější budově. Tady se jí říká "věžák".

Naštěstí onu procházku se mnou uskutečnila i moje sestra. Pro ní, jakožto zaměstnance tohoto ústavu, to byla hračka. Jít sama, tak ještě několik hodin bloudím a hledám kde se provádí fyzický příjem (6. patro) a papírový příjem (1. patro - ve výtahu označené číslem 2). Abych to vysvětlila. V 6. patře vám vypíší v ambulanci příjmové papíry. S těma jdete do 1. patra, kde je od vás vezmou, zanesou do počítače, vytisknou sjetiny a pošlou zpět na ambulanci do 6. patra, kde vám ošetřující lékař potvrdí příjem a odešle vás na patřičné lůžkové oddělení.

Operace se dělají ve staré části na oddělení F. Bohužel mi už došly hormony, tak jsem se musela vydat na sexuologii pro recept a odtud do lékárny, což znamená přesun - stále s taškama, do jiné budovy. Tady mi řekli, že mi na receptu chybí slůvko "depot" a poslali zase na sexuologii, aby mi to doktorka opravila. Takže jsem se do postele dostala až před polednem.

Jak se zdá, přidělují tady našincům nadstandardní pokoje - jednolůžkové s vlastní sprchou a toaletou, což jsem později ocenila, jako velmi praktické. Nejen v otázce dilatace.

Zatím jsou všichni usměvaví a velmi ochotní. Jsem zvědavá, jak jim to dlouho vydrží.

Obvolala jsem své příbrněnské kamarádky, že jsem v pořádku dorazila a že ležím za dveřmi číslo 2.

Když jsem ležela vybalená v noční košili na posteli, blesklo mi hlavou: "Tak, a už nemůžu zdrhnout. Už mě tady mají."

16:00
Tak a jsem dole holá. Před chvílí jsem vyfasovala žiletku s příkazem odchlupit operované partie. Není nic "příjemnějšího", než si to tam dřít na sucho. Naštěstí Šafina - moje kosmetička - mě vybavila ampulkou s olejíčkem po depilaci. Asi se divíte, proč jsem nepoužila pěnu. Pro ty, co mě neznají - pěním si jenom nohy nebo v podpaždí, což jsou jediná místa, která si holím.

Díky onomu holení mám krev mezi nohama. Napadlo mě, že pro ženský život je to něco naprosto přirozené, takže bych si na to měla zvykat.

Oholené to vypadá jako holátko, jako koře, co si vybíráte v obchodě v mrazících boxech.

20:00
1. výplach. Žádné "šumáky" jak mě ubezpečovaly kamarádky. Dostanete hezky hadičku do zadečku. Konečně jsem poznala, co pociťovali pacienti v Haškově Švejkovi v léčebně pro simulanty.

Je to dost nepříjemné, takové vlhké. Ještě že jsem odmítla večeři, aspoň to nebude taková hrůza. Ty dva chlebíčky, co jsem měla k obědu, se ve mě moc neohřály a šly dobře ven.

2. nálev přišel asi o 1/2 hodiny později a už nebyl tak emotivní.

Až nebudu muset na záchod, vezmu si prášek na spaní, který jsem dostala a oddám se spánku.

D +1 Operace

5:00
První vlaštovka v podobě odebrání krve na křížovou zkoušku krevní skupiny. Jak se zdá, drží se hesla "důvěřuj, ale prověřuj."

5:30
Druhá vlaštovka. I když bych měla napsat včela Heparinu do ramene.

A nyní jen čekání. Ještě se za mnou stavila Dr. Franců - moje operatérka, aby mě připravila psychicky na operaci. Pak zabandážovat nohy, vyfasovat apartní klobouček na hlavu a oblbovací injekci a pak šupky na sál.

Nevěřili by jste, jaká bývá na sále sranda. Nabídli mi místo narkózy ukolébavku. Vybrala jsem si narkózu. Takže jsem si v 9:25 odpočítala zbytkový čas svého minulého života, než jsem přestala vnímat.

Po 12té mne prý už odváželi na JIPku. Pamatuji si jen, že jsem dostala strašlivou zimnici, při které jsem si málem vyklepala všechny plomby ze zubů.

K večeru jsem se probrala. Všude kolem usměvavé a uklidňující tváře.

"Tak co, paní Šindelků, nebolí to?" staraly se sestřičky.

D + 2

1. pooperační noc a den byl snad nejdelší v mém životě. Co chvíli mě probouzely ožívající stehy, odběry krve, měření tlaku, pípání přístrojů, výměna kapaček a tlačící svorka na palci mi neustále ztěžovaly stavy bdělosti.

D + 3

Další den na JIPce. Tady jsou všechny dny jednotvárné a stejně dlouhé. Nemůžete nic dělat, jenom ležíte a ležíte až vás z toho rozbolí záda.

Odpoledne mě čekal první převaz, ale nic jsem neviděla. Doktorka mi poručila: "Dívejte se nahoru!" Asi abych neomdlela při pohledu na krev. Konstatovala, že je všechno v pořádku. Už jsem do obou drénů, které vám odvádí krev z oblasti nově vytvořených pysků, nekrvácela. Málem bych zapomněla, ještě z vás vede jedna hadička, které se říká katetr. Hádejte k čemu slouží? Ano, správně, nemusíte chodit čurat. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli mám taky vývod na něco jiného. Neměla jsem. Ještě, že moc nejím, takže si mi tahle potřeba nehlásí.

D + 4

Návrat na samotku.

Po ranní vizitě konstatoval službukonající doktor, že už jsem mimo nebezpečí a proto mě odvezli zpátky na pokoj. Byla jsem ráda, protože na JIPce jsou užší a na ležení míň pohodlné postele. A pak, na normálních pokojích jsou tlačítka, což tam nebylo. Jednou jsem se pokoušela dovolat sestru, protože mi nepípala mašinka na hlídání kapačky. Ještě že jsem se naučila zastavovat kapačku sama. Okamžitě jsem toho využila. Oni sice tvrdí, že se vám to samo zastaví hned za tím válečkem, do kterého to přímo odkapává. Několikrát jsem ale zažila, že se mi hadička naplnila vzduchem až po smyčku u lokte. Až na několikátý pokus se mi podařilo dovolat se sestry. Nerada bych si přivodila prasknutí srdce nebo cokoliv jiného, co by ukončilo můj pobyt na JIPce a přesunulo mě na nejstudenější oddělení - na patolku.

Mám za sebou další převaz. Všechno je prý v pořádku a pěkně se hojí. Konečně taky vím, co mě to pod krytím tak strašně bolelo - můj nový klitoris. Já měla za to, že drážděním poštěváčku žena prožívá příjemnější chvilky. Uvidíme až v něm nebudu mít stehy.

K večeru mi přinesli televizi. Aspoň to bude lépe ubíhat.

D + 5 a 6

Víkend.

Víkendy jsou ty nejpohodovější dny v nemocnici. Ale jen pro ty, co nic nebolí a pro zdravotní personál. Sporadicky se na vás někdo přijde podívat, zda něco nepotřebujete. A nebo pro toho, kdo není tak strašně utahaný jako já. Ano, čtete dobře. Přestože stále ještě ležím, jsem strašně unavená. A to každý den dostávám injekci Heparinu, aby se to dobře hojilo a kapačkou antibiotika. Inu, chybí mi kafe. Můj každodenní elixír na zvednutí tlaku.

Už se pokouším chodit. Nevěřili byste, jaká je to fuška. Vždy, když vstanu, tak se mi zatočí hlava. Zatím zvládnu jedno kolečko kolem pokoje za 1/2 dne. Ona to není žádná sranda, když si musíte hlídat hned 3 hadička a držet tři plastové nádobky. Žádná z nich nesmí přijít k újmě. A pak, všechny hadičky jsou přichyceny stehem. Zřejmě by to bolelo, kdybych někde zachytla. Určitě!

Musím začít chodit co nejdřív, abych se dostala k zrcadlu a udělala ze sebe zase člověka. Nemít ve stolku manikúru s pinzetou a papírové kapesníčky na odkládáni chloupků, vypadala bych jako pravá trpasličí žena, jak ji popisuje Pratchett v Zeměploše. Má stejný plnovous jako trpaslík. To, že je žena se pozná až po odstranění několika sukní a dalších součástí oděvu.

D + 7

Stehy jdou ven.

Pídila jsem po tom, zda tady neleží někdo z našinců. Ležel. Minulý týden.

Celý dnešní den byl prozářen mojí dobrou náladou. Zase už jsem to byla já, ta stará Monika, jak mě všichni znají. Ani se mi při chození nemotala hlava. Asi to bude psychikou. Mají mi odstranit drény. Katetr mi sice ještě zůstane, ale aspoň si nemusím hlídat, kdy se mi chce a kdy ne. A taky že jo. Doktorka s vrchní mi pomohly na ošetřovnu, kde se do toho hned pustily. Nevím co bolelo víc. Zda střihání stehů nebo vyndávání drénu. Franců mě upozornila, že asi uvidím všechny svaté. Taky že jo. Da Vinciho Poslední večeři páně bych klidně zvládla. Několikrát.

Ale pak ta úleva. Hlavně při chození.

Odpoledne měla proběhnout primářská vizita. Doktorka konstatovala, že by mi měly holky umýt vlasy. Nevěřili byste, co to dá za přemýšlení, než se našel ten správný způsob, jak mě dostat ke sprše v přijatelné poloze. Nakonec jsem si klekla před sprchový kout (vřele doporučuji) a nechala se vydrhnout. Pomoc s fénováním jsem odmítla. Samotné mi to sice trvalo dlouho a zvládla jsem to na 3x. Ale nakonec jsem měla hlavičku zase pěknou. Na 3x proto, že se mi rozklepaly kolena a já si musela jít lehnout.

