Ona je syn - 1.

Můžu to pochopit jako její matka, ale nemůžu to cítit jako ona (paní Marie z Prahy)

Chtěla jste holčičku, nebo kluka?
Holčičku. S manželem jsme nad jménem pro kluka ani nepřemýšleli. Narodila se nám Andrea.

Jaká byla Andrea jako dítě?
Jako jiné holky. Nosila sukýnky, mašle ve vlasech. Hrála si s panenkami, ale i s autíčky a vláčky. Když začala chodit do školy, měla raději plyšová zvířátka nebo pleteného medvídka. Nenapadlo mě, že by mohla být jiná.

A kdy začala být jiná?
V jedenácti letech jí začala růst prsa. Říkala mi: „Maminko, já je nechci! Nelíbí se mi!" Uklidňovala jsem ji, že je to v jejím věku normální, takže si toho přestala všímat. Když jí bylo dvanáct, začala menstruovat. Málem z toho onemocněla, ale myslela jsem, že je to pro dívku něco nového a musí si zvyknout.

Takže jste s Andreou mluvila o sexu otevřeně?
Dítě by mělo vědět v určitém věku všechno, co se týká jeho těla i partnerského vztahu.

Povídaly jste si i o jejích problémech a pocitech?
V tomto období jsem se rozváděla, ale nevšimla jsem si žádné výrazné změny v jejím chování a ona sama mi nic neřekla. Jezdila s klukama a holkama na vandry, dokonce se s nima domluvila, že půjdou tancovat. Podmínkou však bylo, že si vezme sukni. Andrea žádnou sukni neměla, tak jsem jí půjčila svoji. Když ji viděl můj přítel, řekl, jako kdyby to byl převlečený kluk. Mě to tenkrát hrozně ranilo.

Kolik jí bylo?
Šestnáct.

Přemýšlela jste nad tím, co vám řekl přítel?
Ano. Začala jsem vnímat a cítit některé změny. Například že chodí a obléká se jako kluk. Ale v podvědomí byla pořád mojí holčičkou. Když si nechala narůst vlasy, myslela jsem, že je všechno v pořádku. Pak si nechala udělat trvalou, a když se uviděla, doslova šílela. Asi byla moc holčičí. Ještě ten den odjížděla na vandr. Po návratu jsem ji skoro nepoznala. Byla ostříhaná na punk. Nebyly jsme si schopny říct ani slovíčko. Celou noc jsem přemýšlela, proč to udělala.

Zeptala jste se Andrey, proč se nechala ostříhat?
Hned druhý den, když se vrátila z učňáku, jsem ji posadila vedle sebe a vyptávala se. Chvíli nevěděla jak začít, a pak mi řekla, že si nepřeje vypadat jako holka. Neumí pojmenovat to, co se v ní odehrává, nevyzná se sama v sobě. Seděly jsme a plakaly. Nakonec jsem usoudila, že nejlepší je zajít za sexuologem. Že my dvě to nevyřešíme.

Chodila někdy s klukem?
Rok předtím se seznámila s klukem, který se jí líbil, a to mě utvrzovalo, že je všechno v pořádku. Byl moc fajn, ale Andrea ho na veřejnosti odmítala chytit za ruku. Svěřila se mi, že nemůže mít pohlavní styk a že si připadá, jako kdyby se za ruku vedli dva kluci. Možná proto tak ráda jezdila na vandry. Měla pocit, že se tam ztratí, a líbilo se jí, že kluci i holky ji berou víc jako kluka.

Četla jste předtím něco o transsexuálech?
Věděla jsem o tom, ale vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být moje dítě.

Co jste se dozvěděly u sexuologa?
Nejdřív jí dělaly testy. Byl to krutý měsíc čekání na výsledky. Doufala jsem, že bude všechno v pořádku. Že je to jen přechodné období v pubertě, ale v koutku duše hlodalo, co kdyby přece…. A pak jsem se od primáře dozvěděla, že moje Andrea je mužský v ženském těle.

Co vás v té chvíli napadlo?
Že je to moje vina, že si určitě spletli testy s někým jiným, mám přece dceru. A pak sebelitování – v tu chvíli zapomeneš na dítě a lituješ se. První, co mě napadlo, že nebudu mít vnoučata. Pak jsem si řekla, nemůžeš litovat sebe, je to její život, ona s tím musí žít. Může si třeba najít holku s dítětem….

Věděl o tom váš manžel nebo někdo z rodiny?
Andrea to nechtěla. Třeba by ji pak táta nechtěl. Své matce jsem to nedokázala říct. Jediná, která to se mnou sdílela, byla moje šéfová v práci.

Prožívaly jste nelehké období. Jak se Andrea cítila?
Hrozně se těšila. Že se začalo něco dít.

Kdy byla zahájena hormonální léčba?
Asi za půl roku. Pan docent Pondělíček potvrdil, co už jsme věděly a doporučil nám lékaře v Sexuologickém ústavu v Praze.

A kdy jste to řekla jejímu otci?
Jednou, když se Andrea nevrátila z vandru v domluvený den, měla jsem strach. Zavolala jsem bývalému manželovi, že s ním musím mluvit. Dala jsem mu přečíst článek v časopise Ty a já o podobném případu a řekla jsem: „To je naše Andrea." Nechtěl to přijmout.

Změnil se jeho vztah k dceři?
Dlouho odmítal pochopit, že jeho dcera Andrea vlastně není Andreou. Až před rokem se to změnilo. Naskytla se jim příležitost společně pracovat. Andrea k němu nastoupila jako závozník. Měla problém sehnat práci, která by jí vyhovovala a ženskou práci odmítala. Když k němu nastupovala, upozornila jsem ho, že by bylo dobré, aby s ní mluvil jako s klukem a hlavně, aby to zvládl.

Bavíme se teď o Andrei jako o holce. Když si vzpomenete na své dítě, přemýšlíte jako o ní nebo o něm?
Mluvím s ní jako s klukem, ale jinak myslím na ni – jako na holku. Sama jsem jí navrhla, že s ní budu mluvit jako s klukem, protože jsem vycítila , že je to pro ní příjemnější. Dnes už ví o její proměně celá rodina.

Co si myslíte o rodičích, kteří vyhodí své dítě z domova po zjištění, že je „jiné"?¨
Když jednou dítě porodím, tak je moje, ať už takové nebo takové. Mojí povinností je dítěti pomoct a dát mu ještě víc lásky a citu.

Dnes je Andrei jednadvacet. Našla si přítelkyni nebo žije s vámi?
Vždycky mi řekla, když se jí nějaká holka líbila. Zpětně jsem si uvědomila, že dívky ji hodně využívaly, protože vlastně nevěděly, co se děje. Ona se na ně dívala jako kluk, ale ony možná měly pocit, že je homosexuální. Měla zmatek a říkala mi, že to nemůže nikdo pochopit. Teď má fajn holku, s kterou chce prožít svou první operaci - odstranění prsou.

Bydlí u vás?
Andrea nechtěla bydlet se mnou, připomínalo jí to asi „holčičí věk". Chce být se svojí holkou ve vlastním bytě. Přála bych jim, aby jejich vztah vydržel.

Jak oslovujete Andreu teď?
Andy.