Reportáž z Brna

Gyn.-porod. klinika

Bylo to úplně obyčejné ráno, jaké bývá víceméně každý sedmý leden, akorát bylo možná poněkud chladněji. Já jsem ale to ráno cítil, že následující týden bude pro můj život opravdu zlomový. Ale taky jsem věděl, že to nebude jednoduchý týden. Došlo mi to už na nádraží, když jsem si kupoval jízdenku do Brna. Zapomněl jsem totiž v celé své roztržitosti, že je nový rok, a tudíž mi Junior pas postrádá platnosti. Ale paní u okénka jsem sebevědomě tvrdil opak. Celé tři vteřiny. Docela jsem se i v chladu čekárny opotil, protože jsem si s sebou nebral zrovna velké jmění, nakonec jsem si však spočítal, že mi peníze vyjdou na cestu tam a zase zpátky včetně jízdenek na tramvaj, ale nic víc už si nebudu moci pořídit.

Vlak měl asi dvě minuty zpoždění, takže jsem stačil docela slušně promrznout a v promrzání jsem úspěšně pokračoval i v ulicích Brna, než jsem se dostal až na Obilní trh. Naštěstí jsem cestu znal, byl jsem tady zhruba před měsícem na předoperačním vyšetření a pokecu s Dr. Navrátilovou osobně. Totiž každý, kdo touží zahodit zátěž svých vaječníků a dělohy poševní cestou, si tím vyšetřením projít musí. Ale v podstatě o nic nejde (prohmatání a ultrazvuk, takže je nutné se před tím hodně napít), vlastně v porovnání s tím, co člověka čeká potom, je to procházka růžovou zahradou. A Dr. Navrátilová na mě byla dokonce i milá. Možná také proto, že v návalu nervozity zapomněl názvy léků, které beru. Nakonec mě informovala, že se to třeba nemusí provést ideálně a člověk může skončit s jizvou na břiše, ačkoli se té možnosti snaží tímto zákrokem vyhnout. Konstatování, že prý operovala 12 transsexuálů přede mnou a vcelku bez problémů, mě mělo uklidnit. Snažil jsem se nebýt pověrčivý a nevěřit na sílu čísla 13. Respektive aspoň začít věřit na jeho sílu pozitivní. Co mě tedy tehdy v prosinci nejvíce rozladilo, bylo, že v čekárně pouštěli dechovku…

Dostal jsem nějaké materiály s informacemi o provádění operace a i po jejich prostudování jsem byl pevně rozhodnut celou proceduru absolvovat. Co mě ale dostalo málem do deprese, byl ten ženský rod na všech papírech. Samozřejmě se nečeká (ani v dnešní době rovnosti pohlaví), že na porodnicko-gynekologickou kliniku budou přijímat chlapy, ale pár transsexuálů se tam už objevilo. Tak jsem aspoň udělal na papíru pro příjem z nápisu „vážená paní" nápis „vážený pane". Nic moc, trochu to však v těžkých chvílích potěší na duši.

Nastoupil jsem tedy ono úterní ráno na oddělení číslo 17. Jak už jsem se zmínil, věděl jsem, že mě čeká změna. Životy lidí sice procházejí změnami den ode dne, i když většinou poměrně mikroskopicky. Jen jednou za čas se udá nějaká opravdu veliká změna a já věděl, že ta právě v příštích chvílích čeká právě na mě. V mé kariéře transsexuála se jich událo několik: když jsem o tom poprvé promluvil s psycholožkou, když jsem poznal rozdíl mezi sexuologií v Ostravě a v Praze, když jsem vstoupil na půdu matričního úřadu, začal brát hormony a v neposlední řadě když jsem se 8. ledna 2003 probral z narkózy a řekl si: tak už tam dole opravdu nejsou (myšleno vaječníky).

Vrátím se ještě k předoperačním procedurám. To nejpříjemnější bylo seznámení s personálem. Na odd. 17. mi pravicí potřásla vrchní sestra, a pak se mě zeptala, jak si přeji být oslovován. Než jsem se stačil zeptat, jaké jsou možnosti, navrhla mi pan Pavliců a já to bez protestů přijal. Chvíli na to jsem se přistihl, jak vybaluji své věci a uvelebuji se na nemocničním lůžku v pokoji, kde jsem měl být (podle ujištění personálu) úplně sám. To se ale nakonec stalo spíše přitěžující okolností, protože po pěti dnech samoty začne člověk mluvit snad i k obrázku na zdi.

Moje poslední jídlo prvního dne pobytu v nemocnici byla polévka. Potom už jen tekutiny – extrémně přeslazený čaj a minerálka, kterou jsem si přinesl (díky prozřetelnosti) z domu. A vůbec, po zrevidování vybalených věcí jsem zjistil, že zrovna moc praktický nejsem. Většinu jich tvořily knihy, oproti tomu jsem si vzal jen jediný kapesník, ponožky a tričko. Shodou okolností to všechno byly věci, ve kterých jsem přijel, měl v plánu v nich pobýt v nemocnici a odjet v nich domů. Hodně odvážný plán, řekl bych. (Nakonec se podařilo…) Z veškeré literatury jsem v nemocnici přečetl do konce pouze jedinou knihu, dalo by se však říct, že jsem všechny ostatní aspoň použil.