Další úspěch byla stolice. Sice za pomocí čípku, ale byla. Sestřičkám to udělalo radost, stejně tak jako moje spontánní čuráni do katetru na JIPce. Každý den jsem je při otázce, zda byla, odbývala slovem nebyla.

Ještě mě donutili oholit si dlouhé chloupky v obličeji. Na pinzetu nebyl čas a ani jsem neměla sílu, tak dlouho stát v koupelně před zrcadlem, tak jsem musela po dvou letech použít žiletku.

A zbytečně. Vizita proběhla v rychlosti. doc. Brychta se na mě ani nepodíval. Vyslechl si komentář mé ošetřující lékařky a hned zase odešel.

Až do večera jsem se snažila co nejvíc chodit, až jsem si uhnala pěknou křeč.

D + 8

Vyjmutí fantomu.

To je takový válec vytvořený z prezervativu a obvazu. Ten obvaz je samozřejmě uvnitř. A ten prezervativ je zase uvnitř neovagíny. Mám ho přistehovaný, aby nevyjel ven, k pyskům. Takže další nezapomenutelný zážitek.

Nebyla to taková hrůza. Bolestivější bylo zavedení nového. Je na ukazováček dlouhý a asi palec (necelý) široký. Celý den jsem musela dávat pozor, aby mi nevyklouzl ven. Při každém zamáčknutí mi podráždil močák, takže jsem za den načurala tolik, že jsem to sotva unesla při chození.

"Kdybych věděla, že to bude tak bolestivé a nepříjemné, tak..." honilo se mi hlavou. "Stejně bych to podstoupila." Slyšela jsem od holek, že to bude bolet, ale to si musí každá z nás prožít sama, aby věděla, jaké to je. Všechny nepříjemné myšlenky jsem zahnala čokoládou. Náhodou můžu být ráda, že se mi to všechno tak pěkně a bezproblémově hojí.

Večer se mi podařilo složit se ve sprše. Plnila jsem zadanou věc - osprchovat se. Hlavně tam dole. Ale asi z toho, jak jsem celé odpoledne držela nohy u sebe, aby mi TO nevyjelo, a pak jsem měla první den odbandážované nohy, se mi nějak zamotala hlava a já musela přivolat sestru. Uložila mě do postýlky, otevřela okno a zvedla mi nohy. Pokoj se se mnou točil jako po pár panácích 70% slivovice.

D + 9

Učení samostatnosti.

Ode dneška se budu učit zavádět si tam fantom (dále jen TO) sama.

Dneska jsem uviděla celé dílo na vlastní oči. Až se to všechno odstehuje a zaroste, nebude to vůbec budit dojem něčeho uměle vytvořeného. Ale nechvalme dne před večerem. Ještě mě čeká jedna operace, při které mi budou zmenšovat klitoris a modelovat pysky.

Od vrchní jsem vyfasovala tubu Mesocainu na usnadnění zavádění a misku s Jodonalem na omývání TOHO.

Když jsem seděla na záchodě, omylem jsem zavadila o hadičku od katetru. Natrhla jsem si steh a začala ze mě téci krev. Snad žádná holka se při první menstruaci nepolekala tolik, jako já, když mi to odkapávalo dolů do vody. Naštěstí to po chvilce přestalo samo. Pokazilo mi to celé odpoledne. A to jsem ještě do oběda sršela vtipem. Když si dělala moje doktorka archívní snímky svého díla, zeptala jsem se jí, zda nevadí, že jsem se neusmívala.

Pomalu si zvykám na zaplňování močového měchýře. Odpojuji se od "kabelky" na vždy několik minut. Protože mi TO tlačí na měchýř, tak to zatím na delší dobu jak 1/4 hodiny nevydržím a musím se zase napojit.

Mám za sebou první a zároveň neúspěšné zavedení TOHO. Marně jsem hledala otvor, kam bych TO měla zasunout. Musela jsem zavolat sestru, aby mi pomohla. Ale i jí z počátku trvalo, než našla ten správný úhel. Zatím mi to vede kolmo dolů k zadečku.

D + 10

Procvičování v zavádění.

Nikdy neříkejte sestře, že nechcete prášek na spaní, pak by vás čekala stejně probdělá noc, jakou jsem měla já. Prášky, které se dávají od bolesti jsou sice účinné, ale ne na srůstající stehy, které vás každopádně budou trápit.

Opět se mi ráno spustila krev, ale prý je to podle slov doktorky normální. Oznámila jsem jí moje včerejší "vyklouznutí" a že mám prasklý prezervativ. Samozřejmě jsem si nemohla odpustit poznámku: "To bych se taky mohla dostat do maléru, že?" Všichni členové vizity odešli s úsměvem na tváři.

Při zavádění jsem začala používat zrcátko, takže už vím, jak to tam dole vypadá. Myslím, že se jim to povedlo.

Vyměnili mi prasklý prezervativ. Až na ten úhel mi to vyhovuje. Představím si, jak to má při sexu chlap, a je mi jasné, že to nebude jednoduché nevypadávat ven.

Večer mě šíleně rozbolely klouby. Neklamné znamení angíny. Vždyť minulý týden za mnou byla moje matka. A mě vždy do týdne natečou mandle a udělají se čepy. A ona se vždycky diví, že ji nevítám z láskou. Ono to mezi námi neklape i z jiných důvodů, které určitě znáte.

D + 11

Bez katetru.

Ode dneška budu muset čurat spontánně sama. Když mi ho vyndali, bylo to jako když vám vytahují jehlu, musela jsem si hlídat čurání. Dostala jsem za úkol se do 4 hodin od odpojení vyčurat.

Bylo to v pořádku, až na jednu věc. Většina nateče do neovagíny nebo cáká na všechny strany, jenom ne dolů do mísy. Je to způsobeno otoky v oné oblasti. Vždycky si to osprchuji a zavedu TO, aby nedošlo k srůstání.

Další problém při čurání je ten, že vás při posazení na prkýnko začnou tahat stehy. Během dne se vytahají, takže to s uplynulým časem působí menší a menší potíže.

Během dne jsem musela jít 7x. Naposledy před spaním. S takovou mi brzo dojde toaletní papír, který je tady "vzácností".

Začínám byt čím dál tím víc samostatná. Když něco potřebuju, tak si pro to dojdu do sesterny. Zvládám i úpravu s pinzetou ve stoje. Sice mi začnou vždycky rudnout nohy, když dlouho stojím na jednom místě - třeba před zrcadlem. Ale s přestávkama se to dá zvládnout.

D + 12

Pod vlivem nemocnice.

To byla noc. Bála jsem se, abych si necvrkla do postele, takže jsem odmítla včera večer prášek na spaní. V noci jsem se budila a chodila na záchod. Taky jsem se bála, aby mi TO nevyjelo. Křečovitě jsem si TO držela rukou mezi nohama, až mi naběhla žíla na ruce. A ty sny. Napřed jsem byla v koncentráku a pak zdravotní sestřičkou někde na dědině. Jak se zdá, nemocniční prostředí mi začíná lézt na mozek. Dokonce jsem už i uvažovala, že bych chodila vypomáhat sestřičkám s pacienty. Já totiž pocházím z rodiny zdravotních sester, takže i já někdy ve 14 prohlásila, při výběru povolání, že bych chtěla být zdravotní sestřička. Nakonec jsem skončila na zemědělce, protože se tento záměr podařil mým rodičům mi rozmluvit.

D + 13

Doživotní dilatace?

Stavila se za mnou Iva, od které jsem se dozvěděla, že dilatovala ještě donedávna. A to je po operaci už pár let. No potěš. Dnes a denně si tam zavádět TO a nosit TO po ulici. To jsou mi pěkné vyhlídky. Ale hlavně, že jsem se zbavila té věci mezi nohama natrvalo.

Už vím, co znamená výraz "smrdět jako bolavá noha," který znám od Terezy, když jsme zabruslily v hovoru na téma život po operaci. Ony krycí čtverečky, které mi daly v pátek už nepěkně zavánějí - po gelu, Jodonalu a upoceném prezervativu.

Dnešní noc jsem už vydržela bez čuracích přerušení. Asi to chce vůli a utvrzovat se v tom, že se to dá vydržet až do rána.

Odpoledne jsem se vydala na schody. "Když je zvládnu, budu moct jít domů," ubezpečovala jsem se. Dolů to šlo samo. Nahoru to bylo trošku namáhavější a bolestivější. Holt mě ještě nemůžou pustit domů. To 2. patro, ve kterém bydlím, bych asi těžko vyšlapala s nákupem.

Na poševním vchodu jsem si vydelatovala (fuj, to je ale výraz) mozol. Zítra se na to budu muset zeptal doktorky.

D + 14

Návrat domů.

Už jsem ze směru, kterým čurám nešťastná, ale ještě to bude pár dní trvat, než mi splasknou otoky a bude to trošku lepší. Ono, když vám to teče nahoru na prkýnko nebo dokonce přes na zem, vám to na sebejistotě z úspěšného zákroku nepřidá.

Dopoledne mi odstranili stehy. To bylo něco. Nejdůležitější jsou při tom nůžky, když nemají ostrou a stříhající špičku, je to hrůza. Pokud uslyšíte, že doktorka říká sestře o oční nůžky, jásejte. Ty jsou nejlepší. Dřív se používaly vstřebávací stehy, ale po nich byly ošklivé jizvy, takové jak bych to nejlépe popsala - rozblencané, zkrátka rozjeté.

Po odstranění stehů mě poslali domů s tím, že mám přijít za týden na kontrolu. Zároveň si mě objednali na další operaci - za 3 týdny.