Co se mi vyplatilo mít s sebou, byl balíček vložek (ani jsem si při jejich nákupu nepřipadal trapně, bylo mi jasné, že si lidé zřejmě nebudou myslet, že je budu používat já osobně), co se mi nevyplatilo byl toaletní papír. V nemocnici je na každém záchodě. Župan jsem si s sebou nebral, půjčili mi erární a stejně jsem většinu času místo něj používal košili (ve které jsem samozřejmě také přijel). Žádné cennosti jsem si dle pokynů nebral kromě jediné – mobilního telefonu. Nakonec jsem zjistil, že ho má téměř každý. Jen je třeba ho trochu hlídat, dveře pokojů se nezamykají.

Jakmile jsem se tedy ubytoval, měl pro mě personál připraven program – vyprázdnění obsahu střev. Bylo to asi to nejhorší, co mě za celý pobyt potkalo. Měli pro mě připraveny tři nálevy, já jsem však měl velké problémy už při tom prvním. Zvolili tak alternativní plán. Skleničku magnesia. Žádná lahůdka, alespoň mě však ten den již nemučili. Naopak. Na pokoji byla dokonce televize i s dálkovým ovládáním a nikdo, kdo by mi říkal, na co se můžu dívat.

Ještě jsem odpoledne mluvil s anestezioložkou a absolvoval holení, čímž nemyslím strniště na mé tváři. Sestřička se mě dokonce zeptala, jestli si to chci udělat sám, ale já to radši nechal na profesionálech.

Poslední částí procedur prvního dne byl prášek na spaní. Paradoxně jsem první noc v nemocnici téměř nespal. Nemohl jsem najít tu pravou polohu. Neustále jsem se převaloval a počítal hodiny. Rána jsem se dočkal se suchem v hrdle, od půl noci jsem totiž už nesměl jíst ani pít.

Informovali mě, že mám přijít na řadu kolem jedenácti. Ani jsem se té operace nebál. Čekala mě tak jako tak (vlastně jsem na ni čekal já) ať už bych měl strach nebo ne, takže mi v té chvíli strach připadal jako poměrně nadbytečná a nepotřebná věc. Připravit si mě přišli již krátce po desáté – píchli mi velice bolestivou injekci. A ještě ke všemu to prováděla sestřička, kterou zaučovala starší kolegyně. No, na někom se to ty sestřičky naučit musí…

Vpíchli mi do žíly katetr úspěšně na druhý pokus a pustili mi tam první infuzi. Nasadili mi jakési bílé punčochy a pak jsem byl vezen na sál. Ze své perspektivy pohledu jsem mohl sledoval pouze ubíhající světla na stropě. Snažil jsem se relaxovat. Z operačního sálu si toho nepamatuji moc, upadl jsem do narkózy asi tři vteřiny poté, co jsem si lehl na operační stůl.

Pomalu jsem se probíral zpátky na pokoji. Pomalu ke mně začaly přicházet bolesti v krajině břišní a stále neodbytněji na mě doléhaly. Dostával jsem samozřejmě infuze. Převrátil jsem se na bok a snažil se bolesti ignorovat. Samozřejmě to nešlo, tak jsem se je snažil zahnat slabým hýkáním. Ani toho se nelekly. Odpoledne se přišla na mé břicho podívat Dr. Navrátilová a já tak zjistil, že se jí to opravdu podařilo bez jizvy. Zajásal jsem a nato pokračoval v hýkání. Měl jsem hroznou žízeň, ale i nadále jsem nesměl nic pít natož jíst. Nakonec se mi nějak podařilo usnout a probudit se až následujícího rána.

Přinesli mi k snídani piškoty a bílou kávu. S chutí jsem se do toho pustil. Pak jsem požádal o injekci proti bolesti, což bolelo možná i více než bolesti pooperační. Sestra s úsměvem pronesla poznámku, že kdyby měli rodit muži, lidstvo by vymřelo. Musel jsem s ní souhlasit.

Odpojili mě od sáčku s močí, takže jsem mohl dokonce sám i na záchod. Došel jsem tam za asistence rehabilitačních sester. Řekli mi, že když se dvakrát vyčůrám, vytáhnou mi cévku i katetr z ruky, což bylo odpoledne téhož dne, ale na jiném oddělení. Předtím mi ještě vytáhli nějaký hadr z rány, sbalili mi všechny věci, naskládali mi je na klín a chudák sestra mě na vozíku stěhovala přes půl nemocnice. Byla to dobrodružná jízda, leč dorazili jsme šťastně do cíle.

Přidělili mi pokoj přímo naproti sesterny mezi telefonním automatem a televizí. Měl jsem o zábavu postaráno. Ticho bylo pouze v noci. Převezli mě na oddělení k Dr. Navrátilové, na onkologickou gynekologii. Ženy s rakovinou, kterých tam byla většina, ve mně budily opravdový respekt. Na tomto oddělení jsem pak strávil zbytek času. Některé ženy se na mě sice dívaly jako na mimozemšťana, ale nakonec jsem prolomil bariéru mlčení, protože po víkendu, který jsem strávil sám na pokoji, jsem měl dojem, že snad brzy začnu mluvit i s obrazama.

Propustili mě šestý den po operaci, protože se nevyskytli žádné komplikace. Dr. Navrátilovou můžu opravdu opravdu doporučit všem zájemcům o operaci bez jizvy. A až na první tři dny bych si to klidně zopakoval znovu.