Tak jsem se sbalila a odpoledne už byla doma. Nikdy bych neřekla, jak rychle si tělo odvykne na gravitaci. Po 2 týdnech ležení je nyní pro mě každá delší chůze vyčerpávající. Večer jsem musela jít k telefonní budce, což bylo 2 patra a asi 50 metrů a úplně mi to stačilo.

D + 15 - 30

Doma je doma?

První dny, co jsem potkávala lidi z baráku, si všichni mysleli, že jsem byla v nemocnici se zarůstajícím nehtem, který mě trápí už třetí měsíc.

Nejhorší a nejbolestivější z celého zákroku je obrůstání. Když vás chloupky, ztvrdlé po seříznutí, řežou a píchají, je to k zbláznění, furt se musíte drbat a uhýbat s kalhotkama, aby se to vůbec dalo vydržet.

Možná vám nesedí ta poslední číslice. Ano na druhou operaci jsem nastoupila skoro o týden dřív. Na kontrole doktorka konstatovala, že se mi to výborně hojí a že bude mít dovolenou v původním termínu a posunula si mě v kalendáři na čtvrtek 13.5. Zase třináctka. 13. 4. mě operovali, za 13 dnů mě pustili domů a 13. mám zase nastoupit. Ještě, že to nebude v pátek.

Dny trávené doma jsou si podobné jako vejce vejci, dlouho spíte, protože tělo potřebuje načerpat co nejvíc ztracené energie. Pak si uklohnit něco k jídlu. Pak na menší procházku, vždyť byste se za chvíli z toho ležení ani neunesly. Už tak jsem přibrala asi 3 kila.

A na to nejdůležitější bych málem zapomněla. Nosíte tam TO, aby nedošlo k srůstům, či jiným komplikacím. Vaše neovagína má totiž zatím podobu klokaní kapsy. Akorát že místo malého klokáněte tam nosíte dilatační fantom. Nejhorší je, že vás pošlou z nemocnice bez jakékoliv rady, jak správně dilatovat, jak to správně používat. Jednoduše vás hodí do vody a plav. Pokud se utopíš - v našem případě ti to začne srůstat nebo nastanou jiné problémy, můžeš si za to sama. Špatně jsi dilatovala. Asi by to chtělo udělat nějaký letáček a ten rozdával holkám vůbec před samotným nástupem do nemocnice.

D + 31 (nebo zase 0?)

Návrat do nemocnice.

Tak už jsem tu zas. Opět trochu nachlazená a s oteklým palečkem na noze. A opět na pokoji č. 1. Tentokrát mám dokonce i odemklý balkón. Že by ho od minula zapomněli zamknout? Odpoledne jsem toho využila a opalovala se. Potřebuju přece trochu toho déčka.

Dneska jsem nervóznější a vystrašenější než posledně. Je to tím, že už vím co mě čeká. Nevím proč, ale největší strach mám ze zítřejší cesty na sál.

Zase vyholit. Ach jo, až to poroste, to zas budou muka. A jako vždy, když se mi dostane do rukou žiletka, jsem se pořezala. Ještě jsem si na ty nové "útvary" mezi nohama nezvykla.

Večerní výplach byl jenom jeden. Asi to tentokrát nebude tak dlouhé. Nebo jsem dostala obě dávky na ráz?

D + 32

2. řezání.

Ráno opět včela Heparinu do ruky a před osmou oblbovací trojkombinace. Vysvléci do naha, nasadit růžovou čepičku a pár minut po čtvrt mě už vezli na sál. Pak už mám hrozné okno. Ani jsem se neunavovala počítáním. Myslím, že jsem to nezvládla ani do jedné.

Probudily mě hlasy. Uviděla jsem, jak mě odpojují od dýchacího přístroje a nutí, abych začala dýchat sama. Vůbec mi to nešlo. Ještě jsem zahlédla, jak mi dávají hubici na ústa, a pak blažená náruč spánku.

Na pokoj mě odvezli zase se zimnicí. Tahle naštěstí netrvala tak dlouho jako ta předešlá.

Zbytek dne jsem probděla v polospánku, než jsem si protřela oči a odstranila si z nich olejovitý nános - zbytky masti, kterou mi na sále kapli do očí. Pak už jsem viděla normálně. Nerozmazaně.

Zůstala jsem na svém pokoji a dokonce dostala normální - nekašovitou večeři. Dost mě to naštvalo, protože jsem počítala dopředu s JIPkou a nechala si věci sbalené v kabely. Teď si je budu muset vytahovat sama s katetrem v ruce.

D + 33

V noci jsem toho moc nenaspala. Pobolívalo to. Naštěstí mám spánkový předstih z předešlého dne. Protože jsem se ráno nemohla dočkat sestry s lavórem na umytí, absolvovala jsem cestu do koupelny sama. Omluvila se mi, že chtěla, abych si pospala. Kdyby věděla, že už od 5 hodiny ke mě chodila jiná sestra, napřed vypustit katetr, pak včelu do ruky, teploměrem a kapačkou, neomlouvala by se.

Dneska a zítra bude klid. Je víkend a většina pacientů šla na propustku domů.

Až na bolesti to celkem šlo.

D + 34

Černá neděle.

Jinak ani dnešní den nemůžu nazvat. Začalo to ranním čuráním. Můj katetr, který byl tentokrát mnohem tenší než ten předešlý, začal propouštět. Naneštěstí rovnou do ovázaného místa. Mulové čtverce ztěžkly a dostaly tvar velké Pampersky. Sestra mě poslala lehnout si do postele, aby mě převázala.

Byla to špatná Pamperska. Moje prostěradlo se okamžitě proměnilo v mokrou hadru. Jakmile jsem si totiž lehla, lisované čtverečky se začaly zbavovat "vlhkosti".

Pak přišla s tím, že mě převáže v zákrokové místnosti. Než jsem tam došla, nechávala jsem za sebou loužičky jako malé štěňátko, co jsem měla, když jsem byla malá. Muselo kvůli tomu z domu.

Po odstrojení zjistila, že mi vypadlo TO (pamatujete si? Mluvím o fantomu). Když mi ho podala, zažila jsem šok. TO bylo o 1/2 kratší než TO 10ti centimetrové, co tam bylo ještě před pár dny. A po zavedení mi to teď z větší části vyčnívalo ven. Stále ještě jsem neviděla, jak to tam teď vypadá, protože mi to rychle převázali a přelepili, abych nic neviděla.

Zbytek dne jsem doslova obrečela a začala litovat, že jsem vůbec po té narkóze začala dýchat.

Když jsem pak večer upozornila službu konajícího lékaře, že mi tam fantom nedrží, odbyl mě tím, abych to pak řekla své doktorce. Tak nač sakra vůbec slouží? To jsem ale nahlas neřekla. Doktorka Franců je na dovolení, takže vážně nevím, na koho se obrátím. Asi na ségru, ta byla vždycky, chuděra, nárazník mých bebínek a bolístek.

Celý den to děsně bolelo. A taky jsem se bála, že mi to začne srůstat, když mi tam TO pořádně nedrží. Ale v prvé řadě jsem zničená z hloubky mé neovagíny. Moji duši ovládla apatie a beznaděj. Jestli je ta moje vagína opravdu tak mělká, tak je mi jasné, proč většina našich holek pak žije sama, nebo skončí v lesbickém vztahu s jinou ženou. Co taky můžu nabídnout mužskýmu s takovou mělkou jamkou? Proč mě se jenom ti mužští musí líbit.

A zlatý hřeb večera. Abych mohla propadnout svým depresím naplno, přišla vrchní sestra a odnesla mi pokojovou anténu. On je totiž hokej. Mistrovství světa. A kvůli mě by to neviděli. Takže se teď můžu dívat na náš pořad, jak chlapi s oblibou nazývají zrnění. Ještě, že mám s sebou hodně tlustou knížku, i když ani nemám moc náladu na čtení.

D + 35

A černá barva pokračuje.

Konečně normální doktor. Vlastně doktorka, doktorka Adlerová, asistovala při mé operaci. Po vizitě mě vzala na převazovnu, kde mi vsunula TO na své místo.

Trochu mi krvácely nově vymodelované pysky. Mám je totiž podrážděné a stehy trochu rozšklebené z TOHO (i když bych asi měla psát z toho, ať je ta velikost adekvátní), jak se to tam v neděli pokoušeli při převazu vsunout.

Podivovala se, že mám katetr přistehován. "Když jsme končili, tak ještě nebyl."

"Asi jim zbyla nit v jehle?" pomyslela jsem si.

Každopádně ten katetr není to pravé ořechové. Mám problémy s čuráním, Řeže to a nepříjemně štípe.

Než jsem se ale vrátila na pokoj, bylo TO zase venku. Zatlačila jsem TO zpět. Ruce mi zbarvila krev. Hloubka mé nové vagíny je asi 1/3 než ta, co jsem měla ještě před týdnem. "Klokaní kapsa" zmizela. Z ní mi vymodelovali pysky. Dalo by se to ohodnotit následovně: vzhled 1*, sexuální funkčnost 5-.

Řekla jsem sestrám, ať tu televizi zase odnesou, když nemám anténu. Slíbili, že s tím něco udělají.

Udělali. Mám novou anténu - pletací jehlici spojenou drátem. Ale signál chytá líp než její předchůdkyně.

Po obědě mi zase protekl katetr. Tentokrát mi navlhlo i přistehované krytí nad mým novým klitorisem. Šla jsem se hned "umýt" a zavést fantom na převazovnu. Tentokrát jsem se na to podívala. Doopravdy tam mám místo jen na jeden článek prstu. Docházelo mi, co jsem dřív odmítala přijmout. Tereza mi tvrdila, že my nikdy nebudeme ženské. S tímhle rozhodně ne. Když si vzpomenu, že ještě před týdnem jsem tam strčila celý prst, zaplavují mi slzy oči. Pravda, úhel byl spíš opačný, ale bylo tam místa habaděj.

Odpoledne přestal katetr fungovat úplně. Museli mi ho odstranit. Sestra se sice pokoušela jej propláchnout, ale marně. Vytahoval mi ho celkem pěknej doktor. Ještě jsem ho tady neviděla. Jak jsem později zjistila jmenuje se Zálešák a přišel někde ze střední Moravy.

Čurání bez katetru zvládám bezvadně. Jak se tady říká "spontánně". Horší je to s mojí psýché. Je 11 (v noci) pryč a já se marně pokouším usnout. Jenom brečím a brečím. A to jsem si vzala prášek na spaní. Nějak nezabírá. V hlavě se mi vybavují Iviny slova, když dřív četla pár stránek. "Proč nepíšeš trochu humorněji, tak jak tě všichni znají?" Ale copak to jde, když si uvědomuji, že jako žena jsem s nulovou vagínou zbytečná?

Ráno jsem se ještě ptala Adlerové, jaký směr má teď moje vagína - kvůli zaváděni. Zarazila se a řekla, že k zadečku. Teď už je mi jasné její zaváhání. Nemohla přece říct - nikam. A přitom tohle by byla jediná správná odpověď. Ach jo, proč nejsem na ženské, to by mi pak tolik nevadilo. Snad?!?

Těmito řádky vás ale nechci odrazovat od operace. Každá jsme originál, jak tvrdí Tereza. Záleží na dispozici pánve. A já ji mám na houby.

D + 36

Jiskřička naděje?

Ráno po čurání jsem se šla hned "přebalit" na převazovnu. Službu konající sestra, která si mě pamatovala už z mého předešlého pobytu, mi při zavádění položila nevinou otázku: "Neměla jste před tím ten fantom větší?"

"Bohužel jo," odpověděla jsem jí a spěchala na pokoj. Celou dobu jsem se před personálem snažila vystupovat klidně a vyrovnaně. Nechtěla jsem, aby viděli, že brečím.

Slzy mi pak tekly až do ranní vizity. Když mě viděli (byl tam i ten novej doktor), že ležím jak hromádka neštěstí, začali se starat, co se mnou je. Takže jsem se rozbrečela nanovo a dostala ze sebe akorát, že je málo hluboká. Ujistili mě, že dneska se na mě přijde podívat moje doktorka, tak se jí mám na to zeptat. A prý už se můžu osprchovat.

Až mi oschly slzy, zašla jsem si umýt hlavu. Na tělo přijde řada až mi uschne ručník. Mám s sebou dva, ale ten druhý používám na spodek. Je to lepší a hlavně hygieničtější.

Ještě jsem ani pořádně neuschla, a už mě volali na převazovnu. Byla tam moje doktorka, doktorka Franců. Odstehovala mi krytí poštěváčku, zkonstatovala, jak se mi to pěkně hojí a že ve středu můžu jít domů. Ukecala jsem to na čtvrtek.

A teď k té hloubce. Mělo by se to prodloužit na 10 cm. Musím jenom dilatovat a dilatovat, abych si to prohloubila.

Můj život zase dostává smysl!

Dopoledne jsem se omluvila staniční za ten ranní výstup. Ujistila mě, že je to v pořádku, a že i jí se ta hloubka zdála malá.

Tak jsem dilatovala (ale moc se to neprohlubuje) až do pozdního odpoledne, kdy se za mnou stavila ségra. Hodně mi spravila náladu. Dokonce jsem se i smála. Kdo ví, jestli s tímto úkolem za mnou nebyla poslaná od svých kolegyň.

Vykládala mi o tom novém doktorovi. Na sedánku, což je ranní předoperační porada lékařů a staničních sester (tedy i mé ségry) nadhodil k dobru, že na jeho oddělení leží nějaká Nikola, a ta že je nešťastná z hloubky své vagíny. Nikdo se z přítomných nezasmál. Všichni čekali, co na to ségra. On totiž nevěděl, že jsme sestry. Usmála se tomu a pozorovala, jak tváře přítomných ztrácejí napjatý výraz. Tímhle vtípkem nezabodoval ani u nich ani u mě. Večer jsem ho proklela. Přála jsem mu, aby se mu zmenšil tak na 3 cm, aby viděl jaké to je bezvadné na psychiku.

Podle mě by takový doktor neměl dělat na oddělení, kde se "rodí" holky (a kluci taky). My jsme houževnatá a odolná sorta lidí. Když nás něco rozháže, tak už to musí stát za to. On by nás měl chápat, ne se nám vysmívat.

D + 37

Další šok!

Při ranní vizitě s dr. Franců přišel i ten novej doktůrek. Pěkně jsem ho převezla. Žádné slzička, žádné zarudlé oči, žádné posmrkávání. Klid a pokoj zdobili moji duši. Když odcházel, viděla jsem na něm zklamání. Nebo jsem je možná chtěla vidět, tak jsem je tam viděla.

Chtěli mi dát snídani do jídelny. Pamatujte si, tohle: tvrďte, že nemůžete sedět. Ani nebudete moc lhát. Jakmile začnete sami chodit, už by vás šoupli mezi obyčejné pacoše. Takže snídám nadále v posteli. Pravda, je to trochu nepraktické, zato pohodlné. A hlavně máte soukromí a nemusíte se jít kvůli snídani přemalovat, aby nebyly vidět černé cibulky pod nosem.

Odpoledne mi přinese Jana manuál k dilataci. Ráda bych podotkla, že ta jediná za mnou chodila téměř denně po oba dva pobyty v Bohunicích. Ji teď čeká taky dlouhá a útrpná chirurgická procedura, kterou ji vůbec nezávidím (abych byla upřímná, tak trochu jo). Mě jen mrzí, že jí ty návštěvy nebudu moct oplatit, protože nás bude dělit 40 kilometrů.

Jak se zdá ještě nejsem fit. Dopoledne jsem neměla co dělat, tak jsem se rozhodla, že si zajdu na sexuologii pro recept na hormony, které mi už docházely. Zde jsem si vyslechla, teď už od bývalé sexuoložky - dr. Bártové, že tam byla moje bývalá drahá polovička a intervenovala tam, abych se odstěhovala z Boskovic, jak jsem kdysi slíbila. Doktorka na mě celou dobu mluvila jako na chlapa (brrr) a zmiňovala se o věcech, o kterých jsme spolu mluvily, když byly aktuální, jako o žhavých novinkách - o mé předvánoční sbírce na silikony, znovu se zajímala, jak to mám se synem a že by se neměly povolovat operace u TS se závazky. Ubezpečila jsem, že na mě se ten zákon nevztahuje, páč mám po operaci (sama mi před měsícem psala zprávu pro matriku.), sebrala recept, ubezpečila se, že je tam napsáno potřebné množství. Zarazila mě sice římská jednička, ale po ubezpečení, že je tam 5 ampulek jsem se vydala do lékárny, která je v jiné budově. Vybelhala jsem (stále ještě mám ten nehet na palci neléčený) do 2. patra, vystála si frontu a dozvěděla se, že je na receptu jenom jedna injekce, a že se musím vrátit k doktorce, aby mi to opravila. Druhé kolo už bylo horší a mělo za následek to, že mě z lékárny museli odvést na pokoj a uložit s nohama nahoru. Dýchala jsem mělce a točila se mi hlava.

Naštěstí už za 1/4 hodiny byl tlak celkem normální, tak jsem dilatovala. Co jiného taky můžete dělat?

Odpoledne jsem se opalovala na balkóně. Na vedlejší pokoj přišla jedna paní, tak jsme spolu kecaly o všem možném až do noci.

D + 38

Návrat domů.

Ráno jsem si odbyla poslední vizitu, sbalila se a zavolala Janu a Ivu, která mě měla zase odvést domů.

Ještě před propuštěním jsem si nechala zastřihnout v lokálním umrtvení ten bolavý nehet. Ovázali mi ho tak dokonale, že se nedostanu do boty a musím si nechat pantofel. Je růžový a chlupaťoučký. Bude to pěkná sranda, až se takhle budu procházet po Brně.

Zastavily jsme u sexshopu, kde jsem si koupila vibrátor, pro dilataci. Iva se ukázala jako pravá odbornice. V obchodě to muselo vypadat, že si ho kupuje ona a ne já. Je červeně žíhaný, želatinový. Co se týče velikosti, tak se dá říct, že je akorát.

Odpoledne jsem své narození oslavila šampusem. Teď už si musím počkat na nové doklady. Do Bohunic pojedu ještě na převaz, ale teď už budu mít všechno ve svých rukou. Co si nadilatuji, to budu mít.

A tady by mělo všechno skončit. Ale asi ještě ne. Jak jsem byla na kontrole, bavily jsme se s dr. Franců o mé hloubce. Prý moje tělo odmítá přijmout novou vagínu a snaží se ji vytlačit. Mám dilatovat. A za půl roku se ukáže. Buď by mi ji prodloužili nebo nastavili implantátem, s kterým by ale už mohly být problémy.

Uvidíme, uvidíme.

D + 51

Dovětek.

Tak až teprve dneska jsem se stala úředně ženou. Dostala jsem jak nový rodný list, rozhodnutí o změně jména, tak i doklad o přidělení rodného čísla. Od tohoto dne si můžete začít vyřizovat občanku, řidičák, zdravotní průkazku a jiné doklady, které vlastníte teď už na neexistující osobu. A nezapomeňte vrátit vojenskou (či modrou) knížku. V naší zemi je pro ženy dobrovolné dlít v zeleném